Z ráje?

Která je chvíle, kdy ruka tiká

a oko si dojde pro básníka…

A vyrve ho k tanci? -

Jen ještě smutku smívá čerň

- podoben samozvanci…

Pojídá své texty v podvečer –

Kde atmosféra příliš…zlá je

Páchneš slzou a slza tebou páchne

V naději beznaděj a v soli cosi sladké

To tíha rozkvétá, či ještě lépe – zraje?

Viděl jsi čáry, které se nesetkaly

Smotané k hlavě a jak ji sňaly

Mrchožrout tmy, té vůle k jasu

Nietzsche by v růži byl poněkud rozbitý

Upnut v květu, sevřen v pasu

V pasu té růže, jenž dupe kopyty

A v síni pravé útočnosti

pne básník (čtenář) svoji hruď

A z čistého bláznovství mívá chuť

Trhat z ní žebra, vyrvávat kosti

A veleněha na strohé tváři

Prohlédla na sebe linky stáří

Kdy tma si už byla téměř jista

Že nezaniká, jen se skrývá

A v trnitém rouše antikrista

Do srdcí nářek snadno vrývá

Zřím nezkrotné rty kaktusu

A na dně rozviklané strže

Srdce se válí, sténá a vrže

A mlha se sklání ke hnusu

Která je chvíle kdy ruka sténá

A vůli k rozběhu naruší stěna

A vyzve k tanci vrásky? –

Jen ještě smutku smívá tvář

Stává se těžkým, stává se prasklým

Pojídá vlastní svatozář -

A žár v údolí je teskný, tma je

Páchneš zas slzou a slza tebou páchne

V naději beznaděj a v soli cosi sladké

To tíha rozkvétá, či ještě lépe – zraje

A jako anděl smutný a prvý

V kobce se vznášel, porosen krví

Že není tu místa k rozletu –

Chtěl jsi jen říct, tak ať, tak ať…! -

Chtěl jsi jen říct, vždyť nejsme tu

Chtěl jsi a chtěl jsi, chtěl jsi káď

S modravým, stříbřitým štěstím

Ještě se skloň, pohleď že sněží…

A nalezni poskok, však vím…že stěží

Musíš se bránit, bránit se pěstím…

V prostoru prázdném, jak duše kamene

Křičel jsi o klid, vřískal jsi „zvážněme!“

A jako na truc - zničili tě… -

Neboť jsi peří, neboť jsi kamínek

Propadls‘ otvorem jejich sítě

Přeložen do těžkých podmínek -

Kde atmosféra příliš…zlá je… -

Zas Páchneš slzou a slza tebou páchne

A V naději beznaděj a v soli cosi sladké

To tíha rozkvétá, či ještě lépe – zraje?