Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTo víno mělo zrát o tři hodiny dýl
Autor
Satan_prózy
„Podívej, tady George sfoukává narozeninový dort!“ řekla Michelle a ukázala fotku Brendě.
„Je moc roztomilý, Michelle.“
„Chtěla bych si ho vzít.“
„A on o tom ví?“
„Ještě jsme se o tom nebavili, ale já ho miluju.“
Brenda se na ni usmála a vzala si do ruky další fotku.
„Michelle, mohla bych si vzít ještě trochu toho punče, je vynikající.“
„Samozřejmě, podám ti jej.“ řekla Michelle. Vzala Brendinu skleničku a šla jí nalít punč. Brenda si dál prohlížela fotky.
„Co ty a Jack?“ zeptala se Michelle.
„Je to fajn. Včera mi koupil celou kytici růží, asi dvacet kusů, ale od té doby, co jsme se vzali, se trochu změnil, ale pořád je to Jack.“
„Jak se změnil?“
„Možná se nezměnil, možná se mi to zdá. Jen mi přijde, že už si mě nevšímá jako dřív.“
„To se ti určitě jen zdá, vždyť jsi mi říkala, že ti přinesl růže.“
„To ano, asi bych toho po něm chtěla moc,“ zasmála se Brenda
„Mně George kytky nikdy nenosí a i přesto vím, že mě miluje.“
„To víš, láska má hodně podob. Mně Jack kupuje kytky tak dvakrát do týdne.“
Michelle s Brendou dál seděly nad rozloženýma fotkama a vykládaly si, která používá jakou kosmetiku. George s Jackem seděli v obývacím pokoji a sledovali hokej. Byl to noční zápas mezi Coloradem a Rangers a právě skončila druhá třetina. George vstal z kožené sedačky a šel k likérníku. Otevřel dvířka a vytáhl flašku vína. Položil ji na stolek před gauč a řekl: „Ještě skleničky.“ Seběhl do sklepa a vytáhl dva křišťálové poháry. Ležely tam od té doby, co se George s Michelle do domu nastěhovali a tentokrát to bylo poprvé, co si na ně George vzpomněl. Vzal je do ruky a nesl je do kuchyně, aby je umyl. Otevřel dveře a usmál se na Michelle a Brendu. Alespoň to tak mělo vypadat, ale dobře věděl, že se směje jen na Michelle. Přemýšlel, jestli nemá nahodit nějaké téma, ale než jej stačil vymyslet, měl křišťál dávno umytý a tak se vrátil za Jackem do obýváku. „Co je to za víno?“ zeptal se Jack.
„To je Cabernet Sauvignon, ročník devadesát sedm.“
George položil skleničky na stůl a začal nalévat víno. Poté je oba dva vzali a přiťukli si. Jack si k vínu nejprve přivoněl, poté se na něj podíval proti rozzářené obrazovce a pár kapek si nabral na jazyk: „To víno mělo zrát ještě tak tři hodiny dýl a bylo by dokonalé.“ Konstatoval.
„Nic nemáš dokonalé, Jacku,“ reagoval George a vzpomněl si na Michelle, která seděla vedle v kuchyni, „vlastně….“ zamumlal a pak ho napadlo, že proč by měl Jackovi vykládat, jak má úžasnou holku.
Začínala třetí třetina a otevřely se dveře. Do pokoje vešla Brenda: „Jacku, měli bychom už jít. Je pozdě.“
„Dobře miláčku, ale já jsem teď vypil dvě decky vína, takže budeš muset řídit:“
„No, já jsem zase pila punč, takže jsem na tom podobně.“
„Však ještě chvíli pobuďte,“ vyzvala je Michelle.
„Nechceme vás už otravovat. Jacku, zvedej se, jedem.“
„A budeš teda, lásko, řídit?“
„Proč bych měla řídit já? Však jsi mi říkal, že jsi měl jen dvě decky. To přece s tebou nemohlo nic udělat.“
„No tak dobře.“
Jack se zvedl a rozloučil se s Georgem, pak se rozloučil s Michelle. Podal jí ruku a dal jí pusu. Pak se začala loučit Brenda. Nejdřív s Michelle a pak s Georgem. „Musíme se zase znovu brzy sejít, mějte se,“ řekla Brenda a vyšla před dům. George se vrátil do obýváku a odnesl sklenice od vína do dřezu. „Michelle, nechceš víno?“
„Nemám chuť, děkuji.“
Opláchl sklenice a šel je vrátit do sklepa. Když se vrátil, vyhrkla na něj Michelle: „Víš, že Brenda dostává od Jacka dvakrát týdně květiny? Proč ty mi nikdy žádnou nekoupíš?“
„Jack je strašně smutný.“
„Proč? Kvůli , tomu že kupuje své ženě kytky?“
„Ano. Všichni lidi jsou šíleně smutní,“ vzal láhev s Cabernetem a schoval ji zpátky do likérníku, „ na světě není šťastný člověk. Nejsmutnější na tom je to, že někteří sami sobě nebo druhým namlouvají, že jsou šťastní a přitom se topí ve strašné louži žalů. Vždycky je to stejné. Dva k sobě přijdou, obejmou se, políbí a jeden z nich řekne: ‚Já jsem s tebou tak šťastný‘ a druhý na to: ‚Já s tebou taky, lásko.‘ Je to odporná demagogie. Jen se oba ujišťují, jak jsou spokojení a při tom si to říkají jen proto, že se před sebou snaží maskovat jak jsou tam uvnitř u srdce neskutečně sami.“
„Myslíš, že na světě nejsou lidi šťastní?“
„Na tomto ne. Štěstí není nic pro lidi.“
„Proč si to myslíš?“
„Lidi si ho neumí vytvořit, jsou na to málo upřímní a strašně zbabělý!“
„Ty si ho taky neumíš udělat?
„Jsem bohužel člověk.“
„A myslíš, že Brenda s Jackem taky nejsou šťastní?“
„Ti vůbec ne.“
„Proč?“ zeptala se Michelle.
„Dívej, jak se k sobě chovají.“
„Myslím, že se k sobě chovají hezky.“
„Já si je pamatuju, když ještě nebyli svoji. To si mysleli, že šťastní jsou a proto se vzali. Dobře si vzpomínám, jak mi Jack vyprívěl, že v Brendě našel své štěstí. Věřím tomu, že si to tenkrát opravdu myslel, ale teď zjistil, že se spletl, jen nedokáže pojmenovat, co ho tak štve. Ve skutečnosti Brenda nemá v sobě ani trochu toho, kvůli čemu si ji vzal, tak jí teď kupuje růže a doufá, že to jednou najde. Nepovede se to, nepovede. Je mi jich líto. Takových párů chodí po venku tisíce a po planetě miliardy. Drží se za ruku a myslí si, jak nejsou šťastní. Chce se mi brečet, když to vidím. Nejradši bych za nimi vyběhl a řekl jim: ‚Vy volové, vy vyjebaní idioti, copak nevidíte, jak strašně trpíte? Pusťte si ty pracky a řekněte si jednou pravdu. Proč jí neřekneš, jak ti strašně vadí, že pořád chce slyšet, jak jí to sluší? Proč se s ním miluješ, když ti tak vadí, že smrdí po cigaretách a má na nohou smradlavé ponožky?
Jste totálně marní, jste neupřímné kurvy! Copak si myslíte, že to budete stále snášet? Copak si myslíte, že se kvůli vám změní, když to do teď neudělal? Řeknete mi, že můžete uvést příklady svých známých, kteří si převrátili kvůli svému partnerovi život úplně naruby, ale jsou to teda oni? Ti, do kterých se před tím zamilovali? Nechám vás o tom popřemýšlet a mezitím se tu vybrečím nad tou vaší osamělostí. Zjistili jste odpověď? Není moc kladná, co? NE!‘
Je mi těch lidí, vážně líto, Michelle“
„Myslíš, že jsme taky takoví?“
„Nevím. Vadí ti, že ti nekupuju kytky?“
„ Já vím, že mě máš rád i bez květin.“
Vzal ji kolem boků a natočil si ukazováčkem její bradu k němu. Ona se na něj nesměle podívala, sklopila oči a lehce se pousmála. Políbil jí rty a pohladil ji po vlasech, pak si ji k sobě přitiskl: „Teď bych si dala to víno.“
„Přinesu sklinky.“ Sešel znova do sklepa a vzal sklenice. Ještě na nich byly drobné kapky vody. Nestačily ani uschnout. Přinesl je do obýváku a postavil před Michelle na stůl. Pak otevřel likérník a vytáhl Cabernet. Nalil do půlky obě skleničky a jednu podal Michelle.
Pozdvihl skleničku a řekl: „Na tebe!“ Dívali se sobě do očí a oba se někde u srdce smáli. Připadali si navzájem strašně krásní. Vypili víno a sedli si vedle sebe do kožené pohovky.
„Myslíš si, že to víno mělo ještě chvilku zrát?“ Zeptal se George.
„Mně chutná takové, jaké je.“
George se usmál a cítil v ústech trpkou chuť. Nějak mu na ní ale nezáleželo. K čemu je dokonalé víno? Stejně ho jednou někdo vypije a když ne, tak je k ničemu. Víno je proto, aby se pilo a když se mu někdo chlubil, že má archivní kus z konce devatenáctého století a že kdyby mu ho někdo načal, tak ho snad zabije, pomyslel si: Ty jsi pěkný vůl kamaráde, a všichni před tebou, kteří se kdy s tou flaškou setkali byli stejní blbci jako ty. Víno je proto, aby se pilo a život je proto, aby se žil. Štěstí je proto, aby se o něčem mohlo s klidem říci, že to neexistuje. Písně jsou proto, aby se poslouchaly a Jesenin možná žil jen proto, abych o něm tady teď mohl napsat, že byl dobrej. Všechno je k něčemu a to co je k ničemu někdy k něčemu být muselo. Ale nejdůležitější, teď pro George bylo to, že víno je proto, aby se bylo a život je proto, aby se žil. Život je bohatý princ v ošoupaných teniskách a má hlavu plnou nesmyslných nápadů, o kterých dobře ví, že jsou to hrozné blbosti, alesetjně dobře ví, že je musí udělat a on je udělá. Vždycky je udělá. Život je velká obchodní loď s kokainem a jednonohými námořníky, kteří si hrají v hořících kajutách na banjo a nemůžou se dočkat, až konečně ztroskotají. Život je plačící pyrotechnik ve fialovém saku s růžovou kokardou. Život je kapka rosy na karafě, která pomalu teče směrem k obloze a nezajímá ji gravitace a nezajímá ji sublimace ani vypařování, nezajímá ji ekonomika Súdánu, nezajímá ji recept na kuřecí prsa s mandlovou omáčkou, nezajímá ji hydrant na konci naší ulice, nezajímá ji první místo africké hitparády ani Arthur Schopenhauer. Život je touha. Život je vášeň. Michelle je život!
„Opravdu si myslíš, že lidé nemůžou být šťastní, Georgi? Že na světě není nikdo šťastný?“
„Kdyby to tak bylo, byl bych šťastný.
Michelle se k němu přitulila. On jí obejmul kolem pasu a cítil, jak do něj tlačí její levé ňadro a jak její záda mu ruku zatlačují do sedačky. Pomalu se mu ruka začala odkrvovat. Bylo mu to jedno. Díval se na její vlasy. Měla je krásné. Černé, dlouhé a krásně nadýchané. Odsunul pramínek, který jí halil ucho a dal jí pusu na krk.
Seděli tam vedle sebe a byli to jediní dva šťastní lidi na světě. Jediní ze všech těch miliard. Byli jediní a bylo to skvělý!