Není nad vzdělání

Byl to smutný den, za oknem utíkal život velkoměsta, které mi poskytovalo dlouhou dobu útočiště. Má snídaně se tvářila velice pochybně a na jejím obalu se smál zlověstný klaun. V ústech pochuť hořčice, Můj velkopanský zadek seděl na židli z plastu a vykazoval spokojenost. Naproti mě seděl můj kamarád a rozprávěl o globálních problémech hospodářství. Byl to paradox, jen tak si sedět, pojídat hamburgery s buvolím masem z Barmy a polemizovat nad chudobou třetího světa. To vše se odehrávalo na 20 metrů od sochy světce, jež byl úkladně zavražděn svým bratrem. Kdyby mi někdo řekl, že smutek všech těch lidí, co vynaložili své úsilí aby se moje snídaně dostala až ke mně, byl obsažen v každém soustu, věřil bych mu.

 Zatímco mí kamarádi rozprávěli o výhodách kapitalismu, já přemýšlel, jak probudit svůj mozek k činnosti. Pak na mě padla otázka.

"Člověče víš jak jsme se dole smáli? To mi tady John řikal, že prej nějakej jeho kámoš tu pracoval na brigádě a bavil se s těma lidma, co tu normálně dělaj. No představ si, že jsou tak vypatlaný, že ani nevěděli, kdo to byl Masaryk."

"Aha, no mě to nepříjde ani moc vtipný spíš smutný"

"No to jo, ale jak někdo může vůbec nevědět, kdo to byl? Vždyť to je snad základ, ne?"

"A k čemu by jim to bylo?"

"Jak k čemu? To snad musí vědět každý, kdo to byl."

Je to tu zase, slovo "musí", proč musí? Lidstvo musí tolik věcí, který nedělá a nikdo neřekne ani popel. Proč by tedy někdo musel?

"Já spíš myslim, že by měl. Právě proto mi to příjde smutný. Mě nedeprimuje jejich neznalost, ale ta neochota si to zjistit. Oni totiž ani nechtěj vědět, kdo to byl."

"Ale snad chodili na základní školu ne?"

"No právě, a tam je nutili to vědět. Nesnažili se v nich probudit touhu něco zjistit, jen v nich vyvolali nutnost si vyslechnout něčí názor a něčí myšlenky. Už nedostali prostor, k tomu aby si vytvořili vlastní obrázek."

Hovor se pak otočil na oblíbené téma o systému, jež by byl nejvýchodnější pro danou situaci a jež by lidi odradil od krize. Ale mě v hlavě putoval obraz despotického vzdělání.

Bylo to jedno z těch mrazivých jiter, kdy vám běhá mráz po zádech už jen při pohledu z okna. Venku pomalu svítalo a hvězdy pro dnešek už zavíraly krám. Seděl jsem na posteli a otvíral oči. Uvědomoval jsem si jen matně, že je další zbytečné ráno, kdy odejdu do Ústavu pro "vzdělávání". Pomalu jsem se oblékl a vydal se na cestu za, jak by řekl Komenský, poznáním. Smutný na tom byl fakt, že by se dost zhrozil, kdyby viděl tu prázdnotu v našich duších a zoufalost, když se blížíme k vratům. Každé ráno ten samý stereotyp, pár metrů od dveří si zapálím cigaretu a čekám až přijdou stíny, které se mnou sdílejí celu. V tichosti kouříme, každý hluboko ponořen do sebelítosti nad osudem, který se neodvratně blíží. Mráz mi tančí na odkrytých prstech a na nehtech maluje obrazy květů. Stojíme nejdéle jak se dá, až se ozve smutné zazvonění, podobné gongu v krematoriu. Pak se všichni houfně v řadách přesunem ke schodům a každý zmizíme ve své cele, kterou sdílíme s další třicítkou matných symbolů lidství. Usedám na kovovou židli a nasazuji si přijímací brýle. Své ruce pokládám na mramorovou desku, která má dva otvory. Jeden na vlastní myšlenky, druhý na zvracení. Po pěti minutách přichází muž v černé uniformě, položí na profesorský stůl knihu nesoucí název "Vlastní názor a vědomosti jsou špatné". Jsem rád, že jsme již přešli na druhý díl, první jež nesl název "Osnova- jediné, co smíte znát" byl horší. Profesor se postaví do pozoru a zasalutuje. My po vzoru, který nás naučili již před dvanácti lety, se postavíme do pozoru. Pak nám pokyne, my se usadíme a hned vyjedou pásy pro přiškrcení osobnosti. Profesor jen letmo zkontroluje jestli jsou všichni opásáni a pak usedá též.

"Jak jistě víte včera, byli na školním dvoře popraveni dva studenti nižšího ročníku. Jestlipak víte za co?"

Odpověď "ano" by znamenala smrt. Tupě zíráme do zdi za ním.

"Chtěli vydávat časopis o našem ústavu.Což je absolutně nepřístojné, jak si vůbec mohli dovolit chtít presentovat své myšlenky na veřejnosti. Copak nevíte, že myšlenky mohou být nebezpečné?! Všichni přece dobře víme, že jedině Komise určuje, co je správné aby lidé věděli a co ne. Proto doufám, že zde se nic takového neobjeví. Nyní k látce"

Následuje čtyřiceti dvou minutový monolog, při kterém musím dvě své myšlenky neprodleně vyhodit a za svůj vyslovený názor dostanu elektrický šok, který bezpečně vyvolá zvracení. Je to prostě jen další den v Ústavu.

Po krátké přestávce, následuje další hodina, pak další a další a další. Až při poslední hodině se stane něco neuvěřitelného. Profesorka vykládá o nesmyslnosti vlastního myšlení, když se zastaví pohledem na mě. Sám jsem udiven  a proto se rychle zkontroluji. K mému úžasu jsem si samovolně rozepnul osobnostní pás a již pět minut si vesele hraji se svými myšlenkami. Profesorka nemarní ani minutu a hned mačká tlačítko alarmu. Teď jde všechno neuvěřitelně rychle, než se stihnu znova opásat, vtrhnou do cely dva těžkooděnci a začnou mě bít obuškem, vykopou mě ze třídy a spoutají umělohmotnými páskami. Ležím na zemi a plivu krev na žluté kachličky. Hned se nad mou skroucenou postavou objevuje ředitel s třídním katem a vynášejí rozsudek.

?Za samovolné odpoutání- smrt, za nevyhození vlastních myšlenek- smrt, Za pokus narušit chod ústavu porušením jeho řádu- smrt.

Znovu se mě chopí těžkooděnci a vyvedou mě na dvůr. V těsném závěsu za námi jde třídní kat. Položí mě na zem, kde začne příprava na popravu. Kopání nezná konce. Celý ústav povinně nastoupí k oknům a sleduje popravu. Náhle mám pocit, že rány ustaly. Vyplivnu obsah úst a jedním okem, co mi zbylo pozoruji kůl, ke kterému mě vlečou. Jsem k němu postaven a přivázán ostnatým drátem.

První výstřel mě zasáhne do ledvin. Proč zrovna my jsme dostali, tak nešikovného třídního kata. Čtyřikrát nám ho vyměnili a vždycky šla laťka, jen dolu. Musím protrpět další tři nepřesné rány, až konečně mě rána pod oko připraví o život. Má poslední myšlenka je, že smrt si nevybírá.