Lísteček ve vlaku

  Bylo mi hrozně. Po osmi letech mě opustil přítel a já měla začít někde úplně od znova. Ta představa se mi tak hnusila, že jsem pomýšlela i na sebevraždu. Byla jsem jako tělo bez duše. Jezdila jsem do práce, z práce, nakupovala a dělala v podstatě ty samé věci co předtím, ale teď už bez energie a elánu. Při každé cestě vlakem jsem se koukala zamyšleně z okna a vzpomínala. Kolikrát jsem i málem zapomněla vystoupit tam, kde jsem měla.

  Tenkrát to byl pátek večer. Jela jsem z jednoho baru, kde slavila kamarádka narozeniny. Nechtěla jsem ji urazit, a tak jsem šla, ale déle než hodinu jsem se nezdržela. Sedět zamyšleně v baru nebo doma, obojí vyjde nastejno. Zase jsem koukala z okna a nevnímala nic kolem sebe. Byla jsem v depresi. Opět na mě začal dopadávat smutek z rozchodu a proudům slz se nedalo zabránit. Když však přišel průvodčí a já mu ukázala jízdenku, všimla jsem si, že na stole ležel docela obsáhle popsaný kus papíru. Začala jsem ho číst. Zprvu jen tak bez zájmu, ale po každé další přečtené větě mě obsah listu začínal zajímat víc a víc. Bylo to něco jako úvaha na téma životní krize. Když jsem si to četla, bylo to, jako by mě utěšovala kamarádka. Když jsem papír dočetla, právě jsme zastavovali a já musela vystoupit. List jsem tam nechala. Snad v naději, že bude ještě třeba. Nechtěla jsem si ho přivlastnit, protože jsem věřila, že udělá radost ještě spoustě lidem.

  Uběhli tři týdny. Na papírek z vlaku jsem už zapomněla. Na rozchod však ne. Vždy, když se mi vraceli vzpomínky z minulosti, nebyla se mnou řeč. Kamarádi se o mě strachovali a měli i důvod. Když jsem se zase jednoho rána podívala do zrcadla, nebyla jsem to já. Slečna v odrazu byla daleko hubenější, přepadlejší a s velkými kruhy pod očima. Taková chodící troska. To ráno mě ale ve vlaku čekalo překvapení. Další list a na něm opět myšlenky a názory na život. Celý obsah se nesl na vlně odhodlání, síly a chuti bojovat. Dodal mi energii na celý den. Myslela jsem na slova z lístečku celý den. Nemusela jsem si ho brát, slova mi uvízla v paměti jako básnička.

  Za měsíc jsem si ale na lísteček vzpomněla jen tehdy, když se mi vynořili se z mé mysli bolestivé vzpomínky. Časem se ale síla oněch slov zmenšovala a pomalu přestávala působit. A jakoby to kdosi věděl, při cestě z práce jsem na stolečku uviděla další lístek. Slova na něm byla mou ochranou rukou. Vždy, když mi bylo nejhůř, objevila jsem papírek ve vlaku a má naděje na lepší budoucnost se zvětšovala.

  Takhle to šlo asi ještě tři měsíce. Vzpomínky na minulost se objevovaly jen zřídka. A když přišly, objevila se v mně síla je zase odehnat. Moje krize byla překonána a já za to byla vděčná anonymnímu pisateli. Tak moc jsem si ho přála poznat a říct mu děkuji. Ale naděje, že jej někdy ,,nachytám při činu“ nebyla zdaleka tak velká, abych v ní vůbec doufala.

  Ale přesto mi shoda náhod, anebo možná i osud přihráli do cesty spolucestujícího, který když si přisedl a viděl mě číst další lístek, řekl: ,,Když jsem po měsících toho člověka viděl, chtěl jsem mu říct, že jeho myšlenky mě opravdu chytají za srdce.“ Nevěřila jsem vlastním uším.

,,Vy jste ho viděl? Jak vypadá?“ ptala jsem se jako malá holka.

,,Taky se Vám líbí, co? No, byl to už starý pán, ale měl v očích tolik lásky…“ Přišel průvodčí. Otevřela jsem peněženku s lístkem a chtěla se spolucestujícího na neznámého pána ptát dál, ale on vykřikl a třesoucí rukou ukazoval na fotku mého otce v peněžence.

,,To je ON! Ten muž, co jsem ho viděl!“ Usmála jsem se.

,,To je můj otec! Ale on je už deset let po smrti!“ Koukali jsme na sebe a nevěděli, co říct.

,,Byl to on, jsem si jist!“

,,Jak si můžete být jist? Člověče, Vy si ze mě děláte srandu. Jak Vám to mám věřit? Nemáte nic, co by prokázalo, že je to jeden a ten samý člověk.“

,,Měl jizvu…na pravé tváři. Nebyla k nepřehlédnutí. Táhla se od spánku až ke koutku úst!“ vykřikl. Začala jsem se třást. Nelhal. Pravděpodobnost, že to mohl být někdo jiný, byla zanedbatelná. Otec měl jizvu na obličeji od svých deseti let. Udělal mu ji sousedův pes. Bylo to neskutečné a ani jeden z nás tomu nemohl uvěřit.

  Byl čas vystoupit. Můj spolucestující vystoupil se mnou. Nešla jsem domů, ale s ním do jedné kavárny, kde jsme si až do noci povídali o všech lístečcích, které jsme četli a o mém tatínkovi. Tak krásný večer jsem už dlouho nezažila. Nejspíš to bylo oboustranné, neboť Patrik, jak se můj spolucestující jmenoval, mě pozval na další schůzku a po dvou měsících jsme už nebyli jen známí, ale zamilovaný pár.  

A tak ti, tatínku, děkuji za všechno. Za pomoc v nouzi a za novou lásku. Stejně jako ty myslíš na mě i já myslím na tebe. Protože smrtí láska nekončí…