Victorum aut mortis !

++Pane, jsme pod silným tlakem nepřítele. Máme několik ztrát.++

++Připravte se k odchodu, za třicet sekund jsem u vás. Položte melta-nálože.++

++Rozumím. Valerius konec.++

++Von Strömberg konec.++

         Temnou chodbou se hnal muž třímající v ruce mohutné bojové kladivo, vzduchem za ním vlál jeho rudý plášť. Běžel rychle, nohy se mu zvedaly a klesaly zpět na podlahu v nelidském tempu. Ohlušující detonaci nechal daleko za sebou, hřmění a tlaková vlna, které se prohnaly kolem, s ním ani nehnuly. Stěn ubíhajících kolem si nevšímal, stejně tak nerovností cesty před sebou, ozářené dvojicí světelných kuželů z jeho brýlí. Běžel, tělo upravené inkvizičními technokněžími poslouchalo jako stroj, a v mozku mu tepala myšlenka na blízkou budoucnost.

         Dostal se k ohybu chodby a doteď tlumené zvuky boje se zesílily s naléhavostí jakou dokáže vykouzlit jen nesplněná povinnost. Štěkot bolterů, nelidský řev nepřátel, válečný pokřik mariňáků.

         Doběhl za roh a před očima se mu objevil pohled na známé křížení cest, tentokrát zachycené jakoby ve snech šílených psykerů, kterým zkolaboval mozek.

         Temnota vše objímala svou pevnou náručí a nestálé světlo odhozených světlic a záblesků zbraní vykreslovalo na bojišti podivnou hru stínů. Na prchavé momenty se z ní vylupovaly nejasné kontury templářské hradby z vlastních těl, kterou neochvějně čelili masám vyjících démonů. Jejich zbraně šlehaly do ústí chodeb a vybíraly si mezi bestiemi krutou daň. Občas se ale některé z nich povedlo stěnou z živého ohně doskákat až mariňákům a pak se smrt přenesla i do řad Císařových věrných. Na první pohled se to nestávalo moc často. Templáři jsou tvrdí bojovníci...

         Inkvizitor proběhl křižovatku a neohlédl se ani na jednu stranu. Ani nemusel. Mariňáci se okamžitě začali řadit do chodby za ním a kosili všechno, co se pokusilo je následovat.

Zvolnil aby ho zbytek oddílu mohl dohnat. Otočil se a opřen o kladivo pozoroval ustupující mariňáky. Poslední odcházel Lothar a jeho meč se v odlescích světla zběsile míhal kolem něj a čistil chodbu od nečistoty, která se na něj vrhala. Pak, v odpověď na zmáčknutí odpalovače, se tunelem ozvala mohutná detonace a kolem se prohnala vlna horkého vzduchu spolu s kamením a prachem. Mariňáci za mohutného řevu vyrazili vpřed a bleskově dobili zbytek nepřátel v chodbě.

Vrátili se k inkvizitorovi a mlčky se kolem něj shromáždili. Pořád tiše stál opřen o své kladivo a pozorně sledoval boj, který se před ním právě odehrál. Oči mu jiskřily a na tváři měl neproniknutelný výraz. Skoro se dalo říct, že se dobře baví. Pak se prudce narovnal a nadhodil si kladivo do pohodlnější pozice.

„Synové Císaře ! Právě jste dokončili jeden z mnoha úkolů na své cestě ke spasení. Ale vaše služba na této planetě ještě není u konce ! V tuto chvíli nad námi vaši bratři svádějí lítý boj s největším nepřítelem Impéria. Bojují se zaprodanci Chaosu. Budeme tady jen tak stát a čekat co se stane?“

„NE !!“ odpovědělo mu mnohohlasé zařvání.

„Pak tedy pospěšme. Čeká nás bitva, kterou musíme vybojovat !“

Bez dalšího otálení se otočil a rozběhl chodbou, plášť mu přitom zavířil kolem těla. Zbytek oddílu vyrazil za ním.

                                               ***

Řítili se chodbou jako ztělesněná zuřivost a nad hlavami se s neúprosnou naléhavostí zesilovaly zvuky bojové vřavy. Temné dunění a nezřetelný rachot je nutil do stále rychlejšího spěchu, neboť cítili jen jediný strach – strach ze selhání. Osm stínů smrti bez hlesu běželo a ani jeden z nich nejevil sebemenší známku únavy. Dusot jejich nohou na nyní již suché podlaze se rozléhal prostorami kolem a vracel se ozvěnou do míst, odkud přišel. Našel ho však v tu dobu už prázdné.

Náhle se dostali do prostorné jeskyně vzniklé sesuvem půdy. Mnoho metrů nad nimi se tyčila narudlá obloha potažená šedým oblakem smogu a dýmu a doléhal k nim strašlivý rachot masakru, který se nahoře odehrával.

Na vteřinu se zastavili. Von Strömberg se otočil dozadu za sebe a pozvedl své kladivo:

„Vpřed, Vyvolení lidstva! Vpřed a bojujte jako by to mělo být naposledy! Buďte tvrdí! Buďte nelítostní ! Za Císaře !“

Mariňáci zuřivě zařvali, vrhli se na hromadu trosek a začali spěšně šplhat nahoru. Von Strömberg se na chvilku zastavil a zkontroloval svůj zápěstní lokátor, na kterém pravidelně pulzoval zelený bod. Pak se vydal stejnou cestou.

Dostat se nahoru jim trvalo krátce – svaly posílené genovými mutacemi a implantáty nesly své majitele bez sebemenšího zaváhání.

Na úrovni povrchu planety se jim naskytl překvapivý pohled. Proláklina ústila v mohutné hromadě trosek vytvářejících kolem nich nepřehledné bludiště. Rachot střelby se ozýval všude kolem, stejně tak jako nepříčetný řev odkazující na poskvrněné mariňáky, kteří kolem jejich úkrytu občas proběhli. V dálce bylo zřetelně slyšet pravidelnou střelbu z pulzních pušek.

Von Strömberg malou chvilku počkal dokud si nebyl naprosto jist, že v nejbližších momentech nikdo kolem nepůjde a pak vyrazil mrštně vpřed. Mariňáci ho okamžitě následovali a v běhu nabíjeli své zbraně. Lov začal.

                                               ***

Rychle se proplétali bludištěm sutin, v hluku bitvy tišší jako smrt, vedeni neomylnou inkvizitorovou intuicí. Během několika minut se dostali hluboko do obranného postavení sil Chaosu a skryli se za jednou z mnoha pobořených stěn. Kolem nich proběhlo několik padlých mariňáků a zmizelo za ohybem cesty.

Von Strömberg krátce kývnul na zbytek oddílu a se zbraní v ruce se vrhnul za roh. Ostatní ho bleskově následovali. Dostali se do zbytků místnosti, která dříve mohla sloužit jako přijímací hala některého z bývalých měšťanských domů. Teď byla plná znetvořených kreací na lidský život, z větší části tvořených pokřivenými servitory. Kromě nich se tu ale nacházel ještě...

„Palte dle libosti ! Ten psyker je můj !!“ zařval von Strömberg, odhodil bolter a s kladivem se vrhl na zkroucenou postavu, stojící uprostřed místnosti, obklopená několika mohutnými postavami zakutými do pancíře prolezlého hnisem a nechutnými boláky.

Kouzelníkova suita zařvala jako jeden muž a vrhla se vpřed aby se setkala s blížící se hrozbou. Mariňáci jim zaryčeli v odpověď a místností otřásla vlna strašlivého rachotu, když se obě strany srazily v boji na život na smrt, dávajíc přitom průchod své šílené a všespalující nenávisti. Staré křivdy, hluboce zasunuté do mozku při genových manipulacích na straně jedné a bezbřehá chuť zničit vše zdravé a živé na straně druhé se střetly v řeži, ze které mohli vyjít vítězně jen jedni.

Von Strömberg nevšímavě proběhl kolem bojujících a zaměřil se na nepřátelského kouzelníka. Ani na okamžik se nenechal zmást jeho nemotorným vzhledem. Zvolnil a obezřetně se přibližoval ke svému cíli, mysl měl přitom naprosto čistou.

Náhle prudce odskočil do strany a kolem ně proletěla koule pulzujícího slizu, která syčela a vydávala odporný zápach. Pozvedl své kladivo a vrhnul se vpřed, neviděl tak už, jak kouzelníkova střela zasáhla jednoho ze servitorů a během sekundy ho rozleptala.

Inkvizitor se dvěma mohutnými skoky dostal k psykerovi a kladivem mu zasadil strašlivou ránu. Kouzelník sebou ale překvapivě rychle hodil na stranu a dopadl na všechny čtyři o několik metrů dál. Ještě ve vzduchu se začal měnit.

Tělo se mu zkroutilo a smrsklo aby vzápětí explodovalo do monstrózní šíře, ohazujíc přitom své okolí nechutnými cákanci smrdutého hnisu, který se vyvalil ven zhnisanými vředy, které na změněném těle střídavě pukaly a zavíraly se.

Věc, nyní strašlivá zrůda, cenící zuby dlouhé jako a ostré dýky ze sebe shodila zbytky pláště, který na sobě ještě před proměnou měla a rozevřela tlamu v odporné variaci na smích. Pak se rychle natáhla a ze stěny za sebou lehkým pohybem vytrhla obrovskou dvoubřitou rotosekeru. Zatímco se její ostří pomalu rozječely ve vibrujícím tanci smrti, pootevřel démon své pysky v úšklebku a pevněji se rozkročil v očekávání útoku.

Von Strömberg byl v tu dobu už v pohybu a s nelidským zařváním se na svého protivníka řítil, napřahujíc přitom své kladivo daleko nad sebe. Koutkem oka pozoroval vyrovnanost situace na bojišti za nimi ale pak už dopadl těsně vedle Nurgleho zplozence a jeho kladivo dopadlo.

Vzduch zhoustl námahou prýštící z usilovného snažení obou bojovníků. Úder střídal úder, země sténala pod ranami, které jí oba zasazovali a otřásala se pod jejich mohutnými kroky. Nelidskou rychlostí se kolem nich míhali jejich zbraně, rychlost ostatních bojujících se proti té jejich zdála směšnou. Po chvilce se kůže démona na několika místech protrhla a začala okamžitě hnisat, to když se inkvizitorovi povedlo svého protivníka na chvilku vyvést z rovnováhy. Podobně na tom byl i von Strömberg, jeho pancíř pod úspěšnými ranami jeho protivníka na několika místech praskl a jen díky dřívějšímu požehnání se kvůli nákaze, kterou sekera přenášela, nerozpadl.

Náhle se inkvizitor nečekaně od svého soupeře odpoutal a prudkým pohybem se dostal z jeho dosahu. Během mrknutí oka se dostal do transu a kolem hlavy se mu rozzářila bílá aureola. Démon strašlivě zařval a skočil vpřed aby zabránil v dokončení kouzla ale bylo pozdě. Von Strömberg otevřel oči a z nich mu vytryskl paprsek bílého světla, který se zabořil do démonovy hrudi. Ten zakolísal a sekera mu přitom klesla k zemi. Von Strömberg na nic nečekal a v dalším okamžiku byl u zraněného soupeře.

Čas se pro přihlížející náhle zpomalil. Kladivo v mužově rukou začalo jasnět a neskutečně pomalu se přibližovalo ke svému cíli. Démon otevřel oči a pokusil se zvednout ruce na svou obranu, pysky se mu rozevřely k poslednímu výkřiku. Skutečnost kolem nich najednou zrychlila jako splašený kůň a inkvizitorova zbraň se zabořila do kouzelníkovy hlavy. Vteřina, kdy se tak stalo, se prodloužila na celou věčnost.

Pak se ozvala mohutná rána, démonova hlava explodovala v rudozeleném oblaku krve a hnisu a zářící zbraň se objevila na druhé straně, jako by žádné překážky v cestě nikdy nebylo...

                                               ***

Jakmile vběhli do místnosti plné nepřátel, vypálil Valerius krátkou ale o to intenzivnější dávku ze svého bolteru na nejbližšího nepřítele a pak trhnutím tasil svůj rotomeč. Jeho ozubená čelist se probudila k životu a se zavytím se zakousla do těla zakutého v nečistém keramitu, které předtím pokropil dávkou z bolteru. Morový mariňák zavrávoral a z rány, která mu odťala ruku, se na zem snesla mohutná sprška načernalé krve. Raněný nepřítel strašlivě zařval a ohnal se po Valeriovi svou zbývající rukou navlečenou do mohutné energo-rukavice. Ultramariňák mrštně uhnul a rána mířená mu na hlavu vyryla do země menší kráter. Prudce se ohnal rotomečem a srazil chaosákovi hlavu.

Vedle něj vítězoslavně zařval Lothar, když svým obouručním mečem roztrhl dalšímu z protivníků hruď a nechal ho cákat své tělesné tekutiny na všechny strany. Pak se prudce zatočil kolem své osy a dalšímu zplozenci, tentokrát to by jen servitor ozbrojený kopím, usekl mocnou ranou hlavu.

„Za Imperátora ! Za Macragge !“

„Bez lítosti ! Bez soucitu ! Beze strachu !“

Jejich bojový pokřik se slil v jeden a oba vyrazili vpřed aby pobili co nejvíc nepřátel Impéria. Nemuseli se na sebe dívat ani mluvit a přesto mezi nimi vzniklo zvláštní pouto, které jim říkalo co přesně ten druhý v příštím okamžiku udělá. Ač byli oba z rozdílných kapitul, věděli jedno. Jsou synové Císaře.

Vedle nich náhle padl na zem jeden ze zbývajících Templářů, strašlivá rána v hrudi mu okamžitě začala hnisat a jeho tělo se rychlostí myšlenky začalo rozkládat a vytékat na kamenitou podlahu. Oba muži hněvivě vykřikli a společně se vrhli na olbřímí postavu, která v ruce svírala válečnou sekeru obalenou směsí nazelenalého hlenu a krve mrtvého Templáře.

Morový mariňák zuřivě zařval a plochým obloukem se po nich ohnal svojí zbraní. Valerius uskočil a svým rotomečem srazil sekeru stranou. Lothar se k nepříteli bleskově přitočil a zarazil mu svůj meč do břicha, rychlým pohybem ho v ráně otočil a trhnul s ním směrem k mariňákově hlavě. Do obličej mu vybuchl protivníkův hrudník.

Boj skončil tak rychle jak začal. V dohledu nezbyl ani jeden nepřítel. Podlaha i zbytky stěn byly pokryty souvislou vrstvou tělních tekutin a zbytky orgánů, které se po nich rozprskly. Naživu kromě nich zůstal už jen jeden Templář a von Strömberg, který se vyčerpaně opíral o jednu haldu trosek. Lothar i Valerius se k němu společně rozeběhli. Inkvizitor byl v obličeji smrtelně bledý a křečovitě svíral svoje kladivo.

Na jejich němou otázku zamítavě mávl rukou a namáhavě se postavil, opírajíc se přitom o svou zbraň.

„Okamžitě odcházíme. Zůstávat zde by znamenalo jistou sebevraždu,“ zachrčel šeptem a ztěžka se rozběhl. Ostatní ho rychle následovali.

                                               ***

Boj netrval ani pět minut ale von Strömberg vypadal jako po celodenní bitvě. Namáhavě doklopýtal do stínu jedné ze zhroucený zdí a posunkem ruky je k sobě přivolal. O okamžik později kolem jejich úkrytu proběhla patrola nepřátelských mariňáků.

„Jdeme,“ sykl skrz sevřené rty von Strömberg a znovu vyrazil na cestu. Zatímco se zbývající Templář a Lothar postavili po inkvizitorově boku, Valerius kryl všem záda.

Snažili se postupovat jak nejrychleji to šlo, kupodivu ale von Strömberg nebyl tím, kdo celý postup brzdil. Zatímco inkvizitor, jak se zdálo, s každým krokem sbíral síly, tak bojovník, který, kromě Lothara, jako jediný přežil zkázu celého oddílu, začínal klopýtat a skrz masku se mu draly chrčivé zvuky.

Najednou se už neudržel na nohou, těžce dopadl na kolena a zády se opřel o hromadu sutin.

Lothar a von Strömberg se k němu bleskově sklonili, Valerius mezitím zaujal pozici, ze které mohl ostřelovat oba konce cesty, kterou přišli.

„Co se mu stalo ? Ještě před chvílí byl úplně v pořádku !“ obrátil se Lothar s výhružkou v hlase na inkvizitora. Ten jen potřásl hlavou:

„Ne všechny rány způsobené Chaosem se projeví okamžitě.“ Opatrně nadzvedl umírajícímu Templáři ruku a ukázal na malou ránu v bojovníkově brnění – z rány vytékal hustý hnilobný hlen, který ostře páchl.

Valerius náhle ostře zasykl a odjistil zbraň. Ruinami se rychle blížila skupina nepřátel.

„Dál s námi nemůže, zemřeli bychom tu všichni.“

„Tady ho nenechám ! Je to můj kapitulní bratr, u Císaře !“ Lotharova tvář zlostí získala stejný odstín jaký měly jeho vlasy.

„Smrt je vysvobození...“ Von Strömbergovi se v obličeji nepohnul ani sval.

Lothar se na inkvizitora otře podíval a pak pozvedl svůj meč. Ležící Templář si s vypětím všech sil sundal přilbu a poskytl jim tak pohled na svůj obličej bílý jako stěna. Von Strömberg se odvrátil a připojil se k Valeriovi. Ani jeden z nich nepromluvil slova.

Šampion opřel svůj meč o hrudník ležícího a zadíval se mu do očí. Umírající se pokusil o úsměv, přitom mu popraskala kůže kolem úst.

„Sejdeme se u Císaře.“ Lotharova slova zanikla v rachotu palby jeho společníků. Čepel projela brněním jako nůž máslem.

                                               ***

Opět běželi, ozvěnu jejich kroků přehlušil hluk přibližující se bitvy. Záhy narazili na množství zrádcovských mariňáků, kteří se hrnuli oběma směry. Bleskově se zbavili těch nejbližších a kolem zbytku se prosmýkli tak rychle jak to jen šlo. Proběhli několik dalšími zborcenými místnostmi a dostali se na místo, kam mířili.

Přímo před nimi se otevřel pohled na první linii obrany Nurgleho mariňáků.

„Victorum aut mortis !“

Vběhli mezi ně jako smršť a rozdávali rány jako smyslů zbavení, nehledíc nalevo ani napravo. Bojové šílenství je naprosto pohltilo a oni se mu zcela oddali, lokajíc plnými doušky jeho rozkoš. Trvalo to malý okamžik a úsek fronty, kam se dostali, byl alespoň na chvilku prostý nákazy Chaosu.

Pohled na bojiště jim ukázal bezútěšnost místa, které bylo ještě poměrně nedávno vzkvétajícím městem. Hrdé kruhové náměstí se změnilo v pláň plnou trosek a mrtvol, obklopené zborcenými budovami, zpoza kterých byla neustále vedena palba. Ve smrtelném zápase se mezi liniemi setkaly bojové stroje obou stran a pokoušely se vykousnout v nepřátelské obraně co nejvíce volného prostoru dříve než samy vybuchly v ohromných ohnivých květech zkázy.

Chvilky klidu, kterou trojice bojovníků vybojovala, velitelé na druhé straně beze zbytku využili. Ohromné pěchotní transportéry Tau v rychlosti překonaly prostor nikoho, tvrdé pancéřování snadno odolalo projektilům z pěchotních zbraní. Ty těžké ležely v prachu před Valeriem.

Mohutné antigravitační motory zahučely těsně u nich a transportní vznášedlo smykem přistálo na opuštěném bojovém postavení. Pancéřované dveře se se syknutím otevřely, obrnění Ohniví válečníci bleskurychle vyskákali ven a začali zajišťovat prostor kolem sebe. Několik salv z tanku, který se přehnal nad nimi, vyčistil prostor kolem dokola a vlna drobných postav v krémovém brnění se vevalila do boků bránících se padlých mariňáků.

                                               ***

Gardisty, který přiběhl s invazními jednotkami, si skoro nikdo nevšímal. Se svojí las-puškou se nemohl rovnat palebné síle pulzních zbraní svých dočasných spojenců a tak se na místo dostal až po hlavním útoku, když už se boj přesunul jinam. Náhle se mu do zorného pole dostaly známé postavy, obě zakuté v imperiální brnění, jedna v rudém inkvizičním plášti. Mírně udiven se k nim vydal, nedokázal si představit, že je ještě někdy uvidí živé.

Opatrně se k nim blížil ale na postavách se mu něco nezdálo. Inkvizitor stál v odmítavém postoji opodál a ultramariňák na něco, nebo někoho, mířil svou zbraní. Pak došel ještě kousek dál a zpoza rohu se mu celá scéna vyloupla v ohromujícím překvapení. Skoro až zalapal po dechu.

Ultramariňák mířil na černě oděného Templáře, který svou mohutnou paží svíral pod krkem jednoho z Tau a druhou mával olbřímím mečem zajatému kolem hlavy.

„Pusť ho !“

„Je to cizák, u Císaře! Proti takovýmhle jsme se zavázali bojovat!“

„Řekl jsem pusť ho. Pokud budu muset, tak tě zastřelím !“ Valeriův hlas byl pevný a svoji výhrůžku myslel smrtelně vážně.

„To bys neudělal. Oba jsme synové Císaře. Oba sloužíme Impériu a nepaktujeme se s kacíři.“

Tau v jeho sevření jen bezmocně chrčel, templářova ruka mu dávala jen minimum prostoru k dýchání.

„Oni nejsou kacíři. Oni proti herezi bojují jako my! Pane, vždyť jste u toho byl taky, nebo ne ?“ obrátil se s otázkou na inkvizitora.

Von Strömberg odvrátil hlavu a neřekl nic.

„Cha! Říkal jsem ti, že Inkvizice nebude podporovat takové odporné mezidruhové křížení!“ Skoro si odplivl.

Meč se nebezpečně přiblížil k hlavě rukojmího.

Ruka s bolterem se ani nezatřásla.

Gardista na místě ztuhl a výměnu názorů poslouchal jakoby mimo sebe. Nedokázal tomu uvěřit. Pak se rozhodl a strhl si pušku z ramene.

„Pusť ho !“ zařval na templáře a namířil na něj. Ten se nevěřícně podíval co se vedle něj děje a pak se mu obličej zkroutil do cynického šklebu.

„Další zrádce Císaře ? Uvidíme co uděláte s tímhle...“ dodal výhrůžně a jediným pohybem podřízl válečníkovi Tau krk. Krev neurčité barvy vytryskla vysokým obloukem a pocákala šklebícího se Lothara od hlavy k patě. Tau s nevěřícím výrazem klesl k zemi, vyčítavý pohled upřený na von Strömberga. Ten mu pohled obrátil bez sebemenší stopy emoce ve tváři.

Gardista otevřel ústa ve výkřiku vzteku a hrůzy.

Valerius se ani nepohnul.

Lotharovi explodovala hlava.

                                               ***

Stáli v pancéřované místnosti Hněvu Imperátorova a skrz tvrzené sklo průzoru se dívali na planetu pod sebou. Na orbitě kolem nich se daly tušit obrysy mnoha dalších lodí, včetně elegantních tvarů flotily Tau, která nabírala kurz pryč z této prokleté sluneční soustavy.

I z výšky, kde byli, se mohlo vypozorovat zbytky lítých bojů dole na povrchu Tyrosu Prime.

Valeriovi se ve tváři nepohnul sval, od doby, kdy zemřel jeho zvláštní přítel rukou templářského Šampiona, nepromluvil ani slova. Gardista se lehce opíral o stěnu a myslel na vytrpěné hrůzy. Co si myslel von Strömberg nikoho ani nenapadlo hádat. Možná na pokřivený úsměv podříznutého Tau, když naposledy pozvedal svou zbraň…

Pak do místnosti napochodoval oddíl inkviziční pěchoty a seřadil se podél stěny. Jejich důstojník zasalutoval von Strömbergovi a něco mu potichu řekl. Inkvizitor jen lehce pokýval hlavou.

Vojáci rychle obklopili oba muže a pak, bez jediného rozkazu, na ně namířili své zbraně. Mariňák tiše zvedl sklopenou hlavu a v jeho pohledu se zablesklo. Gardista se vyděšeně otočil na inkvizitora.

„Co to má znamenat ?!? Za co ??“

Von Strömberg se na ně zadíval jakýmsi zasmušilým pohledem, který u něj ještě neznali, hlavu vtaženou mezi ramena jakoby na bedrech nesl něco strašlivě tíživého.

„Blahopřeji vám pánové. Dole pod námi právě Garda ve spojení s Vesmírnými mariňáky likviduje poslední zbytky odporu Stráže smrti, proti které jsme poslední měsíc bojovali.“

„No a co ? Kvůli tomu nás necháte zastřelit ?“ Vojákovy obavy pomalu přerůstaly ve vztek. Nevědomky svíral ruce v pěst.

„Bohužel jste byli oba dva příliš dlouho pod vlivem Chaosu, který zamořil tuto planetu. Nemůžeme si dovolit vás nechat žít, riziko je příliš velké. Je mi to líto.“ Otočil se a odcházel pryč.

„Ty inkviziční svině! Po tom všem co jsme kvůli tobě protrpěli nás necháš chcípnout ? A je ti to líto ??“ Gardista se přestal ovládat a řval na odcházející postavu jako smyslů zbavený. Shodou okolností se přitom postavil do skoro předpisového pozoru, který se mu nikdy předtím nepovedl. Jindy by mu to přišlo vtipné...

„Tohle je tedy pravá tvář inkvizice ? Použít a zahodit ? A já myslel, že všichni sloužíme jednomu cíli...“ Mariňákovi se v jeho slovech skrývalo cosi jako pobavení. V pohledu, kterým probodl von Strömbergova záda, ale humor rozhodně nebyl.

Inkvizitor se pomalu narovnal a pak, stále ještě otočen zády k nim, tiše promluvil, v hlase nečitelný podtón:

„Pokud vás to utěší, tak celý systém byl vsazen do klatby a planeta sama uzavřena do karantény. To znamená,“ dodal a otočil se k nim čelem, „že exekuci se podrobí veškeré invazní síly na povrchu planety.“ Jeho pohled byl tvrdý jako kus skály a řezal vzduch kolem sebe, přesně tak jako ve chvíli, kdy se s ním poprvé setkali.

„Jedinou výjimku utvoří Vesmírní mariňáci. Ti budou podrobeni výplachu mozku.“

Valerius temně zavrčel a v návalu zlosti bezděky vycenil zuby. Vypadalo to, že se každou chvíli na postavu inkvizitora bezmyšlenkovitě vrhne a holýma rukama pobije všechny, kdo se mu postaví do cesty...ale nakonec z něj všechen hněv naráz vyprchal a nechal se odvést pryč. Nespoutaný a bez známky násilí. Pak vrhl na von Strömberga svůj poslední zuřivý pohled a najednou byl pryč.

„Proč..?“

„Nákaza Chaosem byla příliš silná. Pokusil jsem se ji zlikvidovat ještě dřív než se mohla projevit v plné síle ale... bohužel jsem selhal. Budiž vám, vojáku, útěchou, že vám i vaší rodině budou poskytnuty veškeré pocty jako byste padl v boji. Nic víc pro vás v tuto chvíli nemůžu udělat. Je mi to líto.“

Poslední výměna pohledů a v místnosti odumřela ozvěna inkvizitorových kroků. Voják osaměl, hledíc do hlavní desítky nabitých zbraní.

Zvedl zrak a zadíval se na znak imperiálního orla nad veřejemi vzduchotěsných dveří.

„Připravit !“

Pokusil se pomodlit k Císaři. Nešlo to. Císař ho zradil.

„Namířit !“

Zavřel oči. Žádný Císař není.

„Pal !“