Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Otevírání dveří krypty doprovázel skřípot. Pronikavý skřípot, který by probudil i mrtvého. A taky že ano a ne jen jednoho. Mrtvoly v rodinné hrobce Tähtinenů se pozvolna dostávaly do bdělého stavu. Tento zvuk je neprobudil už dobrých jedenáct let, kdy zde byl naposledy pohřben Juho Tähtinen, tehdy osmapadesátiletý majitel jedné stavební firmy z Helsinek. Mrtvoly zbystřily sluch a poslouchaly, kterého člena rodiny dnes přivítají. Ty šťastnější mohly dokonce i vykukovat skulinkami ve svých kamenných rakvích, pokud se jim ovšem oční bulvy nezakutálely kamsi do neznáma. Inu, zkuste si potmě hledat vlastní oko, když jste ještě ke všemu stísněni v rakvi a… nemáte oko. Ale k věci. Mezi těmi šťastnějšími vidícími vykukujícími mrtvolami byl i Juho Tähtinen. Měl takové tušení, takové mrazení v tom co zbylo z jeho zad, že do hrobky právě přinesli jeho mrtvou ženu Pirkko, Pirkko s oslnivými blond vlasy, jiskřivýma modrýma očima a nikdy neutuchajícím smyslem pro humor. Tolik toužil znovu si s ní promluvit. Celých jedenáct let co hnil tady v hrobce s ostatními rodinnými příslušníky mu chyběla. Inu, pochybuji, že s vaším otcem, matkou, babičkou či dědečkem si popovídáte stejně jako se svou vlastní manželkou. Přitiskl tedy své zatím neztracené pravé oko ke škvíře a pozoroval dění. Za rakví strýčka Olliho-Pekky uviděl svou dceru. Oděna v černém kostýmku s kloboukem vzlykala a opírala se o nějakého muže. Juho v něm ale jejího manžela nepoznával. „Hugo přeci vypadá úplně jinak,“ přemítal v duchu. Jeho matka, pohřbená hned vedle, změnu po boku její vnučky také zpozorovala a Juho slyšel její brblání. Uklidnilo ho to. Chtěl ale vidět víc, byl zvědavý jak všichni jeho příbuzní teď vypadají a jak se mají. Kéž by si s nimi mohl ještě promluvit! Před smrtí na to čas neměl, protože zemřel velice náhle. Začalo se ho zmocňovat dojetí. Do zorného pole se mu dostal jeho syn. Heikki. Vlastně se ani nezměnil. Pořád působil dojmem přidrzlého lumpa, ale určitě už ne tak intenzivně jako dřív. Ta změna byla Juhovi jasná hned poté co uviděl těhotnou ženu, jak drží Heikkiho za ruku. Kdyby bylo jeho oko schopné slzet, válelo by se jeho tělo teď ve slaném jezírku. „Tak ten lotřík se konečně oženil. Bude to táta. A já budu děda!“ vyhrkl dojatě. „Ale mrtvej drahoušku,“ ozval se jízlivý hlas tetičky Merji, která odpočívala o pár rakví dál. „Ta baba musí taky každému hned zkazit radost,“ zahuhlal si s okem stále pevně přitisknutým k tomu malému otvoru, který pro něj teď znamenal nekonečně mnoho. Po dlouhé době se mohl konečně „setkat“ se svými blízkými. Mohl je vidět. A věděl, žě za chvilku vedle něj položí rakev s jeho ženou. Uslyší konečně její hlas. Chystal se položit jí tolik otázek. Neviděl ji dlouhých jedenáct let. Juhovo dojetí bylo čím dál tím větší. Ale dojetí v momentě opadlo a vystřídal je vztek. Před skulinku přímo do výhledu se totiž postavil objemný bratr jeho milované Pirkko. „Hergot, uhni přece Mikko! Vím, že jsi mě neměl moc v lásce, ale tohle mi prosím nedělej!“ zavyl zoufale. Tetička Merja se jen posměšně uchechtla. Mikka se zřejmě rozhodl zůstat před Juhovým místem posledního odpočinku po celý smuteční obřad. Nezbylo tedy nic jiného, než napnout uši (nebo tedy to co z nich zbylo) a poslouchat. Ano, Pirkko byla velice oblíbena. Všichni o ní mluvili s respektem a úctou a těžko jen zadržovali slzy. Juho ale čekal jen na jedno. Až uslyší ten šoupavý zvuk, zvuk posouvání té těžké kamenné rakve s jeho ženou. Konečně bude zase ležet po jeho boku. Hlasy lidí ztichly. „Konečně!“ zakřičel nedočkavě a v zápětí se zastyděl. V tu chvíli byl opravdu rád že živí lidé hlasy mrtvých neslyší. Napjatě očekával ty zvuky. Šoupání rakve, zvuky kroků a šepot lidských hlasů. A nakonec ten skřípot těžkých dveří. Cítil, jak se jeho kosti klepou. Zašeptal její jméno a ona na oplátku zašeptala jeho. Jako by to byl signál pro ostatní mrtvé z rodinné hrobky Tähtinenů. Zasypali Pirkko tolika otázkami, mluvili jeden přes druhého. Byli rádi, že je mezi nimi konečně někdo, kdo má nové informace o okolním světě. Konečně se dozví, kdo byl ten tajemný muž, jenž určitě nebyl Hugo a jak se jmenuje Heikkiho manželka. Byli rádi, že je s nimi konečně někdo blízký. Ale ze všech nejradši byl Juho. I hřbitovy jsou místa, kde se lidé potkávají. A nemusí být zrovna živí.
Písmák