Brooklyn

Někdy stačí chvilka nepozornosti a svět se obrátí vzhůru nohama…

Brooklyn se právě chystal vstát z postele, když se mu v kuchyni ozval telefon. Otráven tímto náhlým zazvoněním, které mu překazilo cestu na toaletu, pro ranní kávu a dávku včerejšího pečiva, musel zvednout to zatracené sluchátko. Cestou přemýšlel, zda ho příště, pro případ, že by mu někdo zase zavolal, nechá vyvěšený.

„Brooklyn York“ ozval se nevrle do telefonu.

„……“ jen ticho mu bylo odpovědí.

Brooklyn neváhal ani vteřinu, položil telefon a s úlevou se vydal vyprázdnit svůj močový měchýř. Už otvíral dveře na toaletu, když se z kuchyně opět ozval nepříjemný dotíravý zvuk zvonícího telefonu.

„Vy parchanti, to nenecháte člověka ani vychcat?!“ Zakřičel do kuchyně.

Zatímco vykonával svou potřebu, zvonil telefon s neutuchajícím na nervy lezoucím tónem, dál.

„No jo sakra, už du…“ zavíral si poklopec a šel do kuchyně. „Brooklyn York“ řekl opět automaticky do sluchátka, ale odpovědi se opět nedočkal. Třískl se sluchátkem a šel si postavit na kafe.

Telefon opět zazvonil.

„York“ řekl rezignovaně, ale odpovědi se mu ani tentokrát nedostalo. „Ty parchante, myslíš, že seš vtipnej?! Doufám, že brzo chcípneš, ty kreténe, to nemáš nic jiného na práci?!“ řval do sluchátka a pak ho s viditelnou úlevou zavěsil. Voda už byla téměř vařící a přesně taková, aby vypnul rychlovarnou konvici a zalil si své oblíbené Nescafé.

Zazvonil telefon…

Brooklyn se v klidu napil kávy, došel k ledničce a vyndal máslo. Pak zvedl sluchátko a nechal ho vyvěšené. Vrátil se k vyndanému máslu a podal si včerejší chleba a nuž.

„Miláčku, tohle není vtipný. Haló?“

S vyděšuj výrazem ve tváři se Brooklyn okamžitě ohnal po sluchátku, přitom shodil na zem hrnek s kávou, který se rozlétl na několik kusů do všech stran, stejně jako káva. „Kurva!“ vyjekl a zvedl sluchátko s vědomím, že bude muset nejen vysvětlovat, ale také vytírat… „Ahoj, broučku.“ Nasadil klidný tón.

„Brooku, co to bylo, proč si mi nezvedal telefon?“

„Shodil jsem kafe a rozbil hrneček.“ Rozhodl se neříct nic o předchozích telefonátech.

„Aha, budeš mít dnes večer čas, lásko?“

„Na tebe vždycky Kate.“ Odvětil Brooklyn.

„To je dobře, chtěla jsem dnes uvařit večeři a chtěla jsem, abys přišel.“ Řekla Kate a na jejím hlase bylo znát, že odpověď „NE!“ by nebyla nejmoudřejší.

„Budu tam v sedm, broučku.“ Snažil se říct co nejlépe, ale ve skutečnosti nepovažoval Kate za dobrou kuchařku.

„Večeře bude v půl osmé, lásko, nenech mě čekat.“ Řekla koketně Kate a zavěsila.

Možnost pozdního příchodu neměl Brooklyn v plánu.

Den se odvíjel zcela všedně. Brooklyn trčel v kanceláři, došel si na oběd s kolegy, se kterými tradičně probíral poslední zápasy NHL. Byl to takový „pracovní“ rituál, který narozdíl od těch ranních, nebyl tak nudný. Ani to nešlo, jelikož každý ze čtyřech kolegů fandil svému „nejlepšímu“ týmu. Nejraději měl McMullana, zrzavého Američana, jehož předci však pocházeli ze Skotska. Proto si od svých kolegů vysloužil přezdívku Ir, jak jinak… Ir si vždycky vyslechl názory na všechny zápasy a pak se vložil do debaty s takovou vervou, že se za ním vždycky otáčela drtivá většina osazenstva kteréhokoliv podniku. „Já vám říkám, vy šumaři, že Devils jsou prostě nej. Martin to tam vždycky počapá a Eliáš tam nasází nějaký ty góly.“ Řekl Ir tak, jak bylo jeho zvykem – nahlas. Tuto větu si neodpustil nikdy. Pronášel jí s vědomím naprosté jistoty, ať už byl jeho tým v tabulce kdekoliv. Byla to prostě dobrá parta tyhle kolegové a Brooklyn byl moc šťastný, že se nedostal do kolektivu, který zná od většiny svých zaměstnaných přátel. Pracovní doba mu neuvěřitelně utíkala a hlavně ho jeho práce bavila.

Ve čtyři hodiny si sbalil věci v kanceláři a svezl se výtahem do přízemní haly. Pozdravil  Miguela, snad prvního Portorikánce v New Yorku a odešel. Bylo krásně, čemuž rozhodně začátek dne nenapovídal. Těšil se domů a ke Kate.

 Doma okamžitě skočil pod sprchu, pak si umyl zuby… Prostě dělal všechny ty věci, co děláme každý, když jdeme na rande se svou milovanou osobou.

Ozval se telefon.

„Už sem na cestě, miláčku.“

„To ty…“ Víc nic se neozývalo, jednoduše se nic neozývalo.

Brooklyn položil telefon, nandal si kalhoty a vzal si košili. Když si nazouval boty, ozval se znovu telefon. Brooklyn si vzal v klidu klíče, odešel a zamknul. Byl natěšený, tedy jako obvykle, když měl v plánu něco víc než jen večeři, a když doufal, že bude něco víc než jen večeře.

Vyšel dřív, než plánoval a tak nevyužil městské dopravy a auto nechal, jak to dělá zcela běžně, v garáži. Vykračoval si v tom nádherném slunném jarním počasí s úsměvem na rtech. Nahlížel do obchodů a v hlavě si přehrával svoje oblíbené veselé skladby. Dokonce se zastavil u cikánských pouličních muzikantů a chvilku je poslouchal. Byl prostě dobře naložen. Když od nich odcházel s pocitem zvláštního potěšení, přehrával si ve své mysli Katin úsměv. Přecházel ulici.

Lekl se světla, poprvé se nadechl, poprvé pocítil chuť a uslyšel matku. Vrátil se do školky, kde kradl lego. Vzpomněl si na střední a na svou první lásku. Na svou první tajnou schůzku, svůj první polibek a sex. Vzpomněl si na maturitu, na svou první diplomku, na úspěšné dokončení post-graduálního studia a na Kate.

 V očích se mu objevily slzy. Auto ho srazilo a odmrštilo do vzduchu, viděl teď svět vzhůru nohama, bylo to naposled, co ho spatřil. Jeho světlo zhaslo.