Hrob

Hrob

Letěli po nekonečné elipse ničeho. Jejich uniformy je svazovaly v posmrtné agónie. Třásli se zimou a potili horkem. Po každém průletu hvězdou jeden z nich spadl. Každý jinam. Já padal do temnoty zla, kde jsem se brodil v bahně utrpení a nenávisti. Pln zoufalství jsem pohlédl nad sebe a spatřil letícího Fénixe. Zachytil jsem se jeho křídel a letěli jsme spolu naproti času.

 Nekonečno se zdálo být za rohem a věčnost velice blízko ničemu. Fénix slétl do jiné sféry. Ocitli jsme se pod lampou věřících. Každý svíral krucifix a modlil se k Pánu. Dal jsem se do smíchu. Ovšem jak k jejich skráním dolehl můj smích, přestali. Jejich hlavy se zvedly z kajícného postavení a začali šílet panikou. Zabil jsem jejich víru. Zabil jsem boha a to vše jen neškodným smíchem.

Fénix se zas vznesl, byli jsme na mléčné dráze. Pozoroval jsem Persea, jak svádí boj s Medúzou. Jásal jsem a radoval se v přívalech krve té zrůdy. Perseus mi věnoval její oči. Svěřil je do mých dlaní. Kvapně jsem mu poděkoval a za první hvězdou jsem je odhodil do prostoru prázdna. Letěli jsme dál, ale postavila se nám do cesty modrá planeta, kterou podpíral statný muž. Fénix kolem něho zakroužil. Následně mě odhodil do nekonečná a vyklovl muži oči. Ten s řevem upustil planetu za mnou a chytl Fénixe za křídla. Chvíli napínal svaly a pak škubl. Fénix explodoval v gejzír popela.

Padal jsem s modrou planetou za zády, nemaje tušení kam. Bylo to přece nekonečno… někde to muselo končit. Otočil jsem se v prostoru a pohlédl na planetu. Pod nátlakem vůle jsem se začal zmenšovat, až jsem dosáhl, že planeta byla kolosem letícím mi vstříc. Dopadl jsem na povrch, který tvořily nekonečné řady kvádrů modrého mramoru. Uprostřed prostřední řady byl jeden bílý, ze všech největší. Na něm vytesaný obrovský nápis „Zde Leží Duše Pierota.“. Usmál jsem se a mramorový kvádr vytrhl.

 Co jsem však spatřil pod ním… Mě srazilo na kolena. Hleděl jsem do hlubin temnoty pekelné, viděl jsem absolutní zlo. Na mé tváři se objevily slzy. Byly jen dvě, ale klouzaly jako celý smuteční průvod. Pak jedna z nich padla do hrobu, na temnotě se zjevily kruhy, modré přecházející do rudé. Pod tlakem osudu jsem se naklonil nad hrob. Chvíli jsem, tak setrval až v návalu zlomoci jsem do kašny utrpení padl. Hladina temnoty se za mnou zavřela,  bylo slyšet jen těžké dopadnutí kvádru. Temná olejovitá tekutina se mi dostala do plic. Otevřel jsem oči a spatřil své druhy z nekonečné cesty po elipse, všichni měli šílený výraz v obličeji a Chyběly jim jejich krásné oči.

 Náhle se kdesi v dálce objevily dva kruhy. Byly to oči Medúzy, přibližovaly se blíž a blíž k mému obličeji. Zmocnila se mě panika. Šílel jsem hrůzou a snažil se ubránit těm poslům šílenství. V mé mysli probliklo jediné východisko. Sáhl jsem si na oči a lehce jsem vyškubl první z nich. Nával bolesti byl ohromující. Krev se řinula obrovským proudem. Oči Medúzy se však nepřestaly přibližovat. Ještě stále jsem měl druhé oko. Prudce jsem ho vytrhl a pod návalem druhého běsnění bolesti propadl v šílenství. Následně jsem obě oči spolkl. Unikl jsem šílenství z děsu, ale neunikl jsem šílenství z bolesti.

Pak jsem se probudil. Ach ano, jsem zpět, to jenom zlí sen trápil mé spaní. Jsem zpět ve svém, malém, temném hrobě. 

                                                                          ssn