Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTvé dítě
05. 03. 2001
1
0
2339
Autor
Špuntík
Ach ! To bolí, také si rád vychutnám tvůj hřejivý úsměv .... A zase někdy na usmívanou ! Ano, právě jsem pochopil, jak jsem se klamal, v nebetyčné pýše, já, se svým odmítáním podobných výlevů... Jsem hlupák. Co jiného než něžný cit, co jiného než lláska, co jiného než to hluboké, nejhlubší prožívání ran života může být na světě nejkrásnejší ! Dřív jsem hodně chyboval - měl jsem ji rád, skončilo to, týden jsem z toho byl špatnej, přišla jiná - ale teď vím jak na to : je třeba to oplávat ve slizovitých kýčích, je třeba dny, měsíce, roky se brodit bahnem zklamání, povýšit ten erotický pud na cosi nadzemsky vyššího a dodat mu tak aureolu božství, mytizovat ... a taky vědět, že na světě je mnoho nezkušených dívek, které takové cancy přitahují, které přímo prahnou po takových výlevech, protože ideálně zapadají do jejich světa vysněných Belmondů... A tak čekám,
čekám až zazvoníš,
až zavoníš
až otevřeš mi dveře
abych ti přečetl
objímajíc tě
tuhle svojí lunetikovskou
lyrickou báseň....
Měj se krásně ty, slunce ať provází tvou cestu... a zase někdy na usmívanou...
Anonyme... beru život víc vážně, než si dokážeš představit... přijala jsem za něj veškerou zodpovědnost a dělám všechno pro to, aby byl takový, jakého nebudu litovat...
J... můj vztah k odpuštění je trochu jiný... mám pocit, že je zahrnuto přímo v činu, který bych měla odpouštět... nějak si nepřipadám dostatečně oprávněná být tím, kdo odpouští, protože samotné odpouštění v sobě zahrnuje souzení druhých... většinou cítím lítost, že vidí jinak než já, a bolest, že si neuvědomují, co způsobili - ať už mě nebo někomu jinému... ale když neodpustíš, co cítíš? Nenávist? Vztek? Neznám nikoho, ke komu bych tohle cítila... jsou lidé, na které když si vzpomenu, cítím smutek a někdy je mi hořko z toho, jak jednají, ale neodvažuji se je soudit... možná stačilo pár chybných rozhodnutí a byla jsem stejná, možná neměli to štěstí...
Máš pravdu, neznám tvoji představivost, tak promiň... :o)
Posílám ti sluneční úsměv, aby trochu rozehřál tebe i tvá slova, ze kterých na mě maličko táhne zimou...
:o)
A víš, že máš pravdu? Asi vážně žiju trochu jinde, žiju ve světě, který si tvořím vším, co dělám (a nebo nedělám), který jsem si vybrala svým přístupem a kterému dávám všechno...
Nejde o to, aby tvou bolest něco zrušilo... také si nesu ranec plný bolestí, které jsem už stihla nasbírat, ale nesu je jako moudro, které jsem si z nich vybrala, jako všechno, co jsem se z nich naučila... a nelituju ani jediné z nich... jen mám pocit, že také díky nim, protože i ony mě utvářejí, jsem dnes taková, jaká jsem, celá a úplná i ve své radosti...
Ad "mou přítomnou bolest nikdy nezruší budoucí radost" jsem ráda, že jsem napsala viz Falka. Ještě mě napadá, že je důležité odpouštění, ač je to jakkoli těžké nebo nepředstavitelné hned - ostatním i sobě.
Miroslawek
05. 03. 2001
Všechny naše děti mají smysl, možná tu jsou, abychom se od nich něco naučili...
Kovi, z toho, co jsi napsal/a mě strašně zamrazilo...
Co? Je toho tolik.
Například vnímat svět bez předsudků, dívat se vždycky na všechno nově a přijímat všechno naplno...
Když si hraju, zapomínat na to, co mě před chvilkou bolelo, když mě něco bolí, zapomenout na všechno ostatní, dát vždycky všemu všechno...
Můžeme se od nich naučit žít v přítomnosti, nemít minulost a netrápit se budoucností, ale o to lépe přijímat přítomnost, chvíle, které máme... tak se dá naučit smát se i plakat opravdově...
Můžeme se naučit důvěřovat, chovat se bezprostředně, věřit v sebe a v to, že můžu všechno, co chci...