JAK JSME ZBABĚLE ČÍHALI NA MĚRKU

Ráfek ke mně přišel s výborným nápadem. Zazvonil a ještě dřív než jsem otevřel okno, tak mi řekl:

,,Zabijeme Měrku, je to přece jen pěkná svině!“

Polekal mě s tím, ale to už oba stojíme na ulici a připadáme si jako nějaké malé děti. Jsou to zvláštní poryvy času i prostoru, které se zhustily v prostomyslné a jedině možné dění. Nad hlavami nám svítí Slunce, já držím v ruce lopatičku a Ráfek kyblíček - obě nám přijde, jako kdybychom si šli bezstarostně hrát na pískoviště.

,,Cos mi to dal?“ zeptal jsem vyděšeně Ráfka, ale Ráfek jde jako ve snách.

Naklání se ze strany na stranu, z nosních dírek mu stříkají soply a já slyším kdesi z dálky zvuk záchranky. Když otevřu oči - a přijde mi, jako kdybych je měl zavřené celou věčnost - zjišťuji, že sedím zabořený do křesla v pokoji mladého Buška. Ten tam přímo naproti mně masturbuje do kříže se straším Hrabicou na pohovce. Vůbec si mě nevšímají a já si začínám uvědomovat, že jsem asi zase na nějakém tom velkolepě skvělém hororovém tripu, který Ráfek tak velkomyslně někde vyšmelil za dobrou Valašskou ganju. Někdy mě s tím už vážně sere a i já si připadám pak jako blázen, že s ním do toho jdu. A skutečně, otevírají se dveře velké dřevěné skříně a z nich vypadne nahaté Ráfkovo tělo pomalované červenou acetonovou barvou. Vlasy má dolepené bažinci a na tváři vylepený bezstarostný úsměv z plakátu Arnolda Schwarzenegera v roli Barbara Conana. Ráfek strhává masku a říká mi:

,,Lávo, tak se mi zdá, že jsem to přesral!“

Najednou sedíme i společně s Otou U GALÁNKY. Ráfek prudce mlátí zaťatou pěstí do desky stolu a řve na malou tlustou výčepní, které je ztěží šestnáct let:

,,Chci Měrku na stříbrném podnose, hned teď! Rozumíš mi ty jedna - KRA-SO-TIN-KO!“

Ota se chechtá, Ráfek slintá a mně už se z toho vážně zvedá žaludek. Ota mě pak udeří nožem do čelisti a řekne mi:

,,Lávo Pšouku vy dva s Ráfkem jste fakt hovada, neměl bys ještě něco podobného?“

Proč ne, já jsem taky bohatě zásoben drogami, stačí mi jen sáhnout do kapsy kalhot a vytahují igelitový sáček plný pracího prostředku. Docela bezstarostně ho podávám Otovi a bezprostředně na to odcházím bez zaplacení na pánské toalety, kde zjišťuji, že to pitomé okýnko posledního možného úniku je sakra zamřížované! Pak už jen ke svému úleku zaslechnu ten strašlivý řev. Opatrně se vrátím zpět do výčepu a vidím jak se Ráfek v křeči svíjí na podlaze. Nad ním stojí ta šestnáctiletá obsluha, je nahoře bez a na stříbrném podnose má opravdu položeného Měrku. Měrka tam sedí v pozici lotosového květu a mne si své taoistické vousky. Chci si protřít nevěřícně své oči, ale to už si uvědomuji ostrou a nepříjemnou bolest. Sedíme s Ráfkem v parku na lavičce, tam jak je kolotoč a nedaleko kostelní věž s hodinami. Ani nevím jak jsme se tam dostali, ale protože já mám dredy a Ráfek dlouhé vlasy po prdel, tak nás tam zmlátili jacísi staří chlapi. Byli našrot ožralí a vzali si na nás lopaty. Zbili nás jako žita a bez přestání na nás u toho řvali:

,,My vás tu nechceme! My vás tu nechceme. My vás tu NECHCEME!“

Ano chápu. Ráno na druhý den nás tam našel ležet v krvi Měrka. Přátelsky se k nám naklonil, Ráfek se zdevastovaně nadzvedl, vztyčil výhružně prst a jenom ztěžka a až téměř nesrozumitelně zahuhňal:

,,Však mi tě hajzle jednou dostaneme!“

Měrka nám ale jen beze slova podal dvě třetinky Alpy a odešel pryč. Nedošel ani k silnici, a už se rozplynul. Dodneška nevím jak to dělá - má to prostě ve zvyku.

18. ledna 2006

Láva Pšouk