Poslední cigárko

Jako zkoušku své vůle jsem při sobě stále míval jeden exemplář bez filtru, ukrytý v těle firemní propisky. Ve chvílích nejtěžších jsem alespoň popotahoval nezapálenou cigaretu, jež se stala nedílnou součástí mé nově se utvářející osobnosti zarytého nekuřáka, a inhaloval tak nasládlou vůni zapovězené neřesti…

Za svůj život jsem měl už spoustu neřestí.
Holdoval jsem alkoholu, v mládí i drogám a smrt mi nejčastěji tipovali za volantem mého vozu. Už mi ale není devatenáct, ba co víc ani pětadvacet. Skleničku něčeho ostřejšího si dám jen svátečně a pivo tak jednou do týdne s přáteli u kulečníku. Jedinou drogou se pro mě stala moje práce, která mi zabere v mém životě většinu času.
Už i na silnici jsem se jakž takž zklidnil, a tak jsem navzdory všem pochybovačům přežil Krista o celých devět let, což už lze v dnešní době považovat za velký úspěch. Čeho jsem se ale nedokázal zbavit ani při té největší vůli, byla slast
z té odporně lahodné chuti právě se zapálivší cigarety. Z jednoho zdánlivě nevinného retka v šestnácti za trafostanicí pod domem se v posledních dvaceti letech stala krabička denně, někdy i více, a to už je nějakých hřebíků do rakve.

Zkoušel jsem snad všechny možné i nemožné způsoby jak přestat, ale marně.
Z nikotinových náplastí bych za ta léta splácal minimálně dvě mumie a různá sezení či terapie mě stály krom nemalého finančního obnosu i pěkných pár týdnů života. Nakonec jsem se rezignovaně smířil s faktem, že každý rok prostě přiberu o nějaký ten gram dehtu v plicích navíc. Jediný, kdo bez ustání protestoval, byl můj doktor a samozřejmě moje plíce. Přes jejich rentgenový snímek by si při zatmění Slunce vypálila zrak celá má rodina, kdybych nějakou měl.
„Posledních“ varování jsem si za ta léta vyslechl nespočet, to skutečně poslední bylo ale hodně nepříjemné. Údiv nebyl na místě, číst umím a varování ministerstva zdravotnictví jsem znal nazpaměť ještě dávno před mými prvními ranními záchvaty kašle. I přes to jsem se cítil tak nějak zaskočen, rakovina příliš nepotěší.

Po pár týdnech v nemocnici jsem si té dýmící zákeřnosti začal mnohem víc vážit.
Naše setkání se stala vzácnější - někdy jsme se neviděli třeba i celý týden. Ani jsem nevěřil, s jakou lehkostí jsem se dokázal tohoto svého nezničitelného zlozvyku zbavit. Také jsem měl nejvyšší čas, alespoň podle mého lékaře. Nemohu popřít, že mě kolikrát nesvrběly prsty, obzvláště při kulečníku mi ten smrdutý element v mých ústech znatelně chyběl. Jako zkoušku své vůle jsem při sobě stále míval jeden exemplář bez filtru, ukrytý v těle firemní propisky. Ve chvílích nejtěžších jsem alespoň popotahoval nezapálenou cigaretu, jež se stala nedílnou součástí mé nově se utvářející osobnosti zarytého nekuřáka, a inhaloval tak nasládlou vůni zapovězené neřesti. I mí kamarádi časem upustili od škodolibého hraní si s ohněm před mou novou neškodnou přítelkyní, koneckonců věděli ,že je to jen pro mé dobro.

Netrvalo však dlouho a z mých úst opět stoupal malý obláček dýmu tam někam nahoru.
Stoupal si klidně k nebesům skrz zbrusu nové filtrační zařízení právě zrekonstruované spalovny v místním krematoriu. Stoupal si klidně a já s ním.

„Konečně tak nehulí,“ radoval se při pohledu na sněhově bílý mráček stoupající z komínu spalovny Karel z nedalekého houfku místních zahrádkářů a zapálil si cigaretu…