Sluneční moskyt

Povídka, či začátek něčeho většího ....

Sluneční moskyt

 

I.

 

Sluneční moskyt Karel Práce se vrátil z práce. Pověsil kabát na psa a odbelhal se do kuchyně. Tam se rozhodl, že pozdraví ženu.

„Ahoj,“ pravil zkormouceným hlasem a simuloval přitom bolesti pravé kyčle. „ Dnes jsem prožil další únavný pracovní den,“ prohlásil, ostatně jako vždy.

Jeho žena, křestním jménem Josefína, nepromluvila. Ostatně jako vždy. Nevydala ze sebe ani slůvko už hezkou řádku let. Mluvení ji totiž přestalo bavit, když zjistila, že ho zkrátka vůbec nepotřebuje. Byla navíc obdařena darem, který jí umožňoval vidět do duší. Viděla co si lidé doopravdy myslí, ať už obecně, nebo v daném okamžiku a mnohdy se to diametrálně lišilo od toho, co jejich mluvidla vyluzovala.

Kradmo pohlédla na svého falešnou bolestí zkrouceného muže, vytáhla z hrníčku sáček s čajem a ledabyle jej upustila do koše.

„Doufám, že k večeři nebude nic těžce stravitelného, byla by to moje smrt,“ vydral ze sebe Karel a drže se za pravou kyčli se odbelhal ke stolu. Se sykotem se sesul na židli a zhluboka si povzdechnul.

Josefína postavila před něj na stůl brokolicový salát s olivovým olejem, jáhlovou kaši, misku s rýží a jablečný mošt. Bylo to sice poprvé, co uchystala svému muži večeři tohoto ražení, Karel si většinou potrpěl na jídla tučná a nezdravá, ovšem usmyslela si, že to vyzkouší.

Karel otevřel oči, do té doby zaměstnané předstíráním křečovité uzavřenosti a začal je valit. „To se mi snad jenom zdá! Cožpak jsi zapomněla, ženo, na můj nezáviděníhodný problém s nadýmáním???“ Po těchto slovech si demonstrativně říhnul a snažil se dokonce i uprdnout, což ovšem téměř mělo za následek nepříjemnou nehodu.

„Beru v potaz tvou snahu ulevit mému trávicímu traktu, Josefíno, ovšem zároveň mi dovol, abych se pozastavil nad tvou prostodušností!“ Jeho oči dosud upřené na červenou umělohmotnou mísu s brokolicovým salátem se zvedly v místa, kde tušily přítomnost manželčinu, ovšem seznaly, že už zde očekávaný objekt nesetrvává. Mezi námi, Josefína už několik okamžiků seděla na pohovce obývacího pokoje a chystala se právě zanořit své chuťové buňky do tmavě hnědého starodávného nápoje.

„Tohle mě jednou zabije,“ zabědoval Karel s rukou lítostivě hladící tentokráte levou kyčli a otevřel lednici. Vyndal z ní párky, hořčici a dvoulitrovou limonádu za devět devadesát. Těžce oddechujíc se doploužil ke kuchyňské lince a jal se připravovati si večerní krmi.

„ ... a proto se vědecké kruhy domnívají, že do roku 2050 bude po Zemi chodit kolem patnácti miliard lidí. Jak je nakrmíme? Kde budou pracovat? Co budou pít? Kde budou žít? A jak? Na tyto a mnohé další otázky se pokusíme podat odpověď za malou chvíli ... “

Josefína se natáhla k televizi a vypnula ji. Měli starou, černobílou, samozřejmě bez dálkového ovládání. Všude kolem se domácnosti skvěly málem snad domácími kiny a když ne, tak přinejmenším barevnou televizí s tím dálkovým ovládáním. Jen Prácovi měli starou černobílou bez ovladače. Josefína to věděla. Ovšem ani ve snu by ji nenapadlo se tím nějak zabývat. Upila kapku čaje, sundala z kolemjdoucího psa manželův kabát a natáhla se na zem. Ještě než usnula, přemýšlela chvíli, proč jejímu muži říkají v práci Sluneční moskyt. Pak ji napadlo, jak hloupé je přerušit pořad o budoucnosti decimované planety reklamou na motorovou pilu. 

Karel mezitím v kuchyni dojídal šestý párek. Napadlo ho, že další už nemá smysl ohřívat, když mu dochází hořčice. Dopil tedy poslední „třídecák“ limonády, s mocným říhnutím se zvedl od stolu a zakloněn dozadu vyrovnávajíc tíhu přecpaného žaludku učinil čtyři obtížné kroky ke kuchyňské lince. Vytáhl ze šuplíku polévkovou lžíci, dvakrát nabral z dózy na kávu pravou tureckou a vhodil do půllitrového hrnku, který měl k těmto účelům připravený na obvyklém místě. Pomocí horké vody vyrobil kýžený nápoj a odnesl si jej do postele. Otevřel knihu pojednávající o milostných pletkách stávajícího prezidenta republiky, usrkl cosi kávy a s netušenou myšlenkou skrytou pod nánosem myšlenek ostatních, se pustil do čtení.

Ta myšlenka, jež navždy měla zůstat skryta jeho rozbředlému vědomí, se ho snažila upozornit, že by pro jednou mohl potěšení ze stěžování si manželce na nesnesitelnou nespavost vyměnit za klidný a posilující spánek nenarušovaný tlukotem srdce pod náporem kofeinu.

Asi v deset zavřel knihu, zhasnul světlo, dopil kávu a přikryl se.

Usnul v půl třetí.

„Dnes jsem se zase vůbec nevyspal,“ uvítal po ránu přítomnost manželčinu ve svém pokoji. Josefína si pospíšila s otevíráním okna, vystrčila z něj hlavu, nadechla se čerstvého ranního vánku a usmála se. Poté odnesla od Karlovy postele hrnek do čtvrtiny naplněný kávovou sedlinou. Vymyla jej a pohlédla směrem k pokoji svého muže. Vycházel zněj téměř se usmívaje. Sice si přitom masíroval loket a vydatně přitom sykal, ale ten záblesk radosti při pohledu na stůl plný jeho oblíbené sobotní snídaně byl znatelný. Josefína, dívaje se na tuto scénu, se rozvzpomněla na jednu komickou situaci, kterou spolu coby mladí milenci, dá-li se to tak říct, prožili.

Hned ji ale zapomněla, když si uvědomila, že se stále dívá na svého manžela, který si teď mazal jitrnici vepřovým sádlem. Pak usrkl něco kávy, kousl, mázl, srkl, kousl, vstal a vyrazil na záchod. Josefína odpochodovala do ložnice probudit psa. Navlekla mu obojek a šla jej venčit.

Když se Karel notně zpocený po půl hodině vypotácel ze záchodu, srazil se na chodbičce s bernardýnem táhnoucím za sebou Josefínu. Svalil se na podlahu, zaskuhral a pokusil se Tlusťocha, tak mu říkali, uhodit. To se mu podařilo, ovšem pes se ani neohlédl.

Zvedl se tedy nacpat do sebe zbytek snídaně. Josefína, když vyčistila záchod a udělala pár obvyklých domácích prací se s chutí zakousla do knihy.

 

II.

 

„Máš ten dort? Máš, né? Šak ano, hen je, šak brali sme ho, co by né. Bysme tam přece nedojeli enem tak,“ hodila Marie Prácová do placu zase jednu ze svých hlášek. Pán sedící s nimi v kupé se pousmál a snažil se to skrýt za noviny. „Jo, jo, máme,“ podpořil její projev pan Bohdan, shodou okolností její dlouholetý manžel, a vykoukl z okna na uhánějící kopce Bílých Karpat. „No, jo,“ posteskl si v duchu, „jak dlouho už jsem tam nebyl?“ A dívaje se na vysílačem zdobený vrchol Velké Javořiny nenápadně zamáčkl slzu v oku.

„Co máš s okem? Sem ti říkala, že to nemáš otevírat, že ti tam nafúká! Ale ty né, ty dycky ... ukaž ...“ Pan Bohdan se přes uličku naklonil ke své ženě a poslušně na ni zakoulel příslušným okem. „A šak nic, šak dobré, šak uvidíme večér,“ uklidňovala Marie, „šak oni tam na to něco majú, šak ně tam minule cosik dávali na ty moje záda,“ pronesla hlasem podobným troubení slona a po očku sledovala, jak zapůsobila na spolucestujícího za novinami.

Pan Práce v duchu obrátil své oko v sloup a pomyslel si cosi o neochvějně logicky uspořádaném sledu myšlenek dovolujícím skládat věci do takovýchto souvislostí.

Ovšem hned tuto představu opustil. Jednak proto, že mu bylo jasné, že zabývat se tím nemá cenu. Ale hlavně se mu teď naskytl ještě nádhernější pohled na kopce, kde se jako kluk tak rád proháněl, tentokrát ovšem z větší vzdálenosti. Stíny mraků se honily po kopcích a Bohdanovi se zdálo, že mají v úmyslu dokázat Slunci a jeho svitu, že mají dost síly na to, aby jej překonaly a zabraly co možná největší kus území. Na chvilku se nad tím zamyslel a to, co jej napadlo mu způsobilo lehké zamrazení v zátylku. Popsat slovy se to nedá, mělo to však co do činění se samotnou podstatou existence a přírody ...

„Ty papuče sme mu kúpili?“

„Ano.“

 

III.

 

„Naši přijedou na oběd, doufám, že stihneš něco uvařit, znáš přece maminku,“ upozornil Karel Josefínu vstupuje jak do obývacího pokoje, tak do myšlenek své ženy, obdivující krásu kopců nedaleké pahorkatiny, na kterou se naskýtal pod polojasnou jarní oblohou úchvatný a mnohé naznačující pohled.

„Netroufám si odhadnout, co by si chudinka musela vytrpět, kdyby se celý ten zapadákov dověděl, že jsme znovu neměli v sobotu navařeno!“

Josefína, dosud se lokty opírajíc o okenní rám, se zvedla a odkráčela do kuchyně, znovu vyvětrala zatuchlý vzduch vzniklý Karlovým pobytem a pustila se do vaření. Měla už v lednici nachystané kuře, naložené v česneku a středomořských bylinkách, ovšem netušila ani zdaleka příjezd tak „vzácné“ návštěvy, takže nezačala připravovat oběd už brzy ráno. Zdá se to možná podivné. Proč brzy ráno? Jednoduše proto, že pokud tchýně ohlásí příjezd na oběd, dorazí přinejmenším už kolem desáté ve snaze „nachytat“ Josefinu jako nedostatečně fungující hospodyni a poreferovat pak o tom ve své vesnici, či alespoň osvědčené síti informátorek.

Josefína, jakožto bystrá žena, neměla v úmyslu tuto snahu podporovat a tak za hodinku už vytahovala z trouby dozlatova upečené kuře. Stihla mezitím i polévku, čímž se jí notně ulevilo. Když však tělo kuřete čtvrtila, ozval se zvonek. Úlekem se téměř pustila do čtvrcení vlastní končetiny. Rychle se vzpamatovala a šla zvednout sluchátko. Zaslechla do extrému vyhoněný horňácký dialekt. Pomocí „bzučáku“ otevřela vchodové dveře, do bytu nechala také otevřeno a zmizela za dveřmi ložnice. Shodila psa na zem, lehnula si na jeho místo a schoulila se do klubíčka. Byla to jedna z mála chvílí, kdy dostala opravdový strach.

„Toš nemože nic řéct aspoň do teho telefóna?“ pronesla Marie Prácová zmoženě opírajíc se o zábradlí. Tři patra schodů jí dala pěkně zabrat. „aha, oni majú otevřené!“ řekla pár sekund nato opírajíc se zmožená o zárubeň dveří.

„Karle, Josefíno, jsme tady!“ zahalasil pan Bohdan vesele, což Josefínu celkem postavilo na nohy. Opatrně vyšla z ložnice. Jakmile se podívala své tchýni do očí, přepadl ji divný pocit. Podobný mívala, když přicházela jako malá domů ze školy s poznámkou.

Jelikož bylo teprve deset hodin dopoledne, usadila Karlovy rodiče do obývacího pokoje, kde v mžiku uchystala malé pohoštění se slivovicí, kterou vlastně každoročně dostávali od nich. Věděla sice, že takovým lidem, jako je Marie Prácová není radno nalévati alkoholu, ovšem kdyby tak neučinila, sama by si ohnivou vodu jistě s radostí vymohla.

Po dvou doušcích už opravdu nebylo v její přítomnosti k vydržení. Josefína se tedy omluvila a šla vyvenčit psa. Po pár minutách na čerstvém vzduchu se pousmála, když ji napadlo, jaký je asi významový rozdíl mezi slovy vyvenčit a venčit. Když se asi po třech hodinách vracela domů, věděla svoje.

„Nazdar, omlouvám se, nějak jsem se zapomněla.“

Někde z hlubokých a rozsáhlých útrob Karlovy přiopilé matky se vydralo zabručení signalizující nesouhlas s přítomností Josefíny, což Bohdan pochopil a navrhl odchod. S několika zdvořilostními poznámkami na rtech pomohl své choti ke dveřím.

IV.

 

Jihovýchodní výběžek prakticky bezejmenného indonéského ostrůvku osvítily paprsky ranního slunce. Opálená mužská postava vystoupala na skalní výběžek a nechala se chvíli omývat chladivým ranním vánkem a koupala se v záplavě oranžového světla. Tmavou vodou přímo pod ním proplula obrovská ryba, snad tuňák, a mladého muže na okamžik zamrzelo, že si s sebou nevzal oštěp. Avšak poté znovu, bez jakýchkoliv dalších myšlenek, stejně jako včera a stejně jako už sedmnáct let usedl na plotnu skalního výběžku k ranní motlitbě a meditaci.

 

Právě v té chvíli se pan Práce starší snažil uklidnit svou manželku, která se z dlouhé chvíle rozhodla potrápit svého muže obvyklým divadélkem „Cokdyž“. Dnes to vypadalo asi následovně:

„Kolik je hodin?“ zahučela na něj ještě ve vlaku.

„Bude asi půl.“

„Čeho?“

„Deváté.“

„Ale kolik přesně?“ nedala pokoj.

Milý Bohdan trpělivě vyhrnul rukáv saka a s jedním okem na hodinkách poslušně své ženě odpověděl: „Za tři minuty půl deváté.“

„No ale to už sme tam dávno měli byt, né?“ Přitom na svého chotě vrhla – podle ní – zděšený pohled.

Pan Práce pohledu nevěnoval mnoho pozornosti, tím méně, že mu v té chvíli spíše než zděšení připomínal patnáctiletého buldoka. Patnáctiletého buldoka v tornádu. Pak si představil, co by asi Marie prohlásila, kdyby se před ní pokusil vznést tak opovážlivý „amerikanismus“ jako je tornádo. V duchu se tomu už už chtěl zasmát. Byl by tak i učinil, kdyby mu na klíně nepřistála přetěžká taška jeho drahé chotě. Na jazyku mu vzápětí přistála otázka. Při pohledu na Marii ji však hned spolkl.

Bohdan nikdy neměl rád zbytečné věci. Za zbytečné považoval například opouštění pohodlného sezení v kupé výměnou za krajně nepohodlné postávání v uličce 20 km před cílovou stanicí.

„Máme zpoždění, co když nestihneme ten autobus,“ dostalo se mu na vysvětlenou. Marie se otočila a na nepatrný okamžik se otřásla. Zhruba za 22 minut se měla dozvědět co se jí ona podvědomá hlásná trouba snažila povědět.

Bohdan chtěl zaprotestovat. Usoudil však, že bude lepší držet se zpátky, ostatně jako vždy při podobných a především častých situacích. Nebylo mu dvakrát nejlíp. Marie jej totiž při návštěvě Josefíny nezapomněla několikrát přes jeho tichý odpor donutit cpát se kuřetem s odůvodněním, že už dnes přeci vařit nebude.

„Pojďme se ještě na chvilku posadit, není mi moc dobře, asi jsem neměl jíst tolik toho kuřete,“ a výmluvně se přitom na Marii podíval.

„Já se z tebe poseru!“ rozeřvala se stále ještě přiopilá na celý vagon. „Sem ti říkala, že se nemáš tak cpat! Eště se pobluj! Panebože! Slyšíš to? Je mě tě třeba?“

A jak už to v takových chvílích občas chodí, Bůh to slyšel. Když po zmíněných 22 minutách vycházeli oba z nádražní budovy, stalo se toto:

1) Bohdanovi už bylo opravdu zle.

2) Marie na něj bez přestávky, tedy 22 minut v kuse (nepočítáme-li přestávky na nádechy a říhnutí), ječela.

3) Bůh už se na to opravdu nemohl dívat.

Co se stalo dál, je zčásti více než zřejmé. Bohdanovi se zatočila hlava, plácl sebou o zem a zůstal ležet jak dlouhý tak i široký. Mírně se třásl, ale věřte, že se cítil velmi příjemně. Tím spíš, že už mu nesloužil sluch a nebyl schopen slyšet svou ženu. Je docela možné, že kdyby ji byl býval slyšel, sebral by poslední síly a s pocitem zadostiučinění by jí urazil hlavu.

Muž z Indonésie meditující na břehu oceánu najednou vylétl ze svého těla. Chvíli se na sebe díval, jen tak poletoval a užíval si pocitu volnosti, jako ostatně vždy, když se chystal astrálně vycestovat. Tentokrát jej ale něco tížilo. „Tatínek!“ proletělo mu myslí. V mžiku se ocitl nad kopci Bílých Karpat a řítil se dolů před vlakové nádraží, kde na zemi ležel pan Práce. „Tak už je to tady,“ prohodil k umírajícímu otci, který se po jeho slovech usmál a vydechl naposledy. Paní Prácová spustila hysterický řev a volala všechny svaté na pomoc. Jenomže všichni svatí se mezitím se zaujetím dívali na scénu, která se odehrávala kousek nad ní. Dvě duše se s neslyšným smíchem vznášely v prostoru a radovaly se z bytí. Chvíli na to se nad nimi jakoby rozsvítilo obrovské bílé slunce a duše pana Bohdana zamířila k němu. V tom samém okamžiku přestala paní Prácová ječet a cítila se najednou mladší a lehčí. Astrální tělo Pavla, jejího syna se k ní přiblížilo a políbilo ji na čelo.  Projel jí nádherný pocit a na malinký okamžik zapomněla na smrt svého manžela i na děsivý pocit, který ji už od puberty provázel. Na děsivý pocit promarněného života.

 

V.

 

Karel, v práci přezdívaný Sluneční moskyt, položil telefonní sluchátko a bez jakéhokoliv pocitu přešel k ledničce. Vyndal z ní limonádu, obrátil do sebe asi do polovinu a dal se do usedavého pláče. Tolik toho chtěl otci povědět, tolik mu toho chtěl říct. „Tatínku, já Tě mám rád!“ zařval uprostřed kuchyně a sesul se s další vlnou pláče na židli. Právě v tu chvíli před dveřmi bytu stála Josefína. Vešla, a když zjistila, co se stalo, proběhl jí páteří příjemně mrazivý vánek a lehce se usmála. Hladila Karla po vlasech.

Druhý den ráno Karel vstal, zavolal do práce a sdělil šéfovi smutnou novinu. Dostal na čtrnáct dní volno, tak si sbalil věci a odjel k mamince. Josefíně řekl, ať zůstane doma. Šla jej tedy doprovodit na nádraží. Zamávala mu a pomalým krokem se vracela domů.

Karel nakonec zůstal u maminky asi měsíc. V práci dal výpověď a sdělil po telefonu manželce, že se nějakou dobu nevrátí. „Matka mě tady potřebuje, nikoho kromě mě nemá,“ řekl poněkud nepřirozeně, „tak zatím,“ a položil sluchátko.

„No, tak jsme nakonec zůstali sami, Tlusťochu,“ řekla Josefína. Uvědomila si, že promluvila. Na malou chvíli se nad tím pozastavila, ale nepřikládala tomu velký význam. Poplácala svého psa po hřbetě.

S Karlem se pak během následujícího půl roku viděla pouze třikrát. Dvakrát přijela ona k němu, potřetí přijel Karel i s maminkou a požádal ji o rozvod. Souhlasila. Za měsíc bylo po všem. Byt jí zůstal, práci měla taky solidní. Začala navštěvovat Centrum pro rozvoj ducha. Dojížděla tam do nedalekého města třikrát týdně. A přestože se cítila trochu osamělá, byla celkem šťastná.

 

„Smrt člověka někdy může znamenat začátek velkých změn. Pojďme se podívat, co se bude dít dál.“

---