Evidence duší

Nemůžu si pomoct, ale mám teď často chuť někoho zabít, ale nemohu si dovolit dát to jakkoliv najevo. Mají mě pod dohledem, vím to. Sledují mě dnem i nocí… nocí daleko více, přesto si myslím, že vidí až do mé duše, těžké je bránit se tomu pocitu…

„Nečum na mě, ty dobytku!“ vyštěkla na mě před měsícem sousedka. Od té doby jsem jí neviděl, ale ty její hlášky mi budou chybět… a její tělo taky. Škoda, měl jsem jí snad i trochu rád...

Vzpomínky, mám jich spoustu. Asi před rokem jsem se cítil děsně prázdný, úplně bez duše. Neměl jsem asi proč a za co bojovat. Dělal jsem jen klasické úkony. Chodil jsem do práce a do postele a pořád dokola. Neuvěřitelný koloběh stereotypních dní… nečekal jsem, že se stane něco, co změní můj pohled na svět, ale stalo se… díky bohu…

Svět se se mnou zatočil jako na kolotoči. Cítil jsem neuvěřitelnou rozkoš a strach. Směsici nepopsatelné hrůzy s chutí nové energie, po které jsem dychtil, ale nikdy bych si to nepřiznal. Chtěl jsem změnu a dostal jsem jí, ještě teď toho lituji.

Jednou se do toho jejich skladu dostanu, do skladu duší a vymažu svou zatracenou existenci z evidence. Jednou pro vždy…