Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Mer‘t mi řekl, že zkouška probíhá v labyrintu, který je pod horou. Ani jsem ho vlastně neposlouchala, nepřišlo mi to důležité a ani zajímavé. Asi jsem si nevybrala dobrou chvíli pro svůj nezájem, ale upadla jsem do jakési apatie.
Boska a oblečená jen do tuniky jsem vešla do labyrintu. Podlaha byla chladná, ale přesto mě nestudila. Připadalo mi, jako by sálala energii. Chodba se rozdvojovala a já se bezmyšlenkovitě vydala vlevo. Takové ticho, jako bylo tady, jsem nikdy nezažila. Jímala mne hrůza. Pak jsem si ale řekla, jak by se mi Kar‘ smál, a uklidnila se. Zabočila jsem vpravo. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem jiná než ostatní draci. Tenkrát jsem chtěla umět létat jako oni. Musela jsem se usmát. Ta zlomená ruka strašně bolela a Lan‘a mi pěkně vynadala.
Náhle jsem uslyšela její hlas v mysli. „ An‘el, co to zase vyvádíš? Ty se snad nikdy nepoučíš.“ Trhla jsem s sebou, její hlas byl tak skutečný.
Byla jako moje matka. Matka. To slovo vyvolalo v mé mysli vzpomínku, světlé vlasy, vysoká jako já... Nikdo neví, že si na ni pamatuji, ani
Man‘t. Byla tak jiná než já. Mé černé vlasy a zelené oči ji ani malinko nepřipomínaly. Snad jen ta postava. Stále jsem šla, aniž bych sledovala cestu. To, co jsem ale spatřila před sebou, mě zastavilo. Vysoká blonďatá žena. Usmála se. Ani jsem nedýchala.
„Dceruško moje...“
Uvědomila jsem si, v čem je síla labyrintu. V iluzi. To, jak se uličky proplétávaly, působilo na člověka nebo draka klidně. Náhle mě něco zarazilo. Jak se mohl drak vejít do tak úzkých uliček? Podívala jsem se na ženu. Usmívala se. „ Paní, nejsi tím, čím se zdáš.“ Zanotovala jsem.
„A proto tě žádám, abys vrátila tam, kam patříš.
Ve jménu světla, ve jménu temnoty,
ve jménu dobra, ve jménu zla,
má síla tě vrátí tam, kam má.
Protože já jsem dobrá i zlá,
proto tě žádám, vrať se tam, kde oheň sálá.“
Musela jsem se opřít o zeď, abych neztratila rovnováhu. Žena se rozplynula a já si uvědomila, že toto zaklínadlo mě nikdo nikdy neučil. Kar‘ mě učil ovládat Dar vůlí a ne slovy. Prostě to ve mně někde bylo.
Náhle se místo, o které jsem se opíralo, začalo propadat a než jsem stačila cokoli udělat, zmizela jsem. Je zajímavé říci o sobě, že jsem zmizela, ale jak jinak vysvětlit to, že jsem se ocitla mimo prostor Labyrintu. Dalo by se říci, že jsem byla ve zdi. A než jsem se zorientovala zase jsem se ocitla v reálném prostoru. Už jsem ale nebyla na chodbě, ale v rozsáhlém sále...
Celý sál osvětlovali pochodně, které se odrážely ve stovkách zrcadlech umístěných na zdech. Mohutný trůn byl moc velký pro člověka, ale malý pro draka. Kde jsem se to ocitla, pomyslela jsem si. Třeba je to zase hříčka Labyrintu... Ale něco mi říkalo, že to tak není. Popošla jsem směrem ke trůnu. Proč jsem se zde ocitla? Podle prachu na zemi jsem poznala, že tu nikdo dlouhou dobu nebyl. Ale co ty louče? Na jednu z nich jsem sáhla. Oheň nesálal teplo. Kouzlo. Přestala jsem váhat a došla k trůnu. Ležela na něm kniha. Vzala jsem ji do ruky a otevřela. Byla psána mně neznámým jazykem. Nepokoušela jsem ji luštit, ale raději hledala cestu ven.
Náhle se podlaha začala otřásat. Ze stropu na mě padaly kousky omítky. Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se na druhou stranu sálu, kde, jak jsem doufala, bude východ. Naštěstí pro mě jsem se nemýlila. Zrovna, když jsem otevřela dveře, strop na druhé straně začal padat. Utíkala jsem jako šílená tmavou chodbou, na jejíž konci jsem viděla světlo. Ale vchod nevedl ven, jak jsem myslela, ale jen zde skála působením přírodních sil byla tak slabá, že přes ní prosvítalo světlo. Chodba dále pokračovala a já se ponořila do tmy. Musela jsem zpomalit. Bála jsem se jako nikdy v životě, vždy někdo nade mnou držel ochranou ruku, buď Lan‘a nebo Kar‘, a teď jsem byla na vše sama. Náhle jsem uměla tento strach pojmenovat – zodpovědnost.
Zdálo se mi, že je chodba nekonečná. Pak přišel konec. Nějakým mně neznámým způsobem jsem se octla v lese. Tam, ke jsem potkala toho muže. Vzhlédla jsem k nebi a spatřila hejno draků, jak míří směrem na sever. Nikdo mě nehledal. Proč by, pomyslela jsem si. Určitě si myslí, že jsem zahynula v tom sále. Bez ničeho, jen s knížkou, které jsem nerozuměla, oblečená do tuniky, bosa, neozbrojena a nešťastná, jsem se cítila úplně bezbranná.
„Věděl jsem, že se vrátíš.“
zdá se, že se konečně začíná něco dít....... teda dělo se až doposud, ale teď se to začíná trochu zamotávat a získává to trochu větší grády
každopádně... taky tu zkoušku nechápu.... skoro mám pocit, že ještě neproběhla celá..... protože jinak.... jak může být smrtelným nebezpečím iluze, která mě vysvobodí z labyrintu?
Nečetla si náhodou trilogii draků z Mystary? Moc pěkná povídka (všech 5 částí) a nejzvláštnější je asi ten konec. Moc a moc se mi to líbilo. Tip je jasnej :-)
Primárně bys měla přestat s těmi sebemrskačskými hláškami v prologu. Nad těmi událostmi v Labyrintu by to vážně chtělo trochu se zamyslet - čtenář neví, v čem ta zkouška vlastně spočívá - jak souvisí padající strop se zodpovědností? Iluze někoho nám blízkého jako zkouška - to je velmi známé téma jak ve sci fi, tak ve fantazii. Zkus se na tu zkoušku smrti podívat ještě jednou a trochu ji provázat, vytvořit úkoly, které opravdu prověří její nitro, její podstatu..... mimochodem - Lorinko, kdo je vlastně An´el? Ona se narodila mezi draky ? Kouknu znova na první díl.
To tam není, ono je strašně těžký pro mne dostat svoji představu na papír. Myslím si něco a nenapíšu to tam a vy to samozřejmě nevíte. Budu muset na tom ještě zapracovat! :)
zase pár připomínek...
zklínadlo je moc dlouhé... bloudění, a zajímovasti labyrintu mohly být delší, různorodější,... taky onu iluzi nemusela uhodnout tak rychle... mohlo to začít něčím možnějším atd.... otřesy sotva vezme knihu - jak z Indyho Jonese.... skála tenká, že je skrz ni vidět??... taky konec je dost křečovitý...
tohle je asi nejslabší díl, a mě přijde, že jsi to spíš odflákla, aby už byl jakýsi konec...
Písmák