Horor

Už ňákú tu dobu sa pozerám, že všetko nenie tak, ako by malo byť. Možno je to tím, že som sa zatím s nikým neporozprával o své nočné múre, ktorá ma takto straší ve snoch. Pokusil som sa tedy vzpomenúť na tu nočnú moru, keď som upadol do hipnotického spánku, vyvolaného stereotypným výkladom dejepisárky.

Všude kolko mňa bola tma. Bál som sa už vtedy, keď som zaslechol její hlas. Pak svetlo. Za učitelskou katerou seďela moja němčinárka v celej svej hroze. Pozerala sa na mňa a já počul její výraz vo ksichtě. Bál som sa, až sa ma trásla kolena a keď promluvila, strach ma zcela pohltil ako nič na svetě.

"Tak co Ondro, už máš ten Wohnung hotovej nebo tě mám proplesknout?" spýtala sa ma profesorka.

"No, když já už ho mám napsaný, paní profesorko, ale ještě ho tak zcela neumím."

Zamračila sa na mňa ako matka saských lúpežnikov až som si len tochu cvrkol do gatí.

"Takže za pět. Kdyby sis pořád neseděl na hlavě a neměl v ní tolik sena, mohls to už dávno mít za sebou."

Víte, netvrdím, že moja němčinárka by bola taká zlá baba ako vyzerá, ale nemusela ma tolko stresovat. Len já som urobil tu chybu, že som sa nanučil  a možu si za to sám. Němčinárka ma však bude strašit vo snoch až do konca majho života, a tak mi nezbývá, než vyprdnúť sa naňho, veď život ide dalej.