Zimní sporty

Zima je krutá a měla by se přečkat za pecí. Bohužel to nikdo neřekl našim rodičům, a tak jsme každou zimu vyrážely do hor. Prvotním dobrodružstvím byl výhrab starou škodovkou do nadmořské výšky takového rázu, že všechny kapaliny v autě na protest zamrzaly a potajmu nás tlačil snad i Krakonoš.

Ihned po příjezdu jsme se společně se setrou jali stavět sněhuláka. Společně poté, co jsme si své sólo sněhuláky v návalu zdravého horského vzduchu se závistí rozkopali. Do druhého dne nám vždycky našeho pantátu někdo zdevastoval, takže jsme se vydali na válečnou stezku s heslem „Když nemáme sněhuláka my, tak nikdo!“. Nakonec však převládlo slušné vychování, inspirovali jsme se příběhem Sysifa a postavili každý den sněhuláka nového. Večer před spaním jsme ho poté pro jistotu sami zlikvidovali.

Tolik opěvované koulování mi moc k srdci nikdy nepřirostlo. Záleželo totiž na sněhu a ten jsem měl vždycky horší než protivníci. Můj sníh byl sypký, nikdy ho nebylo v okolí dost a pořádnou kouli by z něj neuhňácala ani hrana typu Schwarzeneggera, kdežto přesně mířené ledovky druhé strany mě posílaly předčasně na kutě.

Zato jsem si liboval v bobování. Nejlepší byl katapult, který se dal použít při jízdě na saních. Spočíval v jednoduchém vystrčení posledního plantážníka ze saní v pokud možno co nejvyšší rychlosti při projíždění prudké zatáčky lemované stromy nebo kamením. Pokud jsem vyfasoval poslední místo, s oblibou jsem aplikoval autokatapult v nejbližší vhodné příležitosti, přičemž jsem se snažil strhnout co nejvíce plantážníků sedících přede mnou.

S radostí jsem také užíval volných pádů. Šel jsem po cestě a najednou, z ničeho nic, jsem volně padal. Snažil jsem se svému pádu dodat nějaké ty technické body za telemark nebo estetické rozhození rukou, nicméně velkou bodovou ztrátu jsem utrpěl za slabší dopad a o to tvrdší dopad.

Ostatně jsme se sestrou vymysleli novou zimní disciplínu, která spočívala v co nejrychlejším sebeobalení sněhem, následnému durch promočení všech částí oblečení doplněné pozdním klepotem zubů. V případě nutného dramatického nádechu bylo vše okořeněno nefalšovaným dětským řevem.