Takový normální ráno

Zvednu se z postele , protřu si oči a skouknu dolů. Světlo, blbý světlo. Praží mě do očí. Nejradši bych ještě spal. Ještě pár hodin. Vzpomínám, co se mi vlastně zdálo a tápám po dálkovým ovládání. Z kouzelných bedniček u zdi se konečně ozývají kýžený tóny. Povolím svaly a ještě na chvilku se spustím na polštář a zavírám oči.
Slezu po schodech dolů, málem si sice vymknu kotník, jsem celej rozespalej a otupělej, ale už se hrnu k oknu. 25 pod nulou...brrr, kosa jako v Rusku, šeptám si a rychle zase zatahuju žaluzie. Rychlá snídaně a hybaj do koupelny. Tenhle obraz po ránu mě vždycky dožene k zoufalství. Namáčím si ruce a snažím se upatlat na hlavě něco, co by netrčelo do všech stran a nepřipomínalo Leváka Boba, stejně první závan větru změní moji hlavu do původního stavu, ale nesnáším gel. Člověk se pak vlasů nemůže dotknout Jsou tak tvrdý, neosobní...vyčistit si zuby. Někdy mám chuť pěstí praštit do zrcadla a doufat, že v až se podívám do dalšího, budu někým úplně jiným. Kdepak, ještě nikdy se to nestalo.
Tuhle zimu jsem ještě čepici nepoužil. Nerad ji nosím a tak většinu času stráví v teple, ve skřini, kde jí společnost dělá banda rukavic. Teď ale půjdeme na procházku. Navlíkám si bundu, najednou jako bych přibral pár kilo, ale alespoň je teplá. A teď čepici. Proti mě je další zrcadlo, takhle z dálky to ani nevypadá tak hrozně, možná proto že ze mě není nic vidět...počkat. Sluchátka. Sluchátka jsou útěkem. Left...a right, přesně takhle. Obtáčím si je okolo krku a nasazuju špunty do uší. Pozoruju, že si je nasazuju čím dál častěji, utíkám do vlastního světa, do světa mezi notama, mezi příběhama, kterej má každá písnička. Je v nich tolik vzpomínek, myšlenek. A jsou jen moje, ať jsem kdekoli. Tak a teď už konečně toho kulicha a hurá ven.
Otevřu dveře a mráz mě praští do toho kousku tváře, co vykukuje z bundy. Na vteřinku vytáhnu ruku z kapsy a snažím se nahmatat blokování přehrávače a tlačítko play. Po zdárném zprovoznění přehrávač znovu mizí v kapsičce u kalhot a moje ruce honem hledají teplé otvory u bundy. Autobus by měl jet každou chvíli a tak konečně vykročím, zabouchnu za sebou a ženu se na zastávku.
Je zvláštní, co taková zima provede, i lidi jsou si nějakým způsobem blíž. Jsou jako tučňáci a tam, kde od sebe většinou stojí několik metrů se teď tisknou na pár metrech čtverečních skoro jakoby se snažili sdílet tu trošku tepla.Přešlapuju na místě, sleduju obláčky páry, který se mi hrnou od pusy a nosu a sleduju lidi okolo sebe. Trápí se Eliška nemocná...jojo, trápí, i já se trápím. Už od včerejška se někde ve mě odehrává bitva mezi spoustami bacilů a bílejch krvinek, který mají chránit moje tělo. Měli by kluci dostat vynadáno, moc se jim nedaří. Banda prváků se pomalu k sobě sune ještě blíž, o něčem si povídají, ale to už se cpou uzoučkou vyšlapanou cestičkou okolo mě ke svým domovům. To dlouho nevydrželi, vrtá mi hlavou a najednou si uvědomuju, že sám mrznu. Na protější straně právě ťapou dvě maličký Asiatky. Jsou zachumlaný do teplejch bund, ale jejich tenoučký nožičky stejně působí, jakoby se, zvlášť teď, v tomhle mrazu, při každým pohybu měly zlomit. Chotto matte, chce se mi zavolat...rozuměly by vlastně japonsky? Kdo ví...zase jsem někde jinde a tak jen sleduju, jak se ztrácejí za řadou jehličnatejch stromků u silnice. Zítra tu půjdou zase. Najednou se lidé okolo mě začínají řadit...konečně, ty máš ale zpozdění...
Na chvilku opouštím hudební kulisu, platím řidiči. Narváno, jak jinak. Musím stát, těsně za řidičem. Dva kluci, co nastoupili po mě, musí stát na schodech, ačkoli by se to nemělo. Blinkr doleva, koukneme se do zrcátka, jestli nás někdo nepředjíždí, taaaak, a jedem. Přesně jako nás to učili v autoškole. Sundám si čepici, znovu upatlám hrůzu na hlavě, odpauzovat, pevně chytit...ale přes zamrzlý sklo není vůbec nic vidět. Holčina s hranatejma brejlema na třetím sedadle na mě kouká, kdykoli se trochu pohnu...asi vypadám opravdu úžasně. Můžu si zapálit? To už ale řidič v jedný ruce drží zapalovač a v druhý cigaretu. Otvírá okýnko, kluci vedle mě kývají. Nenávidím ten smrad. Obláčky kouře se šíří po celým autobuse, zdá se, že to nikomu nevadí, nebo to aspoň nedává nikdo najevo. Polovina autobusu spí, druhá poklimbává...a slečna s hranatejma brejlema na mě neustále kouká. První zastávka. Růžová bunda, růžová čepice...mám strach z růžové. Můj růžovej démon mě pronásleduje a tak když v okolí zahlídnu růžovej kabát, moje žíly se naplní adrenalinem a kolena se rozklepou. Mám chuť utíkat, panikařím, ale za chvilku to znovu mizí. Tohle není ona, co by tady dělala.
Stoupne si vedle mě, autobus se znovu rozjíždí a slečna marně hledá, čeho by se mohla držet...neboj, když budeš padat, chytím tě....musím se usmát. Je zvláštní, jak člověka změní všechny ty filmy a jak se liší od reality, jak čeká, že všechno bude jinak. Jak jsem tam stál s růží v ruce a čekal. A ona se chovala jako kdybych pro ni nikdy nic neznamenal. Tahle zima má zvláštní účinky. Do uší mi duní jakási japonská pseudometalová hudba a my se řítíme zamrzlou krajinou. Brejlounka usnula, o čem se jí asi zdá? Holčina vedle mě se křečovitě drží tyče. Je maličká a tak roztomilá, když jí blonďatý vlásky vykukujou zpod čepice a ona se natahuje a drží, čeho může, aby nespadla. Myšlenky se znovu ztrácí někde na pomezí autobusu a světa v mých sluchátkách...konečně se všichni sunou ven a mě čeká ještě kousek pěšky...prostě takový normální ráno.

---