Harfa

Jsem zvědavá, jestli si někdo přečte něco tak dlouhého... Takže velice děkuji všem, kdo to udělají. Doporučuji hlavně příznivcům fantasy.

Harfa

,,Ne, to není dobrý nápad!“ šeptl Flawian. Hlas se mu chvěl rozčilením nad tou bláhovou myšlenkou. Lovit jednorožce? On se snad pomátl!

Ostrý mrazivý vítr pronikal temným hávem nočního lesa a rozechvíval staré stromy, které se pokorně skláněly pod jeho silou. Podzimní listí se zdvíhalo ze země v rychlých vírech, tančících mezi pokroucenými dubovými větvemi, v rytmu svištivé melodie. Úzká stezka byla téměř zcela zasypána, o její přítomností však svědčilo cosi podivného a nevídaného – koňské stopy, jejichž okraje byly protkány úzkými nitkami třpytícího se stříbra.

Nad nimi se skláněl muž, jehož dlouhý plášť se nadzvedával v závanech větru. Jeho havraní vlasy jakoby úplně splývaly s temnotou a vlály v ní jako tenké stužky noci. V tmavých očích se zračilo soustředění. Ostré rysy obličeje spolu se statnou postavou dodávaly Erwigarovi vzezření zkušeného válečníka, přestože mu bylo teprve něco přes dvacet a mezi jeho lidmi ho jen málokdo nazval mužem. Na zádech měl zavěšený luk s toulcem šípů.

Nad ním se tyčila štíhlá postava jeho přítele Flawiana. Jeho slámově žluté vlasy a zakulacený obličej mu dodávaly spíše dětský vzhled, stejně jako pronikavé modré oči, nyní však zastřené pochybností. Přes rameno mu visela brašna, ve které se blýskla pozlacená harfa.

,,A proč ne?“ řekl Erwigar se vzrušením v hlase. ,,Představ si tu slávu, s kterou nás doma ve Farelu přivítají, až se vrátíme s takovou kořistí! Znáš snad někoho, kdo kdy ulovil jednorožce? Budou se o nás přetahovat králové, Flawiane, každý bude chtít jednorožcův roh, který jim zajistí nesmrtelnost!“

Flawian zavrtěl hlavou. ,,Mně se to nelíbí.“

Erwigar se pohrdavě zasmál. ,,Ty máš strach, že ano? Strach z jednorožce!“ Vstal ze země a přistoupil k němu tak blízko, že se téměř dotýkali nosy. ,,Ty tomu snad věříš? Ty vážně věřím všem těm výmyslům, kterými matky uspávají své děti? Myslíš si, že když někdo zabije jednorožce, na zem spadne hvězda?“ Zavrtěl hlavou. ,,Jsou to jenom výmysly, Flawiane. Nemusíš z nich mít strach!“

Flawian se kousl do rtu. ,,Nechci zabít jednorožce.“

Erwigar pokrčil rameny. ,,Fajn. Nebudu se aspoň muset dělit se zbabělcem!“ Otočil se na podpatku a se skloněnou hlavou se vydal po jednorožcových stopách. Ani se neohlédl.

Flawian zaťal ruce v pěst. Bezradně se díval za Erwigarovými mizejícími zády, nejistý si svým rozhodnutím. Stojí mu snad jednorožec za ztrátu nejlepšího přítele? Anebo by se měl ještě pokusit ho od jeho záměru odradit? Srdce mu bušilo jako o závod. Ne, nechce ho ztratit...

,,Erwigare!“ Jeho hlas téměř zanikl ve vysokých tónech větru, Erwigar se přesto otočil a samolibě si ho změřil.

,,Co je?“ houkl na něj nakvašeně.

Flawian ho dohnal několika rychlými kroky. ,,Promiň, neměl jsem se tak chovat,“ pronesl omluvně, nebyl si ale jistý, jestli to, co říká myslí vážně. ,,Nejsem zbabělec, Erwigare. Jdu s tebou.“

Erwigar vítězoslavně zdvihl hlavu. ,,Věděl jsem, že nejsi hlupák. Tam v lese na nás čeká bohatství a věčná sláva. Byl by hřích takovou šanci promarnit.“

Flawian bezvýrazně pokýval hlavou. Nevěděl, jestli jedná správně, věřil ale Erwigarovu úsudku. Už odmalička byli přátelé a vyrůstali spolu téměř jako bratři.

Erwigar se na něj naposledy povzbudivě usmál a opět sklonil hlavu k zemi. Plížil se nocí jako hladová šelma, větřící bezmocnou kořist. Oči mu plály dychtivostí a nedočkavostí. Za ním se nesl trochu neohrabaný stín jeho druha, jehož myšlenky se právě ubíraly všemi směry, neschopné najít rozřešení.

Stromy se rozechvívaly strachy a stavěly jim své větve varovně do cesty. Erwigar však ani jednou nezapochyboval, ani jednou se neotočil vzad, ani jednou nezaváhal... Šel pevně a jistě jakoby už měl vítězství v hrsti. Byl zaslepený touhou po slávě a bohatství, nic jiného ho nezajímalo. Rouhavá touha ho nesla vpřed, jakoby to ani nebyl on, jen stín ovládaný čímsi bezhlavým a bezcitným.

Jednorožcovy stopy zářily na chladné zemi jako střípky měsíce spadlé z oblohy. Žádný list je nepřikryl, žádná větev na ně nedopadla. Dva tiché stíny je sledovaly stále hloub a hloub do lesa.

Vtom se před nimi les rozevřel a oni stanuli na měsícem prozářené mýtině. Erwigar na poslední chvíli stačil stáhnout Flawiana za křoví, aby žádný z nich nevyrušil stvoření, které před jejich zraky pilo z křišťálové říčky, obklopené mechem a hustými porosty zaječího zelí.

Jednorožec stál rovně a klidně jako ztělesněná láska a čistota. Dlouhá hříva odrážela svit hvězd a vlnila se jako oceán tekutého stříbra, rozlitého do tenkých zářivých stužek. Bělostný roh se zablyštěl při sebemenším pohybu a vrhal na hladinu říčky tisíce světélek, rozprskujících se na vlnkách jako ohňostroje. Dítě hvězd a měsíce stanulo na mýtině, zosobňující lidskou naději a krásu, která se zrodila na svět prostřednictvím tohoto jediného okamžiku.

Erwigar s Flawianem stáli jako přikovaní. Jejich srdce se naplnila láskou, ne ale takovou, jakou ji lidé nazývají, ale skutečnou láskou, čistou a upřímnou jako zrcadlo, takovou, která pohání člověka vpřed, i když se mu hlava sklání vyčerpáním. Byl to nepopsatelný pocit. Jakoby se síla celého vesmíru spojila v jedno a sestoupila na zem v podobě něčeho tak krásného a nevinného. Proč to jen nemohlo trvat věčně?

Než se Flawian stačil probrat z ohromení, Erwigar už třímal v rukou luk. Tětiva se napjala až k prasknutí.

,,Ne!“ Flawian se bezmyšlenkovitě ohnal po svém druhovi. Erwigar se zalekl jeho reakce. Dlouhý šíp však už nikdo zastavit nedokázal. Hbitá střela se jemně vychýlila ze svého kurzu, letěla ale vpřed jako orel střemhlav se snášející na svou kořist. Čas jakoby se zastavil.

Jednorožcova hlava se ve zlomku vteřiny zdvihla směrem k jejich úkrytu. V té chvíli se před ním zhmotnila bílá postava. Šíp se zaryl hluboko do štítu, který držela a jediné, co po hrozbě ze smrtící střely zůstalo, bylo neškodné zadrnčení.

Postava nechala štít klesnout na zem. Byla to žena... a tak krásná – tak děsivě krásná!  Hlavu měla vztyčenou hrdě vpřed, bez jediného náznaku rozechvění. Dokonalé rysy korunovaly hluboké modrozelené oči a dlouhé plavé vlasy, lesknoucí se jako moře pod poledním sluncem. Přes rameno měla zavěšený dlouhý zdobený luk s plným toulcem šípů. Snad jen Bohyně lovu mohla na sebe brát takovou podobu.

Vztáhla ruku před sebe, směrem k jejich úkrytu. Křoviny se rázem rozhrnuly a odhalily pohled na dvě vyděšeně se třesoucí postavy s vyplašenýma očima.

,,Jak jste se opovážili ubližovat jednorožci?“ Hlas měla pevný a panovačný. ,,Mysleli jste si, že když zabijete poslední naději, která člověku zbývá, sami se tím obohatíte? Získáte snad i mezi smrtelníky slávu a bohatství? Jste hlupáci, pokud v to věříte!“ Ukázala prstem směrem k Erwigarovi. ,,Ty,“ řekla a Erwigar se zachvěl strachem. ,,Ty ses dopustil nejtěžšího zločinu. Proto ti po právu náleží ten nejtěžší trest.“

Ještě její hlas ani nezanikl v temnotě, když se nocí rozlehl Erwigarův bolestný výkřik. Upustil luk a jako v agonii se chytil za hlavu. Vtom všechno ustalo. Erwigarovo tělo ztuhlo a změnilo se v chladný kus kamene, zachovávající obrysy jeho těla. Flawian na to celé zíral s vytřeštěnýma očima.

,,A teď ty, chlapče,“ obrátilo se k němu to záhadné zjevení. ,,I ty dostaneš co si zasloužíš. Pojď blíž,“ vyzvala ho medovým hlasem, při kterém Flawianovi běhal mráz po zádech.

Poslušně, avšak s roztřesenými koleny, se postavil na nohy. Klopýtavě se k ní přibližoval, omámen jejíma čarovnýma očima. Nemohl s nimi bojovat.

,,Jen pojď blíž, neublížím ti,“ vyzvala ho znovu. Flawian se zastavil kousek od ní a s roztřesenými ústy si ji prohlížel, jakoby čekal, že se každou chvíli rozplyne. Vůbec si už nevšímal jednorožce, který se vyplašeně skrýval za jejími zády.

Žena k němu vztáhla ruku. ,,Podej mi svou harfu.“

Flawian se podivil tomu zvláštnímu rozkazu, nemohl však odmítnout. Byla tak uhrančivá a on jednal jako v transu. Chvějícími se prsty jí podal svůj nástroj, než mu mozek zavelel, aby to nedělal. Bylo však už pozdě.

Žena mávla prsty. Harfa se rozzářila oslnivým světlem. Za okamžik vše ustalo a zjevení ji Flawianovi vrátilo zase zpět. ,,Hlídej si ji,“ pronesla klidným, vyrovnaným hlasem. ,,A nikdy nezapomeň na to, co se stane tomu, kdo se pokusí ublížit jednorožci.“ Zvíře za jejími zády souhlasně frklo.

Flawian harfu přijal, stále ochromený strachem. Jakmile ji ale uložil do brašny, nějaké kouzlo mu opět rozvázalo jazyk. ,,Kdo... kdo jste?“ vykoktal ze sebe.

Žena se pousmála. ,,Já?“ rozepjala ruce jakoby odpověď čekala všude kolem. ,,Jsem Strážkyně lesa, Paní jednorožců, Matka stromů – nazývej mě jak chceš. Já jsem vše kolem tebe, čeho se můžeš dotknou nebo co můžeš cítit. Jsem Svět a Svět je mnou. Nemám jiného jména.“

Flawian se zachvěl strachem. Proč ho Paní jednorožců obdarovala za takový čin? Kdyby jednorožce zabili, vina by přece musela padnou na ně na oba. Tak proč ta shovívavost?

Paní jednorožců se znovu hrdě napřímila. ,,Pokud je ti život milý, uteč odsud co nejrychleji. Nezastavuj se, dokud nebudeš natolik vyčerpaný, že podlehneš únavě. No tak běž!“ zvolala důrazně, když zjistila, že se Flawian ani nehne. ,,Pospěš nebo své rozhodnutí ještě jednou uvážím!“

Flawian se nejistě otočil. V té chvíli v sobě pocítil nový příval síly, který ho nutil uhánět vpřed. Rozběhl se. Utíkal jak nejrychleji mohl...

... a nezastavil se, dokud mu neodešly síly a on neupadl do hlubokého spánku.

Flawian otevřel oči. Do nosu ho štípal vlhký pach hlíny a shnilého listí. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ta věc pod ním je kořen stromu. Zmateně se překulil na záda.

V tom okamžiku projela jeho tělem mučivá bolest. Každičký jeho sval se vzpíral pohybu a odmítal cokoli jiného, než dlouhý odpočinek. Flawian se rozhlédl kolem. Octl se na břehu řeky, která jako meč protínala les před ním. Pražící slunce se nad ním sklánělo ve svém vrcholu a nemilosrdně vysušovalo navlhlou půdu pod sebou. Kolem ani živáčka.

Vstal s pocitem závrati, ztuhlý, v ústech měl vyprahlo a žaludek se mu stahoval hladem. Zamyšleně nakrčil čelo. Nemohl si vzpomenout, co se stalo. Co dělá na tomto místě?

Vtom mu hlavou blesklo poznání, až se vyděšením postavil na nohy. Ostrá bolest ho však znovu přišpendlila k zemi. Srdce mu bilo jako o závod. Erwigar! Jednorožec! Strážkyně lesů! Bože, jak jen mohl zapomenout? Zmateně sáhl po své harfě.

Nástroj se zlatě zableskl v jeho ruce. Nebyl to ale onen jemu tak důvěrně známý záblesk, tohle bylo něco cizího. Zářil mnohem matněji než předtím, jako... Překvapením vyvalil oči. Jakoby byl z ryzího zlata? Udiveně převracel harfu ve svých prstech. Její tvar se zdál být mnohem elegantnější a... dokonce i zdobení měla jiné! Její okraje rámovaly sluneční paprsky, které se sbíhaly ve velká zlatá ústa s plnými usměvavými rty, ve kterých se však zračilo něco, co Flawian vídal jen u dětí – jakési rošťáctví, možná škodolibost...

Co to Paní jednorožců s jeho harfou udělala? pomyslel si zoufale.Ale co... pohodil bezstarostně hlavou. Tahle je mnohem hezčí a dozajista má i lepší zvuk. Zkušeně přejel prsty po strunách.

V té chvíli se nehybná ústa harfy otevřela a sama spustila vlastní písničku:

Jeden dar na srdci a druhý v dlani

On se jim nepoddá, ni

Neztratí dík za své prokletí.

Jak dravý pták s ním poletí.

A až rozevře víčka

Možná ni nepozná kdo

S láskou ho hýčká.

Tak putuj se mnou vrabčáku!

Jako dva ptáci pírka poletí

A vzdají dík za své prokletí.

Flawian leknutím upustil harfu na zem. Co je tohle za kouzlo? Je snad možné, aby harfa sama zpívala? Přitiskl si kolena k bradě a zamyšleně pozoroval lesknoucí se nástroj před sebou. Měl si ho vzít anebo ho tu nechat? Měla ta píseň nějaký význam?

Opatrně se harfy dotkl. Vždyť je to dar od samotné Paní! Má vůbec právo odmítnout? Neudělala by mu něco podobného jako Erwigarovi? Odhodlaně ji uchopil a vrátil do své brašny. Ze všeho nejdřív bude muset najít cestu domů...

S námahou vstal, jak se jeho bolavé tělo vzpíralo pohybu. Každičký krok mu činil utrpení, přesto jeho vůle vrátit se domů byla silnější. Neměl ponětí, kterým směrem včera běžel a kolem něj nebylo nic jiného, než vysoké stromy a rovná bystrá říčka. Žíznivě se k ní sklonil. Hltal vodu stejně jako zvíře, nemělo ale smysl starat se o svou důstojnost – tady v těchto zpustlých krajích, kde nebylo jediného člověka.

Spokojeně si otřel ústa. Teď už mu zbývalo jen najít si něco k snědku. Pomalu se zvedl ze země. Ale kudy by se měl vydat? Přitiskl si prsty na spánky. No tak, soustřeď se, uklidni se a přemýšlej, nabádal sám sebe. Povzdechl si. Tohle nemá cenu...

Vydal se podél říčky vstříc hradbě lesa. Znovu a znovu musel přemýšlet nad včerejším zážitkem. Slzy se mu vedraly do očí, kdykoli pomyslel na Erwigarův osud. Může mu ještě někdy pomoct? Kráčel po úzkých stezkách vyšlapaných zvěří a ptal se sám sebe, zda vůbec najde cestu domů. A za to všechno mohl jeden bláhový nápad...

Několik hodin se bezvýsledně trmácel jednotvárnou krajinnou, která mu ničím nepřipomínal jeho známé louky a doubravy. Hlad mu byl špatným společníkem. Cestou našel pár malinových keřů, ty ale zdaleka nestačily.

Právě obíral jeden takový, jehož šlahouny jakoby se po něm sápaly ze všech stran, když tu za sebou zaznamenal pohyb. Tichý, kradmý, přesto ale jaksi těžký. Ohlédl se. Za ním stáli dva muži, něco kolem pětatřiceti, s rozcuchanými vlasy a vousy. Měli divé výrazy a dlouhá, vyhladovělá těla, na kterých byly patrné známky tvrdého způsobu života. U pasu se jim houpaly dvě zrezivělé kusy oceli, které snad kdysi byly meči – ani teď by však jejich úder nebyl bezbolestný.

Žoldnéři! pomyslel si vyděšeně. Flawian polekaně ustoupil o krok dozadu. Nohy se mu ale zapletly mezi ostnaté šlahouny maliníku a bolestivě se mu zařezaly do lýtek. Nemohl se ani pohnout. Oba muži k němu bleskově přiskočili a chytli ho za paže. Z jejich sevření bylo nemožné se vymanit. Flawian vyděšeně vykřikl.

Nemilosrdně ho vytáhli ven z houští a mrštili s ním o zem. Hýkavě se smáli, když se Flawian bezmocně vzpíral jejich silnému stisku, kterým ho přišpendlili obličejem do navlhlé půdy.

,,Gerku! Darile! Vylezte ven! Tendle nám nic neudělá!“ zařval jeden z žoldáků kamsi za svá záda. Zpoza kmenů stromů se pokradmu vynořily další dvě mužské postavy. Ve vteřině skočili k Flawianovi a přidrželi ho u země. Zbylí dva ho zatím prohledali.

,,Krucinál, koukněte, co to pískle má u sebe!“ výskl jeden z nich nadšeně. Rozevřel Flawianovu brašnu a lačně hleděl na zlatou harfu.

,,Nechte to být!“ přikázal jim Flawian odvážněji, než se doopravdy cítil.

Oni se tomu jen smáli. ,,Tak chlapec je zpěváček?“ pravil jeden z nich posměšně. ,,A víc takovejch věciček už u sebe nemá? Jistě je z ňáký zazobaný rodinky, když se tu po lese štrajduje s něčim takovym...“ Chytili Flawiana za košili a převrátili ho na záda. Jeden z nich mu přidržel nůž na hrdle, zatímco ostatní si prohlíželi jeho nástroj.

,,Prd má,“ odplivl si jeden z žoldáků. ,,Nejspíš to někde vobšlahnul, jinak je úplně namydlenej.“

,,Ale i to nám vynese kotel zlata!“ pravil druhý. Ostatní souhlasně přikývli. ,,Co nám je po tom kde to čmajznul, teď je to naše a von vodtud může klíďopíďo cvrlikat zas jinam.“

,,Nechte mě být!“ vypískl Flawian v posledním zoufalém pokusu se osvobodit. Jediné, co tím ale způsobil, byl další výbuch smíchu.

,,Taak,“ vydechl žoldnéř. Úsměv se mu protáhl od ucha k uchu. ,,A co kdyby nám chlapeček něco zazpíval, předtím než dejchne naposled?“ Všichni se jeho nápadu upřímně zasmáli. ,,A pokud se vo něco pokusíš, buď si jistej, že budeš umírat pěkně pomalu a hlasitě,“ řekl a zasmál se vlastnímu žertu.

Hodili Flawianovi do klína jeho harfu a obklíčili ho s napřaženými zbraněmi, aby neměl šanci jim uniknout. Flawian bezradně polkl. Chvějícími se prsty uchopil nástroj a lehce se opřel do strun.

V té chvíli se ústa harfy otevřela a spustila svou vlastní píseň:

Ledový vítr opřel se do dveří

Meče a dýky a krev

To jsou žoldnéři.

Navěky zpití a mámení vítězstvím

Meče a dýky a krev

Naším dědictvím.

Večer pak ulehnou v náručích poběhlic

Meče a dýky a krev

Z naších zřítelnic.

Krvavou oběť nám na oltář dávají

Meče a dýky a krev

Toho se nevzdají.

A co až spočinou do země pod nebem?

Meče a dýky a krev

Živý nebudem.

Žoldák se rozzuřeně ohnal po Flawianovi. Chlapec padl na zem pod přesně mířenou ranou do hlavy a před očima mu tancovaly tisíce zářivých světélek.

,,Zabijme ho!“ volal jeden. Ostatní se ho snažili zadržet.

,,Copak ses úplně pomát, Gerku? Ta harfa je očarovaná! Pojďme odsud pryč dokud nás neuhrane! Je to čarodějník!“ Zmatené hlasy zápolily mezi sebou a překřikovaly se jako trhovci. Jeden z žoldnéřů mrštil po Flawianovi harfou, až se mu znovu začaly dělat mžitky před očima.

,,Mizíme odsud! Padáme!“ zavelel silný hlas jednoho z mužů, Flawian už si ale nedokázal vybavit, kterému z nich patřil. Omdlel.

 

Ach ne! zasténal Flawian, když se dotkl obrovské boule na své hlavě. Proč já? Tohle si snad nezasloužím! Bolestivě se postavil, opíraje se o mohutný kmen stromu. Neměl ponětí, jak dlouho spal, podle postavení slunce na obloze ale muselo být časné ráno. To snad prospal celý den?

Útroby se mu svíraly při pomyšlení, jak dlouho už nejedl. V ústech měl vyprahlo, žízeň ale zahnal vodou z nedalekého potoka, kroutícího se kolem vysokých bochánků mechu, které se jako jediné dokázaly ubránit vysušení na několik ubohých scvrklých hadích ocásků, stoupajících ze země jako v agonii, kterých bylo na okraji lesa všude plno. Flawian si při pohledu na ně uvědomil, že by na tom mohl být mnohem hůř. Skomírající příroda ho ale na duchu nepozvedla, naopak. Dal by cokoli na světě za to, aby už byl zpátky doma, tam kde má svou jistotu a zázemí.

Nebe zářilo jasným azurem a dokonce i mraky, roztroušené jako vlající hřívy splašených běloušů, jakoby se bály přiblížit k nemilosrdně pražícímu slunci. Povadlé stonky květin omámeně padaly k zemi jako opilci po dlouhé noční pitce. Ani majestátné stromy neunikly rozmaru přírody. Jejich kořeny sice sahaly hluboko pod úroveň země, podzemní vody však rychle ubývalo.

Flawian se trmácel pod úmorným vedrem, potil se a nohy už téměř necítil, když tu se kolem poledne, právě když slunce dosáhlo svého vrcholu, na okamžik zarazil. Nevěřícně položil svou dlaň na šedavou kůru rozložitého dubu před sebou. Byla hladká jako samet, téměř bez žádných rýh nebo prasklin a dlouhé, kroutící se větve jakoby mezi sebou závodily o co nejroztodivnější tvar. Flawian strom vroucně objal. Tady to znal. Byl doma.

Se slzami v očích pohlížel vstříc dubovému lesu před ním. Nikde jinde na světě by nenalezl místo podobné tomuto. Tohle byl jeho domov.

Vděčně vstoupil do chladu dubového lesa. Zhluboka dýchal, chvěl se při každém nádechu a do každého kroku vkládal všechnu svou radost. Stezka zasypaná listím ho chladila, když po ní kráčel a jemně se mazlila s jeho chodily. Cítil se, jakoby po nekonečných dnech opět našel své srdce, kus svého já, které položil do trávy a zapomněl se pro něj vrátit. Všechno pro něj najednou začalo dávat smysl. Co všechno jen musí člověk prožít, aby si konečně uvědomil kam doopravdy patří?

Noc Flawiana zastihla v dobré náladě. Už mu vůbec nevadilo že je sám, uprostřed temného lesa. Hlavní pro něj byl pocit, že se vrátil, že našel cestu domů. Vesele si pískal, přestože jeho zpěv přerušovalo houkání nočních ptáků, hledajících si potravu. Nerozhodilo ho ani pomyšlení na dravé večerní lovce, kteří se jako šelmy připlížili znenadání a uhodili na svou kořist v tom nejneočekávanějším okamžiku.

Les se před ním rozevřel. Flawianovi se chtělo výsknout radostí, že už je konečně doma, málem se mu ale nepodařilo zadržet zděšený výkřik. Světla stovek ohňů obkličovala opevněné město jako jiskry kolem vysušené trávy, připravené ji každou chvíli podpálit. Tisíce šelem se stáhlo kolem své kořisti, na kterou co chvíli zaútočí. Flawian si zděšeně měřil vojenské ležení – tu nepřebernou směsici křiklavých stanů a narychlo stlučených obléhacích strojů, stáda spících koní a tiše se plížících mužů. Zbroj unaveně se potácející hlídky se leskla v záři pochodní jako signální zrcadla. Světla ohňů patřící obráncům na hradbách se zdála tak nesmělá, tak nicotná v porovnání s útočníky pod nimi.

Flawian se musel zachytit kmene stromu, aby neupadl. Nevěřícně poulil oči do tmy na stíny před ním. Jeho domov – část jeho samotného – to vše bylo ztraceno. Nemohl se vrátit do města, ale zároveň ani neměl kam jít. Celý svět se obrátil proti němu: nejdřív jeho přítel a potom i jeho domov. Už nemá co ztratit...

Náhle za sebou uslyšel pohyb. Než se stačil otočit, ucítil špičku meče chladně se otírající o jeho hrdlo. ,,Špeh, kapitáne,“ zasyčel hlas za Flawianem. ,,Mám ho zabít?“

,,Nejdřív ho vyslechneme,“ odpověděl druhý, mnohem tišeji a vyrovnaněji. Flawian se zachvěl strachy. Je s ním konec.

Pár silných rukou ho uchopil a obrátil tváří k sobě. Za tmy proti Flawianovi vystupovaly dvě temné tváře – první tvrdá a neurvalá, druhá ostře řezaná, přesto jaksi mírná a uklidňující.

První muž držel svou čepel stále ve střehu, aby tím zabránil jakémukoli Flawianovu pokusu o útěk. ,,Podívejte se pane,“ řekl a poklepal na chlapcovu brašnu. ,,Určitě nese tajné zprávy do města, aby informoval barydonské o našem stavu. Je to zrádce!“

,,Ba-barydonské?“ vykoktal Flawian nevěřícně, muž ho ale okamžitě umlčel důrazným přitlačením na svou čepel. Chlapec nevěřil tomu, co slyší. Barydonští měli své město daleko na severu... tak proč mluví o nich? Stojí přece před Farelem – jeho rodným městem – a ne před Barydonem.

,,Prohledej ho,“ přikázal kapitán.

Voják mu jednou rukou sáhl do brašny. Prudce ji rozevřel a hbitými prsty vytáhl ven harfu. Nevěřícně si ji prohlížel, ihned si ale uvědomil svou nepozornost a znovu pohlédl na Flawiana. Ten se cítil čím dál zmatenější. Měl pocit, že kapitánovu tvář už někde věděl, přesto to ale nemohl s jistotou říct, neboť přes tmavý závoj noci nemohl prohlédnout tak daleko.

Kapitána vzal harfu do rukou. Chvíli si ji prohlížel jakoby nic podobného ještě ve svém životě nespatřil. Těkal očima ze zlatého nástroje na Flawiana a znovu a znovu se ujišťoval, že ho skutečně nešálí zrak.

,,Špeh a má u sebe harfu?“ zapochyboval kapitán. ,,A navíc takovouhle?“

,,Chce nás tím zmást!“ doplnil voják svůj poznatek. ,,Ale to se mu nepovede! My nejsme žádní hlupáci. My jsme stateční farelští vojáci!“

Flawianovi poskočilo srdce. Farelští?

Kapitán zakroutil hlavou. ,,Proč by ale s sebou nosil něco tak cenného? Ani v celém Farelu nic podobného není.“ Zmateně pozvedl zrak. ,,Kdo jsi?“

Flawian se zachvěl pocitem rodící se naděje. ,,Jsem Flawian... z Farelu...“

,,Lže!“ vyprskl voják. ,,Všechno co říká je jedna velká lež! Ať nám tedy vysvětlí, co dělá TEĎ TADY schovaný za křovím?“

,,Dobrá otázka,“ přikývl kapitán. ,,Dáš nám na ni odpověď?“

Voják polevil ve svém stisku, přesto ale Flawiana sledoval ostřížím zrakem. Flawian úlevně polkl. ,,Zabloudil jsem... před několika dny jsem se ztratil v lese. Hledal jsem cestu domů, ale našel jsem ji až teď. Co-co se děje?“ vykoktal ze sebe stále ještě trochu paralyzovaný náhlým přepadem.

Kapitán si povzdechl. ,,Možná mluvíš pravdu, možná ne,“ řekl a pohlédl vzhůru na oblohu zasypanou tisíci žhoucími střípky. ,,Před několika dny – jaks´ sám řekl – nás předli barydonští vojáci. Zabrali naše město a ty, co neutekli, bez milosti povraždili. Podařilo se nám shromáždit dost mužů na to, abychom Farel dobyli zpátky, jedno mě však zaráží,“ řekl a přiblížil se k Flawianovi s nenávistí v očích. ,,Je nás tu dost na to, aby se nám to povedlo, každý náš plán ale nepřítel odhalí dřív, než ho stačíme uskutečnit. Mezi námi je zrádce, to je jisté. A já nemohu věřit nikomu.“

Jak se k Flawianovi kapitán přiblížoval, jeho tvář na krátký okamžik osvítil měsíc. A vtom si to uvědomil. ,,Ale... já vás znám!“ vyhrkl chlapec nevěřícně. ,,Vy jste kapitán Irvidar!“

Kapitánova tvář ztuhla překvapením. ,,Skutečně?“ zeptal se a ustoupil o krok dozadu. ,,Možná nám přece jen říkáš pravdu. Vezmi ho do tábora,“ obrátil se na svého vojáka.

Muž Flawianem prudce smýkl, až mu přitom málem vykloubil rameno. Táhl ho před sebou přímo k vojenskému ležení, čepel výhrůžně vpíchnutou mezi chlapcovy lopatky. Mihotavá záře plamenů osvětlovala stovky barevných stanů, narychlo připevněných k zemi a rozechvívajících se při sebemenším poryvu větru. Většina vojáků nebyla vzhůru, ale ti, kteří hlídkovali, na Flawiana upírali překvapené pohledy, místy až hraničící s neskrývaným opovržením.

Voják popohnal chlapce do prostorného modrofialového stanu, před jehož vchodem hlídkovali dva vojáci. Nejdřív je nechtěli pustit, jakmile však spatřili kapitánovu tvář, poslušně se rozestoupili a uklonili se.

Vnitřek stanu byl skromně zařízen, jen tak, aby vyhovoval vojenským potřebám. Kolem čtverhranného stolu postávali tři muži a všichni tři – jak si Flawian z jejich výrazů domyslel – to byli zkušení vojáci. Jakmile spatřili Flawiana, tvář se jim naplnila upřímným překvapením, které bylo o to větší, když Irvidar propustil svého muže a nechal chlapce ve stanu bez jakéhokoli dozoru.

Než se mohl kdokoli na něco zeptat, kapitán začal sám vysvětlovat: ,,Našli jsme ho kousek za táborem na okraji lesa. Nevím, co si mám o tom myslet, protože na jednu stranu mi zní jeho slova docela důvěryhodně, přesto si ale neodvažuji mu uvěřit. Je snad nějaký způsob, jak získat důkaz?“

,,Pověsit ho a na nic se neptat,“ odpověděl muž s prošedivělými vlasy a pomalu se vrásnící tváří. Jeho výraz byl tvrdý a nemilosrdný a odhodlání, které z jeho očí prýštilo jako bystrý horský pramen, měl na rozdávání. ,,Zbavíš se tak pocitu, že máš vedle sebe zrádce a i kdyby ses mýlit, největší zlo, které tím můžeš způsobit je, že bude v našem městě o jednoho žebráka míň.“

Flawianovi se rozbušilo srdce jako splašenému jelenovi. O tomhle muži už slyšel – jmenoval se Orfigar a ve městě byl dobře známý nejen díky své krutosti. Poznal i zbylé dva – Selevena a Heldana – velitele stráží ve Farelu.

,,To s čistým svědomím udělat nemůžu,“ odsekl Irvidar k Flawianovu potěšení.

Orfigar se ušklíbl. ,,S čistým svědomím tu můžeme tuhnout ještě hezkých pár let. Měls´ ho na místě zabít a nemarnit čas. Co tě vůbec vedlo k tomu, že jsi ho dotáhl až sem?“

Kapitán jim ukázal Flawianovu harfu. Oči všech tří mužů se zaleskly obdivem. ,,Myslíte, že by riskoval ztrátu něčeho takového, kdyby nás chtěl špehovat?“ řekl Irvidar.

,,Jak vůbec víš, že je to jeho?“ zeptal se jeden z velitelů. ,,Mohl to stejně dobře někde ukrást a ty jsi ho chytil právě, když utíkal s kořistí.“

,,I to je možné,“ přikývl kapitán. ,,Máme ale jistotu?“

,,O důvod víc, proč ho zabít,“ odsekl Orfigar.

Velitel se neklidně zavrtěl. ,,Jak by ale mohl donášet nepříteli, když ho tu vidíme poprvé? Ty informace se musí dostávat ven odjinud – nejlíp přímo ze zdroje. Musí to být někdo hodně blízký.“

Orfigar přimhouřil oči. ,,Vystihls´ to úplně přesně, Heldane... někdo hodně blízký,“ a podezřívavě na něj pohlédl. ,,Koneckonců,“ pokračoval pomalu, ,,na čí oddíl ještě nepřítel nezaútočil? Kdo vede vojáky, kteří vycházejí z boje téměř beze ztrát? Odpověž mi, Heldane!“

Heldan zkousl čelist. ,,Já,“ procedil mezi zuby.

Orfigar s úsměvem přikývl. ,,Správně. Proč tedy hledat zrádce tak daleko, když je přímo v našem kruhu?“

,,Tohle si od tebe nenechám líbit,“ vyštěkl Heldan a vytasil meč. Selven ho však zadržel.

,,Proč by ses bránil, kdybych neříkal pravdu?“ zeptal se ho Orfigar úlisně. ,,Nebo snad nemám pravdu, Irvidare?“ obrátil se na kapitána, ten však jen zarytě mlčel. ,,A co se týče toho chlapce,“ pohodil k Flawianovi rukou. ,,Co když dostával informace od ´neznámého zrádce´ a potom je neodnesl našim nepřátelům? Nebylo by to snadnější než pokoušet se vytratit z tábora a osobně proniknout do města? Tou harfou se nás jen snaží zmást a jak vidím, Irvidare, díky tvé nerozhodnosti se mu to skvěle podařilo. Co si může nepřítel přát víc než slabého vůdce?“ pohrdavě se odvrátil. ,,Kdo ví, jestli na ni umí vůbec hrát,“ zapochyboval nahlas. ,,Můžeš si ověřit své chybné rozhodnutí, Irvidare.“

Kapitán odhodlaně zvedl hlavu. ,,Máš pravdu, příteli. To je dobrá zkouška.“ Podal Flawianovi harfu. ,,No tak,“ vyzval ho. ,,Dokaž nám, že nejsi zrádce.“

Flawianova ruka se zatřásla, když uchopila zlatý nástroj. Co když harfa začne zase zpívat sama a spustí takovou písničku, že ho na místě podřežou? Neměl ale na výběr. Kapitánův výraz nepovoloval žádné ústupky.

Flawian se zdrceně dotkl strun, než se však ozval první tón, ústa harfy se uličnicky rozevřela.

Kdopak asi dříme v dálce,

Když lid jeho je ve válce?

To se potom spává sladce,

Když dáš jenom na poradce.

Nejlíp z nich však radí zrádce!

,,To je neslýchané! Taková drzost!“ vykřikoval Orfigar.

Irvidar zvedl ruku. ,,Mlč! Chci to slyšet!“

Zbývá už jen herka stará,

Kdo poslouchá Irvidara.

Armáda je podvedena.

Odkud asi jde ta změna?

Z Heldana či Selevena?

,,Ta harfa lže! Nenechte toho kluka vyprávět takové nesmysly!“ vykřikovali oba velitelé. Kapitán je však opět umlčel.

A ten kdo se bojí nejvíc,

Může za vše nebo za nic?

Jak rozpoznáš svého zrádce,

Když dáváš jen na poradce?

Irvidare, kdo je vládce?

,,Ty to snad chceš poslouchat? Ty se necháš takhle urážet?“ dotíral na kapitána Orfigar. ,,Zastav to!“

Je to správné, kapitáne,

Když ti přítel vaz poláme?

Co když stojí vedle tebe,

Soudí všechny, jen ne sebe.

A přitom tvé vojsko vede!

,,Irvidare, to je neslýchané!“ vykřikl Orfigar.

,,Mlč!“ přerušil ho kapitán. ,,Nebo snad něco skrýváš?“

Kdo se bojí, nejvíc skrývá,

 A když zradí, štěstí mívá.

Raděj nechá - ihned směle -

Než-li sebe, zabít přítele.

Kdo se skrývá v tom zlém těle?

,,Řekni jeho jméno,“ naléhal Irvidar. ,,Řekni, jak se jmenuje!“

Jeho jméno bude známé,

Až ti jednou kosti zláme.

Copak by o to harfa stála,

Aby v ohni smutně tála,

V pomstě od Orfigara?

V té chvíli přestala harfa zpívat. Orfigar vytasil meč a vrhl se na Irvidara. Kapitán překvapeně uskočil, nestačil se ale vyhnout hlubokému šrámu na rameni. Seleven s Heldanem se probrali ze svého rozčilení a přispěchali mu na pomoc.

Zrádce byl odhalen.

 

Flawian smutně položil ruku na Erwigarovo chladné čelo. Kámen se pod jeho dotykem ani nepohnul. Chlapec poklekl na zem, opřel se o přítelovo rameno a pokorně sklonil hlavu.

,,Skvěle, Flawiane,“ ozval se sladký hlas za jeho zády. Flawian se polekaně otočil. Za ním stála Paní jednorožců, krásná a hrdá jako stromy, které tak milovala. ,,Tvůj dar se stal prokletím a prokletí darem – co víc by sis mohl přát? Lesy spí jako vždy, jen ty jsi najednou nějak smutný? Proč to, po tak slavném vítězství?“

Flawian sklonil hlavu. ,,Co mi pomohlo vítězství, když jsem ztratil víc, než jsem měl?“

Paní zvědavě naklonila hlavu. ,,Máš přece svůj domov. A nejen to, celé tvé město je ti vděčné za záchranu. Je tohle snad málo?“

,,Je to příliš.“

Paní se narovnala. Zavřela oči a nechala jemný vítr, aby jí čechral zlatě se lesknoucí vlasy. ,,Vím co chceš, ale vše musí být v rovnováze a kdybych ti vyhověla, nebyl by to pro tebe žádný trest. Proto mi musíš vrátit svou harfu,“ řekla a natáhla k němu ruku.

Flawian uchopil zlatý nástroj. V záři slunce se leskl snad nádherněji než kdy předtím, přesto jí ho však podal.

Paní se usmála, když ho opět držela v rukou. ,,Má krásný zvuk, nemyslíš? Byl by z tebe největší bard mezi všemi, kdyby sis ji nechal...“

,,Děkuji, Paní. Ale přinesla mi i hodně bolesti.“

,,A nestálo to za to? Člověk musí trpět, aby něco získal.“ Povzdechla si. ,,Budiž.“

Flawian se otočil ke svému příteli. Kámen byl však stále chladný a nepoddajný, tak jako vždy. Bezradně se dotkl kamenné tváře, když tu, ukápla z Erwigarova oka slza.

---