Červené ráno

Otočil se na druhý bok a podvědomě ji chtěl obejmout. Ale ona v posteli neležela. Ještě nebylo ráno, aby musela vstávat. Bylo pár minut po půlnoci. Venku byla neprodyšná tma, ani měsíc nesvítil. Viděl její siluetu u okna. Z venku přicházel neobvyklý hluk. Vrátila se zpět do postele. Těsně se k němu přitiskla a on ji objal.

Měl to být den jako obvykle. Toho rána byl však celý svět naruby. Všichni se probudili červení. Ne vybledle červení, jako vymytá barva z vlasů, ale sytě červení, zářící jako české granáty zasazené do drahého kovu.

Všude zavládl zmatek. Vláda se rozpadla. Ekonomika zkolabovala. Lidé se nepoznávali. Imigrační úředníci ztratili smysl svého života a bezduše se potáceli kolem kdysi ostře střežených hranic.

Na bojištích se přestalo válčit. Nikdo nevěděl, koho má zabíjet. Nikdo nevěděl, koho má nenávidět. Nebylo možno rozeznat nepřítele. Každý vypadal důvěrně známý.

Slovo rasismus pozbylo významu. Všichni měli stejnou barvu pleti. A tyto všechny skutečnosti vyvolaly paniku. Co dál? Jak budeme teď žít? ptali se lidé navzájem. Přitom se podezíravě měřili, jakoby nevěděli, co mají od sebe očekávat.

Jak ubíhal čas, zmatek se jenom prohluboval. Jenom zamilovaní vnímali červenou jako dar. Celý svět se jim otevřel jako nádherná kvetoucí růže. Leželi si schouleni v náručí. Nevinně, snad i ještě trochu ostýchavě. Červené rty na červených rtech. Červené tělo na červeném těle. Milující se červenou láskou.

Přišla a zase odešla červená noc a i do jejich ložnice se začalo plížit červené svítání. Pokojem bylo slyšet jejich smích, když si navzájem šeptali ona magická slova:

Nach

Bordó

Rumělka

Rudá

Granátová

Rubín

Mahagon

Terracotta