Marie

Marie byla bezva holka. Byla chytrá, hezká, nekazila žádnou legraci, uměla  udržet tajemství. Přesto měla vždycky pocit, že není dost dobrá. Její pohled byl plný nejistoty, stejně tak schýlená ramena dávala znát, že se obává předvádět své nedostatky.

            Poprvé jsem zahlédla jistou změnu v jejích očích, když jsme odcházely z první prodloužené. „Já dneska nepojedu tramvají, raději se projdu. Nečekejte na mě, holky,“ řekla nejistě a přes rameno se nervózně ohlížela, jestli na ni opravdu Jirka čeká. Jirka, dlouhán, patka vlasů mu padala do čela. Moc nemluvil, ale tvářil se tajemně a tančil jako Travolta. Druhý den byla Marie ve škole jako vyměněná. „Holky, jak jsou ty bluesové kroky?“ Kroky a taneční figury jsme s ní musely opakovat každou přestávku. Od té doby nevynechala jediné odpolední nedělní čaje. Během velmi krátké doby z ní byla hotová tanečnice. Dotáhla to s Jirkou až na taneční přebory.

            Hrála tam báječná kapela. Kytarista měl uhrančivý pohled a jeho vokály Marii začaly záhy znít jako nebeský chorál. S hrůzou zjistila, že neumí noty. Musela nastoupit Zuzana, která za sebou měla celý cyklus hry na piáno. Během několika lekcí Marie zvládla houslový i basový klíč, základy harmonie i tvorbu durových a mollových akordů. S Kamilem dokázala zazpívat i jednoduché kánony či lidové dvojhlasy. To byla láska! Jen škoda, že Kamil jezdil s kapelou až příliš často na různá turné.

Marie úspěšně odmaturovala a odešla do Prahy na vysokou. Základy hudební výchovy měla v malíku a tak začala studovat peďák.  Když jsme však jednou měly poruchu na dálnici a já chtěla, aby šla dát výstražný trojúhelník za auto, pochopila jsem z její řeči, že patrně u nich na koleji jsou ubytovaní i studenti matfyzu: „ Ten rovnoramenný trojúhelník mám umístit v jaké vzdálenosti od spojnice obvodu kola se silnicí? Mám ho raději umístit na přímku procházející pravými či levými koly? Nebo že by osa, dle které jsou tyto přímky osově souměrné, byla pro umístění trojúhelníku nejvhodnější, co myslíš?“ ptala se mě velmi samozřejmě. Nutno říct, že její pohled už v tomto období nebyl nejistý ani bezradný. Věděla, že dobře tancuje, zpívá a zná několik velmi důležitých matematických vět.

            Hloubavý student matematiky však byl i značně roztržitý a tak se stalo, že při počítání složitější limity zapomněl, že se s Marií domluvil na společné vyjížďce na kole s klukama ze druhého patra. Od tohoto osudného víkendu, který strávila v sedle s Otou, už Marie své znalosti z matematiky používala jen k výpočtům průměrných rychlostí a sčítání vrstevnic pro zjištění celkového převýšení zdolané cyklotrasy. Zakoupila si dres, tretry, rukavice a bidon. Přestala chodit na naše tradiční posezení v kavárně a když jsme s ní nechtěly ztratit kontakt, musely jsme absolvovat hodinu spinningu. Když jsem pozorovala její úsilí a vůli, se kterou nutila svoje štíhlounké nohy roztáčet kola spinneru a loužičku potu, která se z ní řinula, začala jsem poprvé mít obavu o její zdraví. Moje obavy se záhy naplnily. Při sjezdu jednoho horského vyschlého koryta kamenité řeky nezvládla včas dostatečně odlehčit přední kolo a volným pádem přes řidítka pokračovala dolů do údolí.

Poměrně rychle se z otřesu mozku a několika zlomenin dostala v nemocničním ošetřování. Dlouhou chvíli si tady krátila s medikem, který zrovna dělal kolečko po nemocnici. „Nemohla bys mi prosím sehnat nějakou literaturu  o základech psychologie a nějakého Junga?  Dost by mě zajímala i humanistická psychologie, tak se v knihovně podívej i po Rogersovi,“ volala mi asi necelý týden po nehodě. Celkem snadno mi došlo, že medik už má své zaměření vybrané. Ochotně jsem jí požadované tituly přinesla do nemocnice a pro jistotu jsem si budoucího lékaře, psychiatra Richarda, prohlédla. Zdál se mi celkem neškodný. I proto mě překvapilo, když Marie přišla na naše dýchánky s vyhaslýma očima a opět pokleslými rameny. „On mi holky řekl, že jsem neschopná samostatného života. Že nejsem sama sebou. Pitomeček. Ale nemá pravdu,“ fňukla. „Dokážu mu to! Přihlásila jsem se do kursu osobnostního rozvoje. Teď zrovna píšu odbornou práci o zinsticuonalizovaných formách života. Musím si jen na internetu najít pár základních informací,“ řekla už zase s jiskrou v oku a odkráčela domů, ke svému zcela novému počítači. Marie, nepřítel všeho nového či technického!

 Asi po týdnu mě zkontaktovala pomocí ICQ. „Moje připojení je skvělé, mám nového providera. Objednala jsem si novou LCD obrazovku a právě jsem si přeinstalovala sama celé windovsy, protože mi comp napadl trojský kůň“ linulo se z monitoru. „Marek mi s tím trochu pomohl“ dodala.

 „Marie, ten medik měl pravdu, uvědom si to!“ neodpustila jsem si poznamenat, když jsme se viděly napříště. „Měl pravdu, ale co já všechno už se díky těm chlapům naučila!“ „Třeba potkám ještě kuchaře nebo hasiče…nebo krejčího..i kadeřník by se hodil. Dělala bych vám pak hlavy.“ Smály jsme se té představě, až se na nás lidi v kavárně pohoršeně ohlíželi.

Tenkrát jsem Marii viděla naposledy. Její poslední láska byl kluk, co skákal z Loketského mostu bungee jumping.