Vidina ráje

Vidina ráje

A za údolím šeré smrti? Světlo.

      Duše vzlétnou a roztančí se. Tancem, jenž je žalobou proti světu, zpočátku plný bolesti a  utrpení. Jen pohleďte, duše jsou pochroumané a jejich  je přerývaný…čeho jste se na nich dopustili vy, ač nechtíc? Který z těch černých šrámů, jež tak hyzdí, pochází od vás?

     Ale každé rozvíření vzduchu  přináší úlevu, každý krok očišťuje. Až jde tančit snadno, duše se pohybují lehčeji než víly mezi kmeny bříz. Ne, není to přelud, je to ta jediná skutečnost – bylo někdy něco jiného než tanec a ten, kdo v něm duše vede? Jejich průvodcem je ten, kdo je držel za ruku ve chvílích smutku i radost, ten, který je bral do náručí, když jim bylo nejhůř. Teď je vyzval a není nic, co by je mohlo oddělit…budou tančit po cestě domů.

     Některé duše jsou vyděšené, nikdy neviděly tolik světla, nikdy ani nevěřily, že může existovat. Cítí se zahanbeně před postavou oděnou ve světle, skrývají svou tvář před jeho planoucíma očima. Avšak ty nejčistší z duší, ty, které svítí týmž světlem jako postava, mu běží vstříc, vítají se jako přátelé. Ne – jako rodina, jako ti, kdo se milují, ale dlouho se nesměli vidět, přesto však věděli, že je ten druhý s nimi, nikdy nezapomněli…a stále tančí.