Volání snů

pohnutí mysli a

osud tomu chtěl,

že nejeden z nich zněl,

nejen v uších tvých.

Když toulala ses po nocích.

Holka vyvolená,

sama v závějích

když udeřil gong Amazie,

té povstalé, pod obláčky nachovými,

země snů co navždy bude bdít

posílat hlasy k tobě,

to nejlehčí co zná.

Bitva jediná, válka co hrozí nám,

pomoc nevinná,

ta holka-jen napůl lidské mládě.

Co snů až moc v hlavě má...

věčný svit na vysoké věži ten,

kdo vykouzlil ho?,

ptáš se.

Bílý vous měl a léty zřel,

co dělat když stín temnoty,

povstal v moci plné

a rána nebude,

kdy krvavé slunce jinakzvané,

Ten Hvězdosvit,

rudý víc než plamen boje,

nepodepíše ty, co vymřeli,

na ranní pergamen-to na azur.

Nemusíš chápat své volání,

hrdina vždycky pochybnostem lehl,

snům však nepodlehl, víš!

Nestačí poslouchat a uči zacpávat,

v noci, až v srdci budeš ho mít,

procitneš.

Podlehneš.

Vstaneš tam v naší kruté době,

ty jediná-je to na tobě!

Aronoele!

Aronoele!

Naše dědičko.

Dítě naší spasitelky,

zrozená ve snu,

jen sny spravovaná,

ulehni na lůžko.

Vem za ruku toho elfa ze sna,

bránou přes sklepení s portálem.

Procházeč do jiného světa,

v jejichž existenci nevěřila,

dokud nepolíbili srdce tvé,

věčné hlásky zblázněné,

podmanili si tě,

královničko snů...

Plachá, vtáhnutá nevědomky do víru,

událostí bez míru,

bytosti lidského plemene,

květiny rodokmenem fantazie stvořené

a ryk ocelových obří,

v tvé hlavě,

pod tvou kůží.