delirium Velebit

Útesy z dávno mrtvých tvorů,
mohyly z krabích krunýřů,
vyžrané lebky bez otvorů
a úlomky antických talířů,

ze kterých jedli císařové,
nekropole ticha přikryté stvoly řas,
západy slunce, příliš snové
a ohnivé jak utopený Bereničin vlas,

říše lastur a velkých raků,
mech na lebkách albatrosů,
odrazy temných a děsivých mraků,
na listech slanou rosu,

krvavé přílivy, příboj z fosforu,
rozpité stíny ostrých hor,
zkázu a vzestup lidských výtvorů,
křemičité písčiny bílé skor

jako třpyt, co po nich stek.
Chrámy pro nejhlubší černou noc,
skládané z koster ježovek,
hloubky, které mají moc

mít všechno a ještě brát,
siluety dna, co budí strach,
hloupý a krásný častokrát
a ještě mnohem víc jsem viděl ve vlnách!

Dřímal jsem pod palmami
a zralýma fíkama se cpal,
viděl jsem všechno - jen klamy -
a s odlivem se smál.

Padal jsem s větrem
a byl jsem slunce v lomu vln.
večerních procházek se svetrem
a českých lesů už jsem pln

- nudí mě kavky a holubi z náměstí,
třpytivá rosa v sítích malých pavouků,
sýčci, kteří přinášejí neštěstí
a zlaté lipnice lesních palouků.

Už zchladla voda čistých tůní
a zhnusila se mi vůně řek.
I kočky, co se přede dveřmi sluní...
A nůž všech slov mi v rukou změk.

Teď se chci řítit na skalách,
chci, aby mě ožehlo slunce nad obzorem
a abych se topil a nikdo mě nevytáh,
chci se potácet mezi cypřiši tichým borem

a běhat po zdi s ještěrkama!
Prastaré hlubiny stvoření,
vlny kvílící pod bójkama,
starcové do moře vnoření,

sejměte z těl špínu civilizací!
Než dozní hladový racčí křik,
než dlaně ztvrdnou těžkou prací,
než z roztoužení zbyde zvyk

a všechny barvy ztratí lesk,
chci pod mandloní spát.
Bouře a nad vodou blesk!
Ze zdechlin budou ryby rvát

všechno - i kosti, vlasy a oči.
Nemocné pobřeží, prsty vichřice,
skály a štěnice, všechno co voda smočí,
po vínu klidná opice,

žebráci z přístavů! je konec!
Šumění vodních pěn,
sůl, solné doly! Soli kopec,
hloubka beze jmen

a spršky mořské tříští...
Zapadlo slunce a setmělo se,
ztichl křik dětí z hřiští.
Vzbudím se v chladné ranní rose!