Bean Sidhe (povídka)

V soumraku duše

Stravují plameny

Zbytky citu

Bolestná rozkoš

Náhlého ticha

A vlhké rty

Samoty

V soumraku duše

Klapot podkůvek

Rezavých hřebců

Navlékám si kožené rukavice. Kolem mě je ticho, snad až na ozvěnu hádky z vedlejšího pokoje. Až teď si uvědomuju, jak strašně nesou tyhle zatracený sádrokartony zvuk, a při té představě se mi dělá zle. Když si vzpomenu, jak hlasití jsme včera s Migelem museli být…

„A nemysli si, že to zvládneš bez jedinýho mrknutí oka. Nebude to žádnej med, to mi věř.“

Mlčím a s největší opatrností – a stejně velkou škodolibostí – posunuju lahvičkou cyankáli, visící na protější stěně. Snad si toho nikdo nevšiml.

„Teď,“ pokračuje Judatin a soustředěně sleduje bod na mém čele - nikdy se mi neodvážil podívat přímo do očí - , „se uvidí, kolik bylo z těch minulých úspěchů štěstí a kolik tvé zásluhy. Zatím to byl jen slabý odvar.“

„Jasně,“ odsekávám. Už mě ty věčný přednášky lezou i ušima. Plazej se jako ulepení nechutní slimáci a jediné, co po nich zůstává, je jen lesklá stopa matného vědomí. Judatin si možná myslí, že říká bůhvíjak dramatická moudra, ale vypadá vždycky jako idiot.

„Fajn. Tak. Tady máš,“ podává mi ten směšný balík, ze kterého cítím energii, jen ji tlumí noviny, a ještě jedna vrstva látky, jejíž účel je mi utajen. Zajímavé. Je to asi tak, jako bych měla položenou ruku na bubnu, do kterého někdo buší, a vůbec nic neslyšela, jen cítila chvění zvuku. „Doručíš to – a zmizíš. Ano?“

Otráveně kývnu hlavou a připadám si jak osel.

„Ano?“ tichý hlas za mnou – podle nezaměnitelné intonace Migelův – je ostrý jako skleněný střep a já sebou nechtěně trhnu. A to jsem si řekla, že tuhle radost už mu víckrát neudělám.

„Jo,“ zabručím a strčím tu neforemnou hroudu papíru a kdovíčeho dalšího pod kabát.

Lahvička tiše napraskla.

„Máš všechno?“ zeptá se ještě, když sahám po klice. Dveře doslova z posledních sil plní svou funkci. Mám velkou obavu, že se pod mým dotekem rozpadnou.

„Jo,“ hlesnu, ale do očí se mu nepodívám. Už jen proto, že mě stejně nevidí. Ale co bych dala za to, kdyby radši viděl a nevěděl, jak potupně se cítím.

Otevřu a vyjdu ven do prudkého deště.

Cyankáli pomalu kape do džbánu na stole.

Zlomek vteřiny ještě naivně čekám. Nic. Udělala jsem ze sebe hlupáka nejhrubšího zrna.

Odcházím. Neohlížím se. Už vím, jak se věci mají a jak se budou mít.

Po několika sekundách se za mnou skutečně ozve tiché plop.

Trpce se usměju. Ani se nerozloučil, parchant. Hlavně, jak mi pořád opakoval, že mě miluje. Byla jsem kráva, když jsem si nepřipouštěla, že by mu mohlo jít o víc, než si jen užít. Naposledy.

No, já si nakonec taky užiju.

Plop.

Zastavuji se.

Kroky, co se ke mně přibližují, nejsou jeho. Znám ten jejich plíživej zvuk líp než kdo jinej.

„Běž zpátky, Alexi. Snažíš se marně,“ odpovídám dřív, než se stín, co mi padl přes cestu a donutil mě zastavit, stačí zeptat.

Hm…Mlčí.

Taky už bylo načase, aby jednou zavřel zobák.

Ale ještě lepší by bylo, kdyby se otočil a vrátil.

„Holy.“

„Ne.“

„To nebyla otázka.“

„Je mi opravdu líto, že to stále nechápeš, Alexi, ale…“

„O Migelovi vím, jestli narážíš na tohle.“

„Výborně. Uhni.“

„Holy.“

„NE.“

„Ale…“

Když neustoupí ani po tomhle varování, zaútočím.

Sykne bolestí a dotkne se konečky prstů čela.

Možná jsem mu dala moc silnou ránu.

A možná ne. Otřepává se na můj vkus až moc rychle.

„Holy…“ jeho hlas se láme, „já…Už se asi nikdy neuvidíme.“

„Taky dobře.“

Stojíme proti sobě a déšť se nám marně snaží smýt prázdnotu z tváří.

„Sbohem,“ zašeptá a přistoupí blíž.

Neodpovídám. Chci být důstojná. A krutá. Nikdy jsem tolik nechtěla být krutá a chladná jako teď.

Na druhou stranu se nebráním, když se ke mně sehne a líbá mé studené rty. Každej potřebuje nějakou naději, když umírá.

I já, ač se to může zdát absurdní. Jenže moje víra odešla s klapnutím dveří.

Jako Migel.

Jako moje celá minulost, vše, čím jsem kdy byla.

A jako odejdou ti, kdo si dovolili mi ublížit.

„Sbohem, Bean Sidhe.“

Anebo vědět příliš.

Cítím, jak se pomalu rozpadám a naposledy si ho přitáhnu ke rtům. Ať pozná, jak chutná umírající sen.

                                                   * * *

Nesnáším ty černý hadry, za který by se styděla ani sto let stará mrtvola, a který musím vždycky nosit. Prej, že to patří k branži. Fakt vtipný. Nejradši bych je všechny polila benzínem, podpálila a vychutnávala, jak hoří.

Oheň… Jak ráda hořím, jak miluji, když můžu pomalu spalovat cizí duše…

Ostatní se na mě pěkně naštvaly, husy jedny. Že prej bych si měla najít konečně stálou klientelu a ne se jenom stále někde ometat a nechat se pořád posílat na takovýhle ponižující mise, za který mi vlastně nikdo ani pořádně nezaplatí. A když řeknu, že mě to baví, prohlásí, že je to zvrhlost. Myslí si, že je tragédie, když musí jednou za čas přijít a říct, že na ně čeká. Vždyť Ona čeká pořád. Otázka je jenom, kdy se to oficiálně oznámí. Prostě a jednoduše, jen mi závidí, že jsem dokázala to, na co by se ony nikdy nezmohly.

A anorexie už je taky pěkně dlouho z módy. Až budu jen trochu moct, okamžitě s tím praštím.

Ale ještě předtím si podám toho hajzla Migela. Jako poslední zakázku. A budu doufat, že ségra si dá na čas.

Migel moc dobře ví, že mě poslal do náručí Bean Sidhe.

A říká si, jak chytrý to byl plán.

Háček je v tom, že Bean Sidhe jsem já.

                                                   * * *

Kráčím dlouhou neviditelnou chodbou. Kolem je prázdno a tma, snad až na našedlé vzpomínky těch, co mi nestačili ustoupit z cesty. Vyčítají mi. Nechápu, co se jim vždycky nezdá. Snad ještě neobjevili své nynější možnosti.

Zastavuji se.

Jsem u cíle, přede mnou se oslepující záře – to ukradené světlo z Chodby – splétá a spojuje do neurčitého tvaru, který vzdáleně připomíná podstavec. Je to nádherné – a děsivé. Cítím energii a postupně se mi začíná zrychlovat tep.

Zvolna si světlo obejdu dokola.

Po chvíli váhání vytahuji balík.

Zarážím se.

Můžu se vrátit a pořádně jim to spočítat…

Ne. Mám lepší nápad. Zábavnější.

Zasměju se a roztrhnu papír.

Ach. To jsem si mohla myslet.

Jakéhokoli člověka by pohled, který se mi naskytl, na místě zabil. Ve fialově žhnoucích očních důlcích lidské lebky je tolik mně velmi dobře známé naleptávácí energie, že by nevydržel déle než několik vteřin.

Jestli si mysleli, že se mě zbaví takhle, šeredně se pletou.

No dobrá.

Vší silou mrštím lebkou o představu podlahy.

Prostor kolem mě vybuchne.

Jekot…

Jsem jenom já…

A Migel. Vypadá poněkud zmateně, chudák. Vždyť ještě před chvilkou klidně spal sladkým, klidným spánkem beze snů.

Kdyby se před usnutím nenapil, možná by se ještě někdy mohl probudit…

„Pojď,“ zašeptám a kývnu prstem.

Migel jde.

„Blíž,“ pokynu podruhé.

Migel jde. Musí jít.

„A polib mne.“

Migel jde. A má strach.

Když stojí u mne, surově chytím dlaněmi jeho tvář a hladově si ji přitáhnu ke rtům.

Ať si řve. Já vím, že to bolí.

Ale já miluji bolest. Miluji, když spaluji cizí těla.

A miluji, když Migel křičí.

Ještě včera to bylo rozkoší.

A dnes…

Můj vítězný výkřik pulzuje vesmírem.

Cítím nekonečnou slast a lepkavou tvárnou hmotu pod rukama.

Rozpíná se a osciluje pod mýma rukama.

Vstupuji do ní.

                                                   * * *

„Alexi…“

„Holy…“

„Jsem Bean Sidhe.“

„Já vím,“ snaží se marně nahmatat moje nehmotné tělo.

Je poslední. Snad proto jsem mu dopřála, po čem tak dlouho toužil.

„Zaplatíš.“

„Já vím,“ odpovídá, ale už téměř není při vědomí.

Skláním se k němu a začínám zpívat.

Zjistil, jak chutná sen.

Už ví, co je skutečnou rozkoší.

Zbývá poslední věc.

Poznat, kdo je Bean Sidhe.פ