Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Smrt?

20. 02. 2001

5119

Autor

Deltex

Kráčím po lesní stezce, kterou zná jen málo z lidí. Les je neobvykle tichý a ponurý. Našlapuji velmi tiše, poněvadž potřebuji slyšet jakýkoliv nepatřičný zvuk. Můj spolehlivý meč z elfích dílen mne tíží na opasku a dlouhý luk se zarývá do zad. Pot mi zvolna stéká po čele. Dusno. Kamkoliv se podívám, všude poletují malé mušky. Můj lid je ve válce se sousedním rodem, tudíž je nepřípustné vyrazit si bez výzbroje jako v minulých časech. Skrz mohutné koruny dubů sem občas probleskne slunce, ale vždy jen na chvíli, protože vzápětí je znovu zakryto mraky, které zvolna plují oblohou. Pěšina uhýbá směrem k malé říčce, já se vydávám po ní. Již druhým dnem se snažím vypátrat zvěda, na jehož stopu jsem před nedávnem narazil. Je pro mě nezbytně důležité dostihnout jej ještě před hranicí lesa, poněvadž pak bych byl vydán napospas nepřátelským jednotkám. Jeho jednotkám. Temným elfům. Zvuk lesa je čímsi rušen. Někde ve předu někdo je. Přikrčím se do houští blízko stezky a pozorně naslouchám. K nohám se mi doplazil malý hádek, který když zjistil, že nejsem nic zajímavého, vydal se pátrat na opačnou stranu. Pomalu sundávám ze zad luk a vyndávám šíp, který založím a připravím pro střelbu. Ještě naposled pozorně prozkoumám stopu a obezřetně se vydávám zjistit kdo ruší les.
Před mým zrakem se otevřela malá mýtina. Ten někdo musí být blízko. Opatrně zkoumám zrakem okolní porost. Nikde nikdo. Ještě jednou se ujistím a přikrčený se vydávám po stopě skrz mýtinu. Tráva je vysoká a ještě mokrá od ranní rosy. Vzduch je provoněný zemí a lesem. Stopa se maličko stáčí, když už chci uhnout a vydat se po ní zaslechnu za mnou tiché, ale nezaměnitelné zvuky - kroky. V tu chvíli jsem udělal tu nejpitomější chybu. Otočil jsem se a tím ztratil čas. Poslední chybu! Necelých padesát stop na okraji mýtiny stojí elf. Jasně vnímám jeho nádhernou tvář, vyrovnaný dech, zúžené zorničky a hrot šípu. Na jeho tváři hraje úsměv. Tak to je ten zvěd, probleskne mi hlavou ve chvíli kdy vysoký a pevně odhodlaný muž naproti mně pouští tětivu a ta se zadrnčením vystřeluje mou smrt! Už před chvílí mi bylo jasné, že tenhle rozhodně nemine. Neminul! Ostrá bolest mi projela tělem. Šíp vnikl do srdce. Ještě chvíli jsem cítil tu odpornou bolest a pak se svět ponořil do temnoty. Smrt. Celé to nervalo ani pár vteřin. Ještě co mi naposledy v mé životě bylo dáno vnímat byl obrovský ničím nepopsatelný výbuch světla!

Au, to je bolest! Moje hlava! Ať už ten budík dá pokoj! Zmlkni ty kráme! Do očí mne udeřila nechutná vlna ranního světla. Mohutný výbuch který působí na mé smysly jako kladivo. Budík dál nerušeně drnčí. Tak zmlkni už. Pomalu vstanu! První ranní káva a další z pocitů že jsem, na tom světě na nic. Hlava pálí a do celého těla se mi zakusuje tisíce malých jehliček! Asi jsem to včera fakt přehnal. Jen taktak držím žaludek, aby se mi nezačal v břiše volně převracet. Hnusný ráno v ještě hnusnějším světě. Chvíli mám čas, než mne pohltí běžná rutina. Sedám se ke kafi a jen tak nechávám mysl volně bloumat. Je mi jako kdybych právě umřel. Hlavou mi bleskne vzpomínka na nějaký sen, který jsem již stejně skoro zapomněl. Co jediné si byl můj mozek zapamatovat z noci je to že byl neobyčejně živý, skoro jako život. Ale co, obyčejnej sen, čímž utnu veškeré diskuse o noci a soustředím se na dva aspiriny, které jsem mezitím pracně vyloupl z platíčka. Je mi šíleně špatně. Svět je jedna špinavá díra. Do ruky vezmu screen s nejnovějšími zprávami. Nic novýho a navíc je čas vstoupit opět do ponurého světa. Do té chladné reality, která ke mně vztahuje své nemilosrdné pařáty po milosrdném spánku. Stejně jako každý den!
Hodím na sebe kabát a vydávám se ven – do deště, jak jinak. Proč by mi svět udělal tu radost a připravil pro mne jedno nádherný ráno! To on nemůže! Přemejšlim o tom hnusným světě, o lidech a o ní! Proč jsi to jen udělala po těch letech?? Proč mě opustila? Mysl mi na chvíli zahlcuje sebelítost a zuřivě se zakusuje a vytahuje na povrch všechny ty bolestivý nádherný vzpomínky na ní! Přecházím ulici. Po líci mi stéká slza, slza bolesti a lítosti, sebelítosti! Nevnímám okolí, jen k uším mi na malou chvíli pronikl ohromný rámus, jakoby kvílení pneumatik! Rána! Ohromné ztělesnění síly v podobě silného nákladního auta mě smete stranou! Smete mě takovou silou, že ani nestačím vnímat, kdy mne zahalil milosrdný háv smrti. Někde v koutku mi bliklo, že mi ten pocit připadá povědomý, však poslední myšlenka patřila jí, nikoliv tomu autu ani bolesti. Jen jí. Pak vše zmizelo!

Procitl jsem s oblečením promočeným potem. Celý se neovladatelně třesu. Mám strach. Strach z něčeho neurčitého, jako by z nějaké ho snu, jen si nemohu vzpomenout, zdali se mi něco zdálo. Pocit o nějakém nesmírně komplikovaném snění nemohu vytřást z hlavy. Jen kouknu na digitální hodiny, které vrhají na můj pokoj strašidelný zelený svit. Je přesně půlnoc. Hodina duchů a nočních můr začíná. Nezajímají mne duchové. Uklidněn tím, že mám čas na další spánek znovu usínám.

Do očí mne udeřilo bílé pulsující světlo! Kde to jsem. Proč nic nevidím, proč je tu jen to kalné bílé světlo! Kde je ta nádherná, všeobjímající a bezpečná temnota, ve které jsem před chvílí byl? Nějaká ohromná síla mne vyzdvihuje do vzduchu. Svírá mé nohy. Vzápětí mne něco bolestivě udeří přes zadek. Chvíli spočívám ve volném prostoru držen stále tou silou pak spočinu na měkkém podloží. V hlavě mě hlodá stále myšlenka, jako kdyby se mi vše zdálo, ale není nijak opodstatněná, vždyť komu by se můj život mohl zdát? Pak mne do myšlenek vetře se ještě jedna věc. Proč jsem sakra tak malý! Vždyť nemohu vážit ani celá tři kila. Pořád mi připadá jako kdybych ohromnou rychlostí zapomínal na něco před tím. Už mi ani nejde formulovat myšlenky. Já se narodil, probleskne hlavou. Ale proč se mi sakra zdá že je to jen další z mnoha snů, z mnoha snů o životě, které sní úplně někdo jiný?! Milosrdný háv zapomnění přikrývá zbytky mé mysli. Poslední myšlenka která mi probleskne mou malou hlavičkou před tím než začnu žít od začátku je: „Třeba se to dozvím až zemřu.“ A vzápětí na její místo dopadne druhá, zmatená: „…nebo až se probudím??“. Vše mizí, nic mne nezajímá existuje jen jedno - začínám řídit jediným primitivním pudem. Mám hlad.

Deltex

22. 07. 2002

Československá literární komunita

Smrt?

Autor

Sdílení