Jaro

Aza čekala na jaro, ale ne tak, jak by většina lidí předpokládala. Všichni se těšili na to Jaro s velkým J, vkládali do něj naděje, že už vše skončí.

Jejich utrpení, bída, strach, válka... Že skončí drancování vesnic, lidé se nebudou muset prát o starou kůrku chleba, která se po dlouhém hladovění zdá jako nejvybranější pochoutka světa, matky se nebudou muset bát, že jejich dcery budou uneseny a znásilněny, dočkají se spravedlnosti a svobody. Věřili, že jako vykvetou sněženky, vznikne opět jejich stát, kde budou moci žít svobodně a beze strachu.

Aza ale nevěřila. Čekala na jaro jako na znovuzrození i smrt současně. Zabila svého manžela, který ji bil, týral, nadával jí a znásilňoval. Podle místního práva na to měl nárok. Živil ji, byl jejím pánem, ale i k prašivému psu se choval lépe než k ní.

Zabila ho. Odsoudili ji k trestu smrti, ale byla těhotná. Vykonání rozsudku bylo odloženo až po narození dítěte.

Dítěte, které měla s ním, které vzniklo násilím, ale přesto ho milovala. Jako každá matka, ne kvůli tomu, že jí o několik měsíců prodloužilo život.

Přišlo jaro. Aze se narodila holčička. Krátce po porodu, když už mohla malou odstavit, ji popravili. Vše zůstalo při starém. Lidé ale pořád čekají na Jaro.