Pekelné město

     Dýchat. Nemůžu….dýchat. Vzduch je neuvěřitelně nasycen dýmem a už v něm snad nezbyl žádný kyslík. A to horko! Tím nesnesitelnější, čím méně oblečení mám na sobě. Klidně bych se vsadila, že zde funguje nějaký zvláštní druh nepřímé úměrnosti – přestože už jsem cestou zahodila všechny zbytečné vrstvy oblečení, mám pocit, že se mi jazyk brzy přiškvaří na patro a celkově se začnu tak scvrkávat, až skončím jako sušená meruňka. Vůbec nechápu, čím to je, vždyť tady docela profukuje…. Anebo že by to bylo způsobeno tím….?

     No jistě. Že jsem si to neuvědomila dřív! Já jsem ale vážně bystrá. Zpoza všech domovních dveří, které jsem zatím minula, se přeci ozýval jakýsi zvuk připomínající praskání hořícího dřeva. To by taky mohlo vysvětlovat všechen ten dým a relativně velkou vrstvu popela ležící na zemi a na všech parapetech, jakoby tu napadal šedý sníh. Ale stejně mi tu něco neklape. Zvuky vydávané hořícím ohněm jsem měla vždycky ráda, uklidňovaly mě a vydržela jsem je poslouchat hodiny. Jenže teď drásají moje uši a nahání mi hrůzu. Nevím, odkud ten nedefinovatelný strach pochází, ale už se mi to radši nechce zjišťovat. Bůhvíco bych se ještě dověděla. To radši zůstanu v sladkém nevědomí.

     Už jsem se totiž párkrát pokusila vejít do některého z  těch záhadných,  temných domů s okny bez světel. Ale zatím se mi to ani jednou nevyplatilo. Buď jsem si totiž spálila dlaň o rozžhavenou kliku u vchodových dveří, nebo jsem se ocitla v nesnesitelně tmavé a úzké chodbě, jejíž prostor se navíc s každým dalším krokem zmenšoval, takže jsem se mohla buď dobrovolně zbláznit, nebo radši odejít.

      Navíc tu pořád někdo křičí. Tedy ne bez přestání, ale čas od času se mi podaří nadskočit leknutím, protože se ozve ženský hlas plný děsu a bolesti vycházející zpoza rohu, který jsem právě minula, nebo snad z průchodu vedoucího kamsi do útrob některého z domovních bloků, které jsou si navzájem podobné jak vejce vejci. Ale zatím žádný z těch výkřiků nebyl tak pronikavý, aby mi dovolil zapomenout na to neustálé víření a dunění bubnů, které nejprve vycházelo odněkud z podzemí, ale posléze se přeneslo do mé hlavy, odkud ho už asi nikdy nevypudím.

     Díky tomu už ani nevnímám chvění rozpálené dlažby pod mýma nohama. Možná se přede mnou co nevidět vytvoří puklina, do které se propadnu a následně mě obklopí ještě větší prázdnota a temnota, než se kolem mě rozprostírá nyní. Aspoň bych se třeba zbavila toho hrozného pocitu, že mě někdo -  nebo něco - sleduje. Chvílemi jsem si tím dokonce jistá. Je to všude.

      Nějaká moc, která mi brání dělat to, co chci já. Brání mi například vidět osoby vedle sebe zřetelně. Vím, že tam jsou, že jdou stejným směrem jako já, ale neslyším jejich hlasy, necítím jejich doteky a nevidím jejich obličeje. Jako bych se vyskytovala na rušném bulváru, přeplněném stíny. Možná, že já sama jsem jedním z těch stínů, jen mi není umožněno to zjistit. 

      Holt musím všechno to dunění, horko a tmu snášet sama. Tak to snáším. Nakonec je to ta nejlepší možnost, kterou mám. Musím jít.

     Musím tam dojít. Jen na konec téhle ulice.

Musím dosáhnout k té šarlatové záři, která tak bije do očí, ale zároveň mě tak přitahuje. Nechápu to, ale kdykoliv jsem zabočila do některé z vedlejších ulic, zjistila jsem, že vypadá zcela stejně jako ta, kterou jsem právě opustila a na jejím konci je ta samá šarlatová záře, ačkoliv by se dalo čekat, že tam nebude, když nynější ulice vede o devadesát stupňů jiným směrem. Asi tam působí něco jako magnet, díky kterému se celý prostor stáčí jako ve spirále do jednoho bodu.

     Čekají tam na mě. Jsou trpěliví, ale spravedliví a neúprosní. Očividně nesmím odbočit od svého předem stanoveného cíle, nesmím se zdržet ani na okamžik. Všechno záleží jen na nich. Na druhou stranu by mě po téhle ulici mohli nechat kráčet klidně celou věčnost. Pro ně čas nic neznamená a pro mě už – koneckonců – také ne.…