Zrůdná touha

Obloha se začínala protrhávat. Zpoza mraků začalo prosvítat měsíční světlo, přitom je úplné bezvětří. Přemýšlím o tom, jak je život nespravedlivý a proč, přemýšlím proč někteří lidé jsou škodolibí a jiní úplně bez zájmu, přemýšlím proč se lidé chovají jako nejhloupější stereotyp a přitom to společnost cenní, přemýšlím o všem možném. V srdci mám vztek, nevím proč v srdci, když myšlenky se mi honí v hlavě, ten divný pocit mě spaluje ze vnitř, hořím každým kouskem těla, nedá se to vydržet, ale zároveň je mi to velmi příjemné. Tomu to pocitu se nedá odolat, je to něco jako touha po něčem co nemůžete mít dokud nepřekročíte hranice, hranice, které většina lidí nikdy nepřekročila a ani nikdy nepřekročí. Je to zrůdná touha, potřeba. Já ji musím mít, musím ji mít dnes, hned teď. Jdu ulicí, tváří se na mne jako kdyby byla opuštěná, ale není, za všemi těmi okny je to, co mne může uspokojit, to co potřebuji, aby mne ta odporná touha nespálila. Večerní letní chlad mi vstupuje až do kostí. Není to divné? Je přece léto a ta odporná zima mi leze až do kostí. Vzduch je vlhký, jako by právě pře chvíli přestalo pršet, přitom ani kratičká dešťová přeháňka nebyla už několik týdnů. O kousek dál je odbočka na malý chodník, který vede podél dlouhé zdi, snad se toho pocitu zbavím touto procházku. Ale chci se svého pocitu vůbec zbavit? Vždyť mne přece tak těší, přináší mé duši takové ulevení a napětí současně. Je to rozkoš! Ne chci se ho zbavit! Projdu se, procházkami určitě pomůže. zahnu za tady ten cihlový roh, pár kroku a bude to pryč, přece proto jsem šel na večerní procházku. Ale proč ??? Proč jsem tedy se sebou bral tu věc? Myslel jsem snad, že mi to pomůže ? Nebo jsem to chtěl uskutečnit? Já nevím! Připadám si tak ploše, tak placatě, tak sám a přitom takový nejsem. Vždycky jsem se chtěl jen bavit, smát se s přáteli, chodit na plovárnu, na procházky s ní.......Jenže ona se mi smála. Pokaždé se mi smála, když jsem se sní setkal. já se taky smál, jenže jinak než ona. Její smích je v jejích očích protivný, neupřímný, přímo se mi vysmívá, považuje mne za méně cennou bytost než.... Třeba jsem??? Děsím sám sebe. Děsím se své touhy, která je ve mne, tak silná, děsem ještě roste. Děsí mne to. Já se snad zblázním...

Roh té zítky není omítlý. Roh? To jsem teprve zde? Takový kousek jsem ušel? Můj krok není zrovna pomalý, ale mé myšlení je rychlejší než kdy dřív. Je to snad tou touhou?
Darina se jmenuje. Ta prokletá Darina. Snad i ten dnešní pocit mám kvůli ní, to ona za to může, ona je vina. Vždy neomylná, jediná, která má vždy a za jakýkoliv okolností pravdu, chytrá sečtělá, s nádherným sportem vypracovaným tělem. Snad každý večer chodí běhat, snad ji potkám dnes. Ne ! nechci ji vidět, ale jí bych přece nikdy neublížil, nikdy bych nedokázal jí ublížit. Nikomu bych neublížil.

Nikomu?

Je to tu zas. Zas to pálí, ale vodou to neuhasím, možná snad ohněm. Ohněm proti ohni. Existuje někde na Zemi, Vesmíru takový oheň? Ta zítka je nekonečná, ani nevím co je na konci. Už chci být doma. Proč jsem vůbec chodil ven? Jindy to pomohlo, ale dnes se mi to jeví jako chyba. Velká chyba. Zvedá se vítr.

Na druhém konci zítky někdo vybíhá. Běží přímo proti mně. Tep se zvyšuje. Slyším tlukot srdce, slyším, jak přidává na tempu, moje chůze se pozvolna zastavuje, mozek mi pracuje na plné obrátky. Je to tu! Bude to poprvé. Ne nechci. Musím se otočit, jít hned pryč, nechci se s tou osobou vůbec setkat. Tady někde blízko bydlí ona. Možná je správný čas jít za ní a všechno jí říct, vše o mích citech k ní. Ne! To není dobrý nápad, to nemohu udělat. Smála by se mi ještě víc. Nevím proč mám zrovna rád jen ji. Přece tolik holek mě zvalo na procházku, mnohokrát jsem byl pozván do kina na nějakou stupidní blbost. Mohl jsem mít tolik holek a žádné šeredky. A když šeredku, tak byla alespoň bohatá. Slečny byly všech možných vzhledů. Malé blondýny, s krásně ženskými boky, vysoké zrzky s dlouhýma nohama i černovlásky se sametově lesklou pletí. Samá lepší společnost. Jenže já chtěl jen jí. Bál jsem se jí, chtěl jsem přijít za ní, nebyla odvaha. Já jsem srab! Kdybych za ní zašel, všechno mohl být jinak. Nestál bych zde s tou věcí v kapse. Neutíkala by proti mně ta osoba. Nebylo by to to nutkání. Třeba bylo. NE nebylo, mohu si za něj sám, je to jen a jen moje vina, i když možná ne! Ona věděla, že se mi líbí, že nemám odvahu jít za ní, proto se mi smála, proto se ke mne tak chovala. A teď, díky ní, jsem zde s rukou už v kapsy. Pane bože s rukou v kapsy, dlaň přímo na tom předmětu, už jen ho obepnout prsty, pořádně stisknout, vytáhnout a švhnout. Ano to je ono, to je to co potřebuji, už není cesty zpět. Rychle, zachvíli tu bude. Kam jen kam se mám schovat, chce to moment překvapení, co kdyby to nevyšlo? Co pak? Pak budu já za zrůdu. Vždyt já jsem, jen to nikdo zatím neví. Nechci, chci nechci chci….Musím. Prostě musím nebo si sám něco udělám. Nohy mám jakoby z kamene, nemohu se hnout. Musím pryč, celý svět mě vidí, všichni ví, co chci udělat. I ta osoba to ví. Tak proč jsem stále běží ?! Ono běží, sem, přímo sem ke mně. Rychle, strom, do měsíčního stínu. Jsem ukryt. Čekám. Čekám jako dravec na svou oběť. Ale čekají dravci na svou oběť? Přece oběť čekává až predátor odejde, až přestane hrozit nebezpečí. Jsem srab čákám já. Měl bych se možná rozběhnout přímo proti činu. Přímo vstříc své touze, přímo do náruče pekla, k Satanovým nohám. Už jen chvíli už jen chvilku k trvalému zatracení. Člověk se narodí jako čistá duše, bez šrámu. Na každém je jeho osud, nikdo ho nemá předem určen, možnost volby platí všude a vždy. Co mne vede k tomu činu? Čím se člověk stane zrůdou pro okamžik bez svědomý? Proč začne jinak chápat čas a touží pouze po jediném, nepoznaném, výjimečném, slaboduchém, ale peklem hřejivého zážitku??? Čím to je? Kurva čím to je. Je to tu, je zde už jen pár kroků. Moje ruka je nachystaná, každý milimetr těla napnutý k prasknutí. Hranice pekla je tady, přímo jen v mé hlavě, v mé mysli. Veškerá síla v mích svalech, v mé ruce. Vybíhám zpoza stromu přímo na cestu neznámému běžci vstříc. Nééé, to je ona. Darina je to ona, ta bestie bezcitná, ale ji ne, jí jsem nechtěl takhle vidět, tento okamžik ne. Vidím ji, ona zahlédla mě. Nepoznla mě, začala zpomalovat svůj cval. Řítím se přímo na ní, nechápe. Nerozumí ničemu, neví se teď bude dít. Ted to bude podle mne. Touha dostala obřích rozměrů, nelze ji hned tak rychle utišit. Je to jako jaderný reaktor. Kdy asi poznali vedoucí Černobilu, že už je pozdě, že štěpení už nelze zastavit a teplota neklesne,že je nutná exploze.....??? Já exploduji, já jsem pod tlakem, jsem nabit černou energií. Přistupuji rychlým krokem přímo přední, ruka letí do výše jako šíp z napjatého luku. V záři Měsíce se odrazil stříbrný lesk, hned na to se čepel mého nože potáhla vrstvou rubínové teplé krve. Přímý zásah do krku, ostří vyrylo na hrdle hlubokou strouhu zaplněnou rudou, pulzující krví, kterou vytíka život z těla.
Někde v dálce začal výt na Měsíc pes.
Ted vím, že to nebyla její chyba, bylo to ve mne. Samotný Stan chtěl, abych to udělal a připravoval mne na to těch několik dlouhých let mého života. Chci znovu. Srdcem se začal rozlévat hřejivý pocit, pocit tepla a vyvrcholení, pocit lásky a dobrotivého světa, život je krásný…........

------------------
Tohle téma mě napadlo, když jsem četl Harryho Pottera, Princ dvojí krve