Osudné znamení

Padám sem a padám zpátky,

jako měsíc za mraky.

Přemýšlím co mě trápí

a ptám se „ Proč mé srdce trpí “.

Procházím se na vrcholu hory,

vše co člověk k životu potřebuje mám,

ale něco pořád hledám.

Ptám se boha proč tu jsem ?

Připadá mi, že tu nejsem.

Co za to může,

že v mém srdci nerozkvetla růže ?

S mojí studenou krví,

chodím i tam kde hledám muže.

Čím více ho hledám,

tím více ho ztrácím.

Jediné co mi dává víru je znamení,

protože bůh vyznačil cestu

pro každého člověka.

A není jediný,

pro kterého tahle cesta není.

Věřím na osud,

který není vždycky smysluplný.

Vše na světě má nějaký důvod.

Vystupuji na vrcholek hory

a osvítí mě smysl mého života.

Tu jsem ho viděla,

tu jsem ho spatřila.

Zablýsklo to mezi námi,

jako blesk za hradbami.

V tu chvíli mi vše došlo.

Jakmile jsem spatřila jeho oči,

už mi nebylo pomoci.

Už vím po čem mé srdce prahlo

a nechápu proč tuto myšlenku zahnalo.

Na ničem jiném nezáleží.

Už víte o čem mluvím ?

Stačí člověk jediný

 a to je to znamení.

Už vím co mi chybělo,

už vím co se změnilo,

už vím co jsem hledala na vrcholu hory,

ale nebyly to stromy.

Každý člověk na světě,

čeká na svůj protějšek,

na jediný pár očí,

co mu do života vkročí.