O neposlušných řádcích

Poslední pohádka z cyklu NEPOHÁDEK...

Byla jednou jedna knihovna. Nebyla ani velká, ani malá, ale přesně taková, aby se vešla ke zdi do rohu v dětském pokojíčku. Na její polici stály vedle sebe vzorně vyrovnané knihy nejrůznějších barev a velikostí, které každým rokem přibývaly, zvláště pak v den, kdy měla Anežka narozeniny.
V knihovně byla spousta knih, ale jen v jedné z nich se odehrál tento dramatický příběh, který se po čase stal legendou mezi knihami a výstrahou pro všechny ostatní na společné poličce. Když se ta daná knížka s obrázkem na obálce otevřela, kde kdo by si jistě pomyslel, že je to jen obyčejná dětská kniha. Že je stejná jako ostatní pohádkové knížky, co kdy byly do knihovny v dětském pokoji koupeny. A to je právě to! Ten první dojem, že je knížka normální knížkou! A pocit toho, že tomu snad nikdy nebylo jinak...
„Ach!“, povzdechl si třetí řádek na druhé straně. „To je ale nuda! Pořád se jenom napínat zleva doprava a držet přitom na zádech všechna ta písmenka. Kamarádi, cožpak vy nejste unavení? Cožpak se vám nechce trochu se nahrbit? Vždyť kdo to tady pozná? Kdo si toho všimne? Jen malinko, sotva viditelně se pokrčit – to by byla lahoda!“
„Co to povídáš?“, odstavec z další strany zpozorněl. „Jaképak nahrbení? Jaképak krčení? Kdo to kdy viděl, aby řádky na stránce poskakovaly? Jen ležte rovně, milí braši! Nebudou vás bolet záda a písmenka se na vás budou krásně vyjímat. Stránka přece není žádný holubník!“
Ale ostatní řádky už podobný názor nesdílely. „No konečně rozumná řeč!“, vykřikl kdosi z další strany „Já jsem si už delší čas říkal, že bychom mohli něco podniknout.“
„A co myslíš tím – něco podniknout? Jako že bychom si zahráli nějakou společenskou hru?“, ptaly se řádky.
„No, třeba!“, odpověděl zase jiný řádek. „Ale hlavně by už tady nebyla taková příšerná nuda a konečně bychom se pořádně pobavili! Konečně bychom něco zažili!“
„Nech těch hloupých řečí a nešij sebou!“, okřikl ho odstavec z přední strany, který už jednou upozorňoval na to, že řádky mají ležet rovně a ne si hrát nějaké hloupé společenské hry.
„Copak tebe to neláká?“, zkoušeli ho ostatní převést na svou stranu.“Proč tady vlastně máme jen tak ležet a podpírat A, B, C ? Jaký to má smysl? Proč se nepobavit, když k tomu máme příležitost?“
„Protože to tak jednou je a má to tak zůstat!“ Rozhodl ostražitý řádek, který nepřipustil na toto téma žádnou diskuzi. „Každý má na světě své místo, svou práci kterou by měl dělat. Prostě to tak má být! Bez našeho rovného těla by už knížka nebyla knížkou!“
„Ale poč ne?“, nedali se odbýt ostatní.
„Já myslím“, začal další odstavec, „že bychom to měli alespoň zkusit.“ A k němu se přidávaly další a další nadšené hlasy: „Ano! Ano! Zahrajme si na šťouchanou! Ano! Na šťouchanou! Na šťouchanou!“ - a tak do sebe řádky začaly vrážet, šprtat a strkat až začal ostražitý řádek z první strany zděšeně volat o pomoc: „Anarchie! Zachraň se kro můžeš! Tohle je naprosto šílená kniha! Pusťte mne odtud! Já už tady nebudu ani minutu! Já už – Au!“ - vykřikl najednou. To do něj strčil rozdováděný řádek zespodu a rychle ještě dodal: „neblázni a přidej se! Teď si hrajeme na rozbouřené moře! Je to paráda! Je to vzrůšo!“
A tak se řádky vlnily, až z toho chudinky písmenka měly mořskou nemoc.
„Mně je nějak špatně“ - píplo nesměle písmeno E. „Držte se holky!“ - volaly na sebe Ačka, „držte se oběma rukama!“ Ale takové O se hned při první větší vlně skutálelo ze svého místa o pár řádků níž. Bylo, nebožátko, vratké jako kuželka. Teprve písmeno M tu kulatou chudinku zadrželo, neboť mělo jako jediné z písmenek tři silné ruce. Ale moc dlouho mu to nevydrželo. Jen co se vlny opět vzdmuly, už se dolů řítily i písmena I a J . Prostě větší spoušť jste v knížce ještě neviděli.
Řádky kvílely jak pominuté. Chvíli byly nalevo, potom zase napravo a nebo se srazily přesně uprostřed, ale hlavně si vůbec ničeho kolem nevšímaly – ani toho, že už z nich polovina písmenek úplně vypadala.
Mezi tím, co se knihou prohnalo stádo splašených bizonů, mořská i písečná bouře, tajfun i uragán, si v pokoji na zemi hrály dvě holčičky. Starší Katka a mladší Anežka.
„Neslyšíš něco?“, zpozorněla Katka a rozhlédla se po pokoji.“Jako by tady někde tekla voda!“
„Spíš jako by tady fičel vítr,“ namítla Anežka a se strachem v očích koukala na sestru, která se nebojácně postavila doprostřed pokoje, kde nastražila obě dvě uši.
„A teď někde padá kamení!“, vykřikla Katka právě ve chvíli, kdy k zemi padala všechna statečná písmena A. Sestry se chytily za ruce a opatrně se přibližovaly ke knihovně. Ale která z nich by to mohla být? - Katka pozorně zkoumala všechny knižní hřbety. Děj každé knížky si znovu a znovu promítala v paměti a uvažovala, ve které pohádce se odehrála některá z těchto přírodních katastrof. Nakonec jen tak podle sluchu hmátla po té nové, co ji s Anežkou ještě ani neotevřely. A byla to ona!
„Co se to tady stalo?“, vykřikla Katka hned na první stránce.
„Ukaž!“, skuhrala Anežka a neobratně se přitom snažila povyskočit o těch pár centimetru, které měla Katka navíc a které způsobily to, že mladší sestra do knížky neviděla.
„To vypadá na pořádnou spoušť. Tak tohle už nikdy nikdo nepřečte.“ Rozhodla Katka a předala knížku své sestře. Katka byla o tři roky starší. Chodila do třetí třídy a moc pěkně četla. V knihovně už nebylo moc knih, které by ještě neměla přečtené, takže když řekla, že knížka přečíst nejde, byla to pro Anežku hotová věc.
„Co teď?“, zeptala se Anežka, která chodila ještě do školky a neměla proto ani tušení, v jak moc velké bryndě se její knížka ocitla. „Co s ni teď bude?“
„No teď už nic. Tuhle kopu písmenek už nikdy nikdo nerozluští. Můžeš ji vyhodit.“
V tom se řádky lekly! Až teď si uvědomily, co svým neuváženým chováním způsobily. Koukly se kolem sebe, ale kde nic, tu nic – písmenka z nich opadaly jak přezrálé hrušky na podzim. Ležely nehnutě, na každé stránce úplně dole - na hromadě, jako zmoklá sláma. Jak vysypané brambory.
„Fňuk! Fňuk!“ - bylo slyšet z knížky, kterou Anežka postavila ke koši na odpadky.
„Ty pláčeš? Protože z tebe opadala písmenka? Proto?“, zeptala se a znovu ji otevřela.
„Jo – fňuk!“, škytly řádky, až celá knížka Anežce v rukou poskočila.
„Hráli jsme si spolu a vůbec jsme si nevšimli, že nám písmenka spadla...“, řekly řádky.
„Ale já nevím, jak vám mám pomoci! Katka říkala, že už to nikdo nedokáže spravit!“
„Kdyby jsi, knížko, měla řádky rovné,“ vložila se do debaty Katka, „písmenka by se možná s naší pomocí vrátily. Ale ty máš řádky jako vrtule! Až to uvidí naši, tak tě vyhodí do sklepa!“
„Tak jí uděláme nové!“, rozhodla Anežka. „A ty ji, ségra, vrátíš spadaná písmenka!“
„To není tak jednoduché“ – zamyslela se Katka. „Museli bychom znát alespoň trochu její příběh. Museli bychom vědět, o čem ta knížka je!“
Ale knížka, jak to uslyšela, už zase začínala natahovat moldánky... „Leda že bychom si to z obrázků domyslely...“, Katka byla chytrá hlava! Dala Anežce tužku a pravítko a ta na každou stránku udělala několik dlouhých, rovných čar. Katka pak písmenkům ukazovala, kam si mají stoupnout, občas někde něco dopsala, nebo upřesnila, tak aby text dohromady s obrázky dával smysl. Společnými silami tak knížku dopsaly a uložily na své místo do knihovny. Byla zachráněná! - alespoň prozatím...
Večer, když se maminka vrátila z práce, sedla si s děvčaty do postýlky, aby si mohly společně předčítat z té nové knížky, kterou Anežka dostala na narozeniny. Sestry se k sobě přitiskly jak nejtěsněji to šlo a celou dobu se na sebe podivně culily. Maminka netušila proč. A když pak knížku dočetla, řekly ji, že to byla ta nejkrásnější pohádka, jakou kdy slyšely a jestli by si ji nemohly zítra přečíst znovu.
„Vy jste mi ale uličnice!“, usmála se maminka. „Já moc dobře vím, že mi něco tajíte!“ Ale to už děvčata dělala, že spí a jen se tak šťastně ze spaní celou noc usmívaly.

---