TELEFON

Mám ráda, když se v tom zvláštním (pro mě doposud nepochopitelném) potrubí ozve hlas. Nesnáším, když se ozve krátce přerušovaný tón, ba dokonce trapné funění. Nesnáším ani omyly mně neznámých lidí. Mám ráda, když hlas volajícího patří do kategorie “chronicky známý oblíbený”, např. manžel, děti, rodiče, přátelé (zde přítelkyně a milenci), příbuzní a známí. Existuje totiž i kategorie “chronicky známý momentálně neoblíbený”, např. manžel, děti, rodiče, přátelé (zde opět přítelkyně a milenci), příbuzní a známí.

Naprosto logicky je další kategorií “chronicky známý neoblíbený”,např. bývalý manžel, bývalý milenec a věřitel.

Často bývám na rozpacích, patří-li hlas volajícího do kategorie “neidentifikovatelný”. Sem řadím hlas “chronicky známý přechodně změněný” a to buď v důsledku onemocnění hlasového ústrojí (velmi zřídka),

poruchy aparátu (velmi často), zlomyslnosti za účelem pokusu o vtip (zcela ojediněle, neboť vskutku vytříbený smysl pro humor má dnes už jen hrstka vyvolených) a “neznámý”(kategorie pohyblivá, jedná –

li se o věřitele nového). Tady by mohl výčet všech kategorií skončit, leč nebyl by úplný. Mám také jednu

velmi zvláštní kategorii: “chronicky oblíbený”. Napadá vás manžel?

Moje láska k telefonnímu přístroji pramení však stejnou měrou i z toho, že alespoň občas (to pro manžela) či spíše téměř ustavičně (to pro vás) chci, respektive naléhavě musím hovořit já. Na tomto místě je nutno zmínit, jak nesmírně zodpovědně zvažuji, komu zavolám, a toto rozhodnutí ještě dále podrobuji velmi důkladné analýze.

Příjemce (tak říkám těm na druhém konci potrubí) musí být způsobilý přijímat. Především musí mít ucho (stačí jedno), hlavně však ucho funkční (to aby dobře slyšel), mozek (to aby dobře chápal), srdce (to aby dobře cítil) a duši (to aby dobře vnímal).

Většině příjemců něco chybí. Jsou i tací, kterým chybí všechno. To se pak člověk sice “vykecá”, ale “nepokecá” si.

Ze všech nejhorší jsou pak ti, kteří číhají u svých vlastních telefonků jako supi na kořist a sotva uslyší váš hlas, začnou mluvit a mluví a mluví a mluví a nepustí vás vůbec ke slovu a vám nezbývá než si v lepším případě říct, že to musíte zkrátka vydržet, v horším začít volat: “Haló, haló, jsi tam ještě? Nějak tě přestávám slyšet, halóóó…!” a rádoby bezmocně zavěsit, případně mu s tím pěkně natvrdo seknout a opět v lepším případě se mu při osobním setkání vymluvit na poruchu přístroje, v horším ztratit kamaráda. Protože těmto příjemcům sice nechybí ani ucho,ani mozek, ani srdce, ani duše, ale věřte mi, že se bez nich naprosto dobře obejdou. Ve svém životě si totiž úplně vystačí s vlastní hubou.

Také v případě příjemců mám jednu velmi zvláštní kategorii. Opět vás napadá manžel?

Správně (to pro ty, kteří pochopili), neztrácejte iluze (to pro ty, co se zmýlili). Existence takového příjemce vás (zde mne) nenechá chvíli v klidu. Nejde o to, že bych u sluchátka byla nucena provádět jakási prostná, já jenom dost často nevěřím vlastním uším, jindy naprosto nechápu, občas cítím jak mi

ubývá sil a už vůbec nevnímám, že pálím svíčkovou. Navíc, a to je vážně vrchol všeho, ztrácím řeč. No schválně, co řeknete kupříkladu na tohle?

“………….”

“………………………………..”

“………………………………………………………………….”

“………………………………………………”

“……………………………..”

“……………………………………….”

“……………………….”