Neuronová odysea - 4.část

Realita překoná každou fantazii... Cesta do hlubin vesmíru.

Následoval další příspěvek od nanobiologů. Pokud by se skutečně jednalo o nějaký dosud neznámý nanoorganismus, jak by se dostal na Zem? I kdyby dokázal cestovat kosmem s vesmírným prachem, přes umělé obaly Země nepronikne žádný organismus. A jak bylo prokázáno, obal porušen nebyl. Přenesení nákazy lidmi, kteří se vraceli z vesmírných cest, nebylo také pravděpodobné vzhledem k modelu rozšíření, zmíněném v předchozí části prezentace. Nanobiologové se rozhodli požádat o pomoc kolegy – zeatonauty z planety Pluto, kteří se sem nedávno přistěhovali po interplanetární dohodě mezi Zemí a zeatonautskou civilizací z planety Astar v galaxii Sceptrum.

Ron se zamyslel. Tato kultura byla jednou ze tří mimozemských civilizací, se kterými naše planeta čile spolupracovala. Zeatonauti byli v mnoha oborech vyspělejší než lidé a pomáhali v rozvoji pozemským vědcům. Nicméně v některých oborech, zvláště biologických, to byli naopak pozemšťané, kdo byl ve vzájemném styku bohatou studnicí nových poznatků. Nejrušnější kontakty pak probíhaly mezi umělci obou civilizací, protože o nic jiného nebyl mezi lidmi na Zemi takový zájem jako o zeatonautské umění.

Vzpomněl si na snubní prstýnek, který koupil Peg od jednoho výtvarníka z Astaru, který žil v Old Yorku. V kamínku, který byl zalit do eontritového kovu, byla pohyblivá duha, a když byl prsten vystaven přímým slunečním paprskům, vydával velmi tiché zvuky, zvláštní melodii, která uklidňovala. Na jiné světlo než sluneční nereagoval.
Když Ron sedával s Peg na verandě jejich domu, byla modrá obloha a slunce zářilo na široké travnaté pláně, poslouchali tu melodii dlouhé hodiny. Byla to nějaká zeatonautská lidová píseň.

V závěru přednášky Ron vnímal zvuky a obrazy už jen matně. Zdálo se mu, že se propadá do svého křesla hlouběji a hlouběji a přednášející se mu ztrácí v labyrintu grafů. Připadalo mu, že v zobrazovaných mozkových žilách slyší tepat krev Peg, ten tlukot srdce, který znal jen on sám.
Dlouhý výčet alternativních způsobů léčby, jež se však všechny zatím minuly účinkem, již Ron neslyšel vůbec. Viděl ve svých představách jen nekonečné travnaté pláně a sledoval, jak se v dáli ztrácí jeho žena.

Když se rozsvítila světla a doktor Kirinstein se ho zeptal, jestli souhlasí s tím, aby byla Peg léčena podle nového postupu navrhovaného Federálního lékařského střediska, jen pokrčil rameny.
"Udělejte cokoliv. Chci svoji ženu zpět."

Každý den dojížděl Ron po práci do kliniky. Díval se na bezvládně ležící tělo své ženy a přitom poslouchal, jak mu sestřička tlumočí občasné Richardsovi vzkazy, jak pokračuje experimentální léčba. Jednou slyšel o podpůrných lécích, vkládaných do miniaturních tělísek, která byla vpichována do žil a dopravována do oblasti mozku. Jindy o slaboproudých elektrických impulzech, kterými se lékaři pokoušeli narušit údajný nanoorganismus. Peg však byla stále v kómatu a Rona s blížícím se porodem svíralo napětí čím dál víc. Tak uběhl měsíc.
Jednou si Ron jako obvykle kupoval Ron od nemocničního robota tonizační nápoj z mořských řas, když do něj vrazil spěchající doktor Richards tak, že Ron upadl na zem.
"Promiňte, pane Owene, hrozně se omlouvám, nestalo se Vám něco?" pronesl Richards rychlým, rozrušeným hlasem a pomáhal Ronovi vstát.
"Nestalo se spíš něco Vám?" řekl Ron s hořkým úsměvem a pozoroval napětí v Richardsově tváři.
"Vůbec nic... Promiňte, pospíchám, právě nám přišla zpráva od Kirinsteina. Na naši kliniku dorazila delegace zeatonautských biologů..."
Ron si vymínil, že půjde s ním. Nervózní Richards ani neměl sílu mu v tom bránit. Za chvíli byli oba muži v ředitelně. V sále uviděli Kirinsteina a dva další lékaře. Vedle Kirinsteina stál v modrém plášti štíhlý muž s úzkou hlavou, obrovskýma očima a malýma ušima, který měřil dobré čtyři metry. Byl to zeatonaut.

---