Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNETYPICKY U ZUBAŘE-2
30. 11. 2007
2
2
1911
Autor
fungus2
Část druhá závěrečná
Po vstoupení do ordinace jsem ke svému překvapení na zubařském křesle uviděl seděl zhrouceného pana Havlík, jenž byl viditelně mimo.
„Vidím, že máte obsazeno. Tak já přijdu někdy jindy,“ řekl jsem.
„Tenhle pacient je už na odchodu. Jen rozdýchává moje zubařské umění,“ pronesl Kleštík. Pak popadl kbelík plný vody a ten vychrstl na pana Havlíka.
„Jééé…Co se to děje? Co se to stalo!“ vyhrkl pan Havlík.
„Jen jste o pár zubů chudší! Těším se na vaší příští návštěvu!“ řekl Kleštík a vyšoupl ječícího pana Havlíka z místnosti.
„Já mám pocit, že máte už po pracovní době. Přeci nebudete se mnou ztrácet čas,“ pronesl jsem se.
„To nevadí. Co lze vytrhnout dneska, se nemá odkládat na zítřek!“ pronesl on radostně a než jsem se nadal, tak jsem seděl na zubařském křesle.
„A teď se vám podíváme na zoubek!“ vykřikl radostně a vrhl se ke mně. A vzápětí mi začal svými nástroji tancovat v ústech.
„Heuréka!“ vyhrkl, když objevil můj bolavý zub, načež na něho několikrát za mého výkřiku zaťukal.
S hrůzou jsem pozoroval, jak Kleštík s rozzářenýma očima uchopil do rukou vrtačku, načež začal vypadat nebezpečně. O chvíli později jsem s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se přibližuje roztočený hrot vrtačky. Zároveň mi do uší pronikl její příšerný zvuk. Zmocnila se mne hrůza a ucukl jsem hlavou prudce do strany.
„Vy jste uhnul!“ vykřikl Kleštík poté, co se hrot vrtačky zavrtal do opěradla křesla.
„Ale jen tak trochu,“ pronesl jsem.
„Že vás uspím!“ vykřikl on naštvaně.
„To nemusíte. Já se v noci pořádně vyspal.“
Kleštík vypadal jako sopka před výbuchem, přičemž vyrval vrtačku z křesla a pokusil se mi jí narvat do úst. Ve stejný okamžik jsem neobvykle silně kýchl. Kleštík vykřikl a přepadl po zádech přes stolek ze zubařskými nástroji.
„To si vypijete!“ rozkřikl se v rozpláclé poloze. Hned se však postavil a vrtačku svíral v rukách jako samopal.
„To chce klid,“ sdělil jsem mu. Ale on se do klidu nedostal a vzápětí provedl velký skok. Za včas se mi podařilo z křesla seskočit a on do něho narazil, načež přes něho přepadl. Mně ve stejný okamžik podjely na podlaze nohy a já jsem se projel napříč místností, abych poté narazil do umyvadla.
Když se mí vše srovnalo v hlavě, tak jsem držel v rukou umyvadlo a viděl jsem Kleštíka rudého vzteky, jak se pomalu ke mně přibližuje. V každé ruce svíral nezubařsky vyhlížející kleště.
„To je konec vašich zubů!“ pronesl smrtelně vážně.
„Ještě nemají napsanou závěť,“ řekl jsem.
„A už to ani nestihnou!“
„Já vás tedy už nebudu zdržovat ani rozčilovat. A odejdu,“ pronesl jsem.
„Nikam! Jste stále můj pacient!“ vykřikl.
To, co se vzápětí začalo dít se dá těžko popsat. Dalo by se to nazvat útěkem před rozzuřeným zubařem a jeho kleštěmi. Chvíli měl na vrch on, chvíli zase já. Ordinace se brzo proměnila v býčí arénu, v niž Kleštík představoval rozzuřeného zubařského býka. Nakonec jsem za táhlého výkřiku vyběhl z ordinace. A vzápětí jsem sprintoval od zdravotního střediska, přičemž za mnou běžel Kleštík a křičel na mne, abych mu vrátil kleště.
KONEC