SOUTĚŽ

Když jsem před časem pročítala ty stovky vašich skvělých povídek, dost jsem se bavila, to mi věřte. Tak moc jsem se bavila, že jsem skoro zapomněla spát a jíst. Mojí celodenní vydatnou krmí se staly teplé párky a slané rohlíky. Pitný režim obstarala výtečná žitná káva (tu já miluji) a pak už to mělo všechno vcelku rychlý spád: první povídka, druhá, třetí…při třístédevadesátésedmé jsem se konečně zvedla od stolu, abych nechala vklouznout do pokoje trochu prvního jarního slunce. Vyhlédla jsem z okna ven. Je to můj letitý zvyk. Moc ráda pozoruji hemžící se chodce. A právě v tom okamžiku zastavilo u silnice před domem jakési tmavozelené auto. Docela slušný bourák. Z něho se poněkud neohrabaně vysoukal muž přibližně

středních let, a přestože sluníčko už začínalo poměrně slušně hřát, zimní čepice mu padala až na nos. Ruka, v níž svíral kytičku žlutých frézií, se mu očividně chvěla – zahlédla jsem několik drobných květů, jak bezmocně popadaly na chodník. Žeby nečekaná návštěva?

Moje rodina by teda vydala na docela slušný rodostrom. Ani si všechny strýčky, bratrance a synovce příliš nepamatuji. Tenhle přijel určitě z města, i když se na první pohled pohyboval jako sedlák z dědiny. Značka kvality? Ani omylem! Přemáhala mě zvědavost, zamíří-li právě k našim domovním dveřím, avšak daleko víc mě lákala vidina dalšího vzrušujícího počteníčka. Sotva jsem znovu dosedla, zazvonil domácí telefon. Vyskočila jsem. Částečně leknutím, částečně mě ze židle vymrštila síla,kterou

Vyjet výtahem do druhé etáže mu trvalo jen krátce. “Dítě, ty jsi zkrásněla! Je tady někde koupelna?” mával mi před očima kytičkou frézií, značně povadlých. “Strč je tam do lavoru, určitě by se rády trochu napily. Ostatně…já taky.”

Dokořán rozevřená víčka mi jen tak tak udržela oči v důlcích. Marně jsem hledala nějakou známou podobu. V mžiku se mi nacpal do předsíně a hbitě za sebou zabouchl dveře. Stál a ukazováčkem si neochotně popostrkoval z čela o číslo větší zmijovku, kdysi dávno nejspíš taky zelenou. To už jsem spatřila chytré a spiklenecké oči, které dávaly tušit, že i pod tím starým otahaným huberťákem se skrývá velký, silný a krásný chlap.

“Panebože, Čestmíre, jseš to opravdu ty?”

Dosud částečně zkoprnělá jsem dost dobře nechápala souvislost mezi svým bývalým spolužákem z FAMU (kterého jsem notabebe několik let vášnivě platonicky milovala) a tímto prapodivným strašidlem. Najednou se mi strašně zachtělo vyprsknout v bouřlivý smích.

“Tiše!” zařval a levačkou mi zacpal pusu.

“Nestojím o to, aby mě tu někdo viděl. U vás v baráku je to samá klepna.”

Rozrušeně stáhl z hlavy tu zelenou hrůzu a z hluboké kapsy kabátu (sahala mu snad až někde nad kolena)

“Jseš přece ta REDAKTORKA DORKA. Jseš to ty, ne?” strkal mi do obou dlaní ten svůj vzácný poklad. Oči mu přitom svítily jako dvě petrolejové lampy.

“Tyhle prasečinky jsem doopravdy všechny prožil. Ale má to i úžasný vtip, sama uvidíš.” vysypal na mě doslova jedním dechem.

“Víš, dostal jsem takový skvělý nápad. Jenom nechci, aby se o tom dozvěděla moje stará. Proto ta opatrnost a přestrojení…”

Pohled mu ostýchavě sklouzl na ošumělý huberťák a poněkud zjihle pokračoval: “Nechci, aby věděla, že jsem tady byl, a že je to moje práce. Přece víš, jak je žárlivá. Už když jsme studovali, byla. A teď je to ještě horší.” Obrátil svoje čokoládové oči v sloup.

“Zkrátka, mám pro tebe takový malý obchod. Ty tuhletu povídku vybereš jako nejlepší, vymyslíš nějaký praktický pseudonym a s tím melounem pak půjdeme fifty fifty. Dost dobrý, ne?”

Cítila jsem, jak jsem v tu chvíli pro něho důležitá. Zároveň jsem však měla pocit, že se hodiny na stěně zastavily, a že se zhroutím. Před očima jsem měla červenou. Stáli jsme proti sobě pár vteřin zcela bez hnutí. Zčistajasna jsem se naprosto zřetelně slyšela, jak z plna hrdla křičím:

“Já pracuji pro seriózní časopis! Koukej odsud plavat, vole!”

Vzápětí jsem byla šťastná, že vypadl. Překvapením málem nestačil otevřít dveře. Jeho povídka zůstala v mé sevřené pěsti. Do té soutěže jsem ji nakonec ani nedala. I přes bulvární charakter našeho periodika byla dost drsná. Ale mám ji schovanou. Jen jsem si ji prostě půjčila. Až mi vyjde první kniha, určitě z ní něco použiju.

Tak jsme si nakonec, milé dámy, zase jednou předaly malou zkušenost: Ach, ti muži! Když už si myslíme, že je máme dokonale přečtené, oni nás znovu něčím zlomyslným překvapí. Uff!