Noční můry

„Už zase sněží, to snad není možný“. Lilian si protře oči a zívne. Zadívá se dřevěným oknem v pokoji, a chvíli tiše pozoruje, jak venku chumelí. Letos je dlouhá a krutá zima. Každému už sníh leze na nervy. “Kdyby už tak bylo léto…“ povzdechne si. Odhrne zahřátou peřinu a vyskočí s postele. Oblékne si měkoučký  žlutý župan a jde do koupelny, vykonat ranní hygienu. Když si vyčistí zuby, a učeše se, zadívá se do zrcadla na svůj snad pohledný obličej. Má téměř černé, dlouhé, vlnité vlasy, světlou tvář, veliké zelené oči a úzké rty. Trochu se naparfémuje vůni, kterou před půl rokem dostala od táty. Ano, už je to půl roku, co zemřel. Při pohledu na flakón se jí zalívají oči slzami. Vracejí se jí vzpomínky na tátu, který tak nečekaně zemřel. Byla to těžká autonehoda, kdy opilý řidič kamionu usnul za volantem. Její máma je opustila pro lepší život s bohatým cizincem, když byla ještě malá. S Lilian se nestýká, posílá jen alimenty. Nemá o svou dceru zájem, má teď svůj život. A stejně, je už přece plnoletá.

Když se vrátí zpět do reality, otře uplakané tváře do kapesníku. Sestoupí po starých dřevěných schodech, které při každém kroku zavržou, do přízemí.Bydlí v malém, starém, dvoupatrovém domku. Rozhlédne se po něm a srdce se jí zalije steskem. Kdyby tady nebyla aspoň tak sama… Uvaří si jako každé ráno kafe, s dvěmi kostkami cukru. Poté se jde nahoru do pokoje převlíknout a vyrazí se projít do parku.

Studovala obchodní akademii. Letos by šla do maturitního ročníku, kdyby se nestala ta nehoda. Nemá teď na školu ani pomyšlení, snad jí dodělá příští rok.

Venku je zima a fouká chladný vítr. Sníh jí padá do očí. Je jí zima, ale nechce se ještě vrátit domů. Domů… Vždyť copak to je domov? Je tam pořád tak sama. Jde se trošku ohřát do místní kavárny. Objedná si palačinky se šlehačkou a horkou čokoládu. Přece jenom jí už vyhládlo.

Když dojí palačinky, dopije čokoládu a zaplatí, sama sebe se ptá, co teď bude dělat. Venku je zima, samotnou jí nic nebaví, tak se půjde domů aspoň trochu prospat. Poslední dobou špatně spí. Zdají se jí ošklivé noční můry.

Doma pověsí bundu na věšák, převlíkne se a jde si na chvíli lehnout na gauč v obýváku.Je tak krásně měkoučký…

„Tatínku,tatínku… Kde jsi?“Rozhlíží se po pokoji. Kdysi bílé zdi jsou odporně zažloutlé, a jsou na nich nápisy. PROSÍM, POMOZ MI! Ani nemusí přemýšlet nad tím, čím jsou napsané. Vyběhne ven z domu. Rozprostře se před ní pustina, uprostřed které vede cesta. Zdá se, jako by snad byla nekonečná. Je bezradná, neví kudy kam. „Lilian“ volá na ní někdo z dálky. Znova se rozhlédne a spatří svého otce. Běží za ním. Padnou si do náruče a spolu se vracejí domů. Když vstoupí do domu, nápisy tam jsou pořád. Ale jako by je táta nevyděl, jako by je viděla jen ona. V rohu místnosti sedí starý muž v houpacím křesle. Lekne se ho. Co tady dělá? Starý pán se jí zahledí do očí, a praví: „Za 4 měsíce,slečno…za 4 měsíce“ a pak najednou zmizí…

Lilian se s pláčem probudí. Všude kolem ní je ticho a tma. Zřejmě usnula na gauči a zase se jí zdál podivný sen. Když si v hlavě znova promítne co se jí zdálo, přeběhne jí mráz po zádech. V uších jí pořád znějí slova toho pána. Za 4 měsíce. Ale co se stane za 4 měsíce?

Další dny ubíhají poněkud stereotypně, avšak jako poslední půlrok. Jde se zase trošičku projít po městě. Má smutnou náladu a její tvář jako by zahalil černý závoj. Její smutek se dá vyčíst i z očí, které jsou věčně zalité slzami, a sklopené k zemi. Jako by nenáviděla celý svět za to, co se stalo, i když v hlouby duše sní o tom, že není sama. Zase si začíná stavět vzdušné zámky, když jí najednou někdo osloví. Trhne sebou a s doposud sklopenýma očima pomalu vzhlédne k muži, jenž jí oslovil. Zadívá se na ní a povídá „Slečno, něco vám upadlo“ a lehce se pousměje, i když  se za pousmáním skrývá soucit a zvědavost. „Co?“ „Slzička smutku…“ odpoví muž. „Nechci být moc vlezlý, ale vypadáte smutně a utrápeně, a já nerad vidím tak krásnou slečnu smutnou. I když se to asi nehodí, a my se neznáme, rád bych vám pomohl. Nechtěla by jste semnou třeba jít si popovídat do blízké kavárny? “ Lilian se poprvé usměje po tak dlouhé době. Potěšilo jí, že se o ní někdo zajímá. Že po tak dlouhé době nebude trávit čas úplně sama. Rodina jí nenavštěvuje, neboť má příbuzné jen z matčiny strany. Přátelé jí opustili po tom, co se po té nehodě uzavřela sama do sebe. Vlastně to asi ani přátelé nebyli, protože ti si navzájem pomáhají. Ale teď její srdíčko volá o pomoc, o trochu lásky, a tak pozvání příjme.

Když se posadí a objednají něco k pití, Lilian si začne muže prohlížet. Tvář má hladce oholenou, světle modré oči, téměř černé vlasy ostříhané na ježka. Mile se na ní usmívá, jako by jí tím chtěl pohladit. Přeruší nastalé ticho a představí se. „Jmenuji se Tomáš. Jak se jmenujete vy, slečno?“ „Lilian“ šeptne potichu. „Hm, nádherné jméno.A proč tak krásná slečna dnes plakala, smím-li se zeptat?Já vím, je to od mne drzé, ale bolí mě u srdce, když vidím ženy plakat.“ Lilian se na něj nedůvěřivě zadívá, ale když spatří jeho pohled, najednou jako by ho znala celá léta. A stejně nemá co ztratit, vždyť to nejcennější už ztratila. A tak mu vypráví o svém životě, a o prázdnotě v srdci. „Myslím, že tě chápu“ řekne Tomáš nakonec.

Lilian se s Tomášem vídá každý den. Chodí spolu po městě, do kavárny, do parku. Její srdíčko se konečně zase naplnilo láskou, a ona už není tak smutná. Je na ní hodný a je s ním šťastná. Jsou už spolu 3 měsíce, a jí se opět vrátila chuť do života. Dokonce by chtěla dostudovat školu.

Občas má ještě podivné sny, ale už ne tak hrůzostrašné. Akorát se jí poslední dobou zdá Tomáš trochu zvláštní, zaražený. Snaží se to nedávat najevo, ale Lilian moc dobře ví, že se něco děje, jen netuší co.

Je slunečná květnová sobota, a ptáčci zpívají. Chtějí spolu vyrazit k nedalekému rybníčku zkusit, jestli už je dost teplá voda. Když dojdou na místo, Lilian rozprostře na trávu deku, lehne si a zavře oči. Za chvilku se ocitá v krajině snů…

„Ne, nech toho, prosím“ snaží se marně bránit, aby jí Tomáš svázal ruce za záda. Nikde není ani člověk. Všude kolem nich je jen sníh. Jako by snad byli na polárním kruhu. Je jí strašná zima, a na zápěstí jí škrtí lano, které nyní Tomáš přivazuje k závaží. Poté vysekává do ledu díru, pomalu shazuje závaží do vody a Lilian jde za ním. Za chvíli se ocitá pod ledem, lapá marně po kyslíku, snaží se rozmotat lano, ale jen padá stále níž ke dnu…

Najednou otevře uplakané oči a rozhlíží se kolem sebe. Jsou ve vodě a Tomáš jí drží v náruči. Je celá mokrá a i s vlasů jí kape voda. „Lásko, asi jsi usnula. Najednou jsi hrozně křičela a kopala kolem sebe. Nemohl jsem tě probudit a tak jsem myslel, že se probudíš, když tě namočím do vody. Vyděsila jsi mě.“ „Promiň, já… Občas mám divné sny. Myslela jsem, že to už přestalo.“ Tomáš jí odnese na deku, aby uschnula. Leží jen tak vedle sebe a Lilian nad tím pořád přemýšlí. Nemůže se zbavit podivného pocitu, že něco není v pořádku.

Když se jde večer doma osprchovat, všimne si, že má poraněné zápěstí. Jako by jí někdo násilím držel. „To je asi tím snem, jak jsem se v něm bránila a Tomáš se mě snažil probudit“ pomyslí si. I když s toho má podivný pocit, už na to nemyslí. Přemýšlí co asi zítra spolu podniknou.

Tomáš se pořád chová zvláštně a ona nad tím musí neustále přemýšlet. Co se stalo? Právě jsou to 4 měsíce od jejich seznámení. Chtějí si udělat hezký večer. Lilian jde poprvé k němu domů. Od rodičů se odstěhoval v 19 a teď ve svých 21 letech je už dost samostatný a byt má hezky zařízený. Lilian si odskočí na záchod a Tomáš mezitím nalil do skleniček víno, aby si připili. Když se Lilian vrátí, přiťuknou si „Tak na nás…“ Najednou se Lilian zavřou oči a ulehne na gauč. Když se probudí, vyděšeně se kouká kolem sebe. Vůbec nechápe, co se stalo. Všude je hrozná tma. Když se za chvíli rozkouká, zjistí, že je zamčená v koupelně. Nahmatá poslepu vypínač. Podívá se na své ruce a zděsí se. Jsou celé poškrábané, a od krve. A nejen ruce, celé její tělo je plné šrámů a škrábanců. Nejednou jí to dojde. Tomáš jí zamkl do koupelny, aby jí ublížil. Sesune se k zemi a rozvzlyká se. Trhá jí to srdíčko, když zjistí, co je zač. A přitom ho tak milovala. A myslela, že i on jí. Všechny její naděje zhasli, už nemá nic. Už nemá pro co žít. Porozhlíží se po koupelně a padnou jí do oka žiletky. Už nechce dál snášet tu bolest na srdci, ze ztráty milovaného člověka. Sedne si na vanu, uchopí je a mnohokrát jimi přetne zápěstí přes hlaví tepny…

Za nějakou dobu se otevřou dveře koupelny. Stojí za nimi vyděšený Tomáš. Dívá se na bezvládné tělo milované dívky v kaluži krve.