Gougai! Gougai!

I.

E. : Kdo jsi?

F. : Jsem princ.

F. : Kdo jsi ty?

E. : Pokud jsi ty princ, pak já jsem konec světa.

F. : Pak jsem tedy láska.

---

E. : Miluji tě.

F. :  Nemůžeš mne milovat. Jsi konec světa. A konec světa nic necítí.

E. : Přijde den a přijde noc a já budu opět cítit.

F. : Nemůžeš nic cítit, pokud teče krev. A krev poteče, dokud pokvetou na světě růže.

E. : Pak je zničím a budu tě milovat!

F. : To nemůžeš! Růže jsou nesmrtelné, protože roní slzy. A v těch slzách je krev - a růže se rodí z krve.

E. : (trhá růži a podává jí F. )

F. :Au!

E. : Jaké to je, cítit bolest?

F. : Jaké to je, necítit nic?

II.

E. : Kdo jsi?

F. : Jsem královna. A kdo jsi ty?

E. : Jsi-li ty královna, pak já jsem nicota.

F. : Pak ještě nic není ztraceno.

E. : Není, dokud neuvidíš svou pravou tvář.

F. : Nechci ji vidět, je strašlivá a odpudivá, jako klubko hadů.

E. :Jak to můžeš vědět, když jsi rozbila všechna zrcadla v zámku?

F. : Cítím ji, slyším ji, jak se za mnou v noci plíží. Neustále mne sleduje a nedá mi spát. Pronásleduje mne! Je děsivá.

E. : Nemůžeš to vědět, dokud se nepodíváš. (Drží v ruce zrcadlo a  podává  ho F. , ale ona jí ho vyrazí z ruky a to se roztříští, střepy se zbarví krví)

E. : Cos to udělala?

F. :Rozbila jsem svou tvář.

E. : Byla tak krásná!

F. : Na tom nezáleží. Nikdy nebyla ničím. Tak jako ty.

III.

E. : Kdo jsi?

F. : Jsem plamen svíce. A kdo jsi ty?

E. : Jsem smrt.

F. : Pak mne tedy nezajímáš. Jsem věčná.

E. : Možná, ale i ty jednou zemřeš a pak přijdu já a budu vládnout místo tebe.

F. : Nebudeš. Nedovolím to.

E. : Jsem smrt, jsem Princezna. Já mohu všechno.

F. : Jsi-li Princezna, pak já jsem princ.

E. : Jsem smrt. A beru si tebe.

F. : Smrt je jen brána, čas je jen okno. Já se vrátím.

IV.

E. : Kdo jsi?

F. : Jsem Měsíc.

E. : Jsi-li Měsíc, pak já jsem larva.

F. : Jsi-li larva, řekni mi, jaké to je dobrovolně zemřít, aby ses mohla znovu zrodit?

E. : Jsi-li Měsíc, řekni mi ty, jaké to je každý den se znovu rodit a umírat, po miliony let? Jaké to je být tak chladná, tak netečná?

---

E. : Proč nic neříkáš?

F. : Nevidíš? Vyšlo slunce, zemřela jsem.

IV.

E. : Kdo jsi?

F. : Jsem černá růže. A kdo jsi ty?

E. : Jsi-li černá růže, pak já jsem vítr.

---

F. : Proč pláčeš?

E. : Popíchala jsem se o tvé trny.

----

E. : Proč pláčeš?

F. : Bolí mne tvé slzy.

E. : Neplač. Jsem vítr. Vysuším tvé slzy.

(Růže ve větru, jak se do ní vítr opírá, odlétává jeden plátek za druhým, až z růže nic nezbude.)

E. (Sama, na tvářích slzy, v ruce odkvetlou růži): Neplač. Nemá smysl ronit slzy, když květina, kterou jimi zaléváš je již odkvetlá.