Věřte nevěřte aneb začátek jednoho konce

"Miluju tě!"

      Cože? Opravdu to řekla nebo se mi to jen  zdálo? Stojí tady, kouká na mě těma svýma krásnýma očima a z úst jí vyšly slova "miluju tě". Slyším dobře nebo jsem mrtvý a už jsem v nebi?

       Jmenuje se Iva. Je jí sedmnáct a je tou nejkrásnější holkou v okolí. Celý roky se jí pokouším pozvat na rande, ale když přijde na věc, tak zkamením a oněmím. Stojím  tam před ní, koukám na ní jak debil a dokážu ze sebe  dostat akorát zvuky připomínající zvíře než-li člověka.

Jako právě teď!

"Slyšíš? Miluju tě … už nevydržím čekat, až mi to řekneš. Pořád ti to vidím na očích, čekám, že mě někam pozveš, ale ty vždy stojíš jako socha a brumláš cosi zvířecího."

"Promiň, cosi říkala?"

"Ale nic. Dáš mi aspoň pusu?"

        No a pak se to stalo. Do hlavy se mi nahrnula krev z celého těla a já spadnul k zemi jako zralá švestka ze stromu.

"Si v poho?"

"Kde to jsem? Co se stalo?"

"Ležíš na trávníku před domem … prostě si omdlel … seš v poho? Nemám tě doprovodit ke dveřím?"

         Postavil jsem se rychle na nohy a dělal, že nechápu proč jsem spadnul. Dokonce jsem se to pokusil svést na pouhé podklouznutí. Ona ale moc dobře věděla proč jsem šel k zemi.

"Fakt si v poho?"

"Jo v poho ..nic mi není!"

"Tak dáš mi tu pusu?"

         Podlomily se mi zas kolena, ale na štěstí mě slečna držela, abych sebou zas nešleh o zem.

"No jasně!"

        Chytla mě a začala mě líbat. Nevěřil jsem, že to je skutečnost. Je to sen! Probuď se magore!Líbala mě jako o život, její jazyk jsem cítil na mandlích a její tep mi zněl v uších jako tamtamy svolávající k boji. Kde se vzali tu se vzali bojovníci s pokušením a platónovou láskou. Hormony ve zbrani! Teda zbraň poháněná hormony! Líbali jsme se a zbraň se počala nabíjet, když v tom slečna přerušila naše vzájemný ochutnávání hlav.

"Tak ahoj …"

"Počkej! Nešla bys se mnou zítra do kina?"

         Jo! Já jsem to dokázal! Dokázal jsem ji někam pozvat, aniž bych zas koktal jako debil.

"Jasně a v kolik?"

"Co takhle v šest tady?"

"OK ..budu tu."

Otočila se o mizela v záři venkovního osvětlení. Když v tom jsem dostal ránu z blbosti! "Ty vole, co tu stojíš?! Běž za ní řekni , že jí taky miluješ!", řvalo na mě srdce odněkud z kalhot kam ho zahnaly hormony. Teď machruje! Ale když mě líbala bylo někde v kalhotách zalezlé spolu s rozumem a já nemoh myslet na nic jinýho než na to, jak se jí dostat pod tu proužkovanou sukýnku, skrývající osmý div světa.

"Ivo! Počkej … dojdu tě doprovodit."

         Šli jsem spolu ruku v ruce v záři lamp. Ulice byla krásně znetvořena pouličním osvětlením a večerní vánek si pohrával se stíny stromů lemujících cestu k její jeskyni. Normálně by mi cesta k ní trvala něco kolem 5 minut a zdálo se že mi to tam trvá celou věčnost, ale s ní jsem šel půl hodiny  a bylo to jako vteřina. Relativita je krutá! Čas, největší nepřítel zamilovaných!

Doprovodil, políbil a věřte nebo ne,zapomněl říct, že jí taky miluju. Slečna je to nejen okouzlující, ale taky umí číst z očí. Když jsem se k ní vrátil s pusou plnou slov jak jí miluju, dala mi prst kolmo na rty a řekla: Já vím … běž nebo budeš mít průser! Zítra v šest … ahoj a spi v leže!

            Věřili byste tomu? Já tomu nevěřil do šesti druhého dne, kdy jsem jí našel stepující před barákem v nádherný černý sukýnce, v černých kozačkách a v nejerotičštější halence, kterou jsem na ní, kdy viděl.

            S mojí milou slečnou Ivou chodím.Dnes tomu bude přesně rok, kdy mi před barákem, řekla miluju tě a já sebou šlehnul o zem J