osvícení a zářící

Znáte ten pocit, když sedíte (seděli) ve škole a nebyli schopni se soustředit.

Motá se mi hlava. Jsem ráda, že se udržím na nohou. Málem spadla jsem z eskalátorů. Dorazím do školy, kde mě čeká překvapení v podobě našeho třídního. Jak já ho nesnáším. Přemýšlím. Přemýšlím, nad vším možným. Civím na tabuli, ale nevidím, co je na ní napsáno. Víčka se mi klíží únavou. Každý v naší třídě hraje divadlo, i učitel i my . Jsme herci pro neviditelné obecenstvo. Hrajeme každý svou roli, stejně jako v životě. Která role má pravdu? Ta moje!
Zvoní. Líně přetáčím na češtinu. Musím se učit. S vypětím všech sil se snažím nabouchat si alespoň něco málo do hlavy. Není to snadné. V hlavě mám prázdno, všechno, co se naučím, se zase záhadným způsobem vypaří. Místo toho se mi do hlavy vtírají myšlenky. K čemu mi to je? Vzdělání? Stejně na to za pár let zapomenu. A pak? Jenom si tím sviním mozek. Hlavně ty kecy třídního kecy mi sviní mozek.
Kluci jdou na cígo. Mám chuť jít s nimi, ale hlava se mi motá, nechci riskovat, že sebou seknu. Takže zůstanu trčet ve třídě. Piju kafe. Vracím se ke svým úvahám, když nechci.
Co když je všechno špatně? Co když nikdo nezná pravdu? Prostě jen poslušně papouškuje to, co nám říkají jiní. Kde máme záruku, že mluví pravdu? Máme na to vůbec právo znát pravdu? Co bychom s ní dělali? Nevěřili? Popírali? Smířili se sní? Každý z nás má pravdu, jen ti ostatní se bojí to přiznat. A tak zbaběle kopírujeme jeden druhého, abychom svoji pravdu, co nejvíce skryli.
Šlapeme jeden po druhém v zoufalství nadýchnout se čerstvého vzduchu. Bojíme se o svoje ubohé živůtky. A co ti dole. Nedýchají a přece žijí. Co když je to naopak? Každý ve snaze najít sám sebe , svou pravdu, stoupá nahoru. Ale co když je pravda dole?

---