Večírek

Občas se mi zdají podivné věci

Večírek
"Á, už je tady!" pomyslel jsem si, když se ozvalo zatroubení pocházející z nedaleké blízkosti mého domu. Naposledy jsem si stoupl před zrcadlo, abych si upravil motýlka. V rychlosti jsem si ještě, tak jako asi šestkrát v posledních pěti minutách, srovnal oblek. Konečně jsem se oblékl do kabátu a vyrazil ven. Byl nádherný podzimní večer s jasnou oblohou, pokrytou stovkami stříbrných hvězd. Ani jsem si je nestačil pořádně prohlédnout, a už mě řidič v bílém obleku se snad ještě bělejšími rukavičkami usazoval na zadní sedadlo luxusní limuzíny. Během nastupování mě ujistil, že veškeré zařízení vozu je mi samozřejmě k dispozici. Poté za mnou jemně zavřel dveře. Pak se auto rozjelo.

Seděl jsem sám na zadním sedadle limuzíny, do které by se pohodlně vešlo přinejmenším dalších sedm osob. Byl jsem v úžasu. Tohle jsem opravdu nečekal. Na pozvánce sice stálo, že pro mě přijede vůz, ale abych řekl pravdu čekal jsem spíše obyčejný taxík. Normální taxík, ne limuzínu s černými skly a barem, napěchovaným tím nejlepším alkoholem. Vím, ten muž mně říkal, že vše mi je k dispozici, ale já se ničeho neodvažoval ani dotknout. Vytáhl jsem z kapsy pozvánku a znovu a znovu si ji tupě prohlížel. Otačel jsem jí ze strany na stranu. Museli se splést, určitě se spletli. Pozvánku mi doručili omylem, a až na to při vstupu přijdou, budu za hlupáka. Ale je na ní opravdu moje jméno. Takže tím pozvaným musím být skutečně já. Ale proč? Proč jsem pozván zrovna já? Osmělil jsem se a nalil si trošku nějakého koňaku, jehož jméno jsem nikdy předtím ani neslyšel. Během jeho upíjení jsem se pokoušel přijít na skutečný důvod mého pozvání. Zaneprázdněn těmito úvahami jsem si ani nevšiml, že limuzína zastavila. Otevření dveří vozu mě tedy poněkud vystrašilo. Zřejmě jsem i trošku vyjekl, neboť se mi postarší, lehce plešatějící, pikolík začal ihned omlouvat:
"Snad jsem pána nevystrašil."
Usmál jsem se na něj a vystoupil.
Stál jsem na rudém koberci před nějakou výškovou budovou. Podíval jsem se ke střeše budovy. Když jsem sklopil zrak směrem před sebe stál předemnou další muž v parádním obleku a v bílých rukavičkách.
"Vaše pozvánka, pane?" otázal se.
"A... ok-okamžik... tady, tady je," blekotal jsem a podával mu pozvánku.
Pozorně si ji prohlížel. Zřejmě ani on nemohl uvěřit, že někdo jako já je pozvaný.
"Děkuji, pane. Prosím tudy, pane," řekl a otevřel mi skleněné vstupní dveře do budovy. "K výtahu a potom do dvacátého patra."
"Díky," prohodil jsem a zamířil do budovy.
Prošel jsem dlouhou, avšak liduprázdnou, halou, kolem, taktéž prázdné, recepce, až k výtahu. Ani před ním nikdo nebyl. Žádný další "sluha" v bílých rukavičkách. Přepadl mě nepříjemný svíravý pocit. To jsem pozvaný jediný? Proč tu sakra nikdo není? Asi si mě pozval nějaký zvrhlý stařík pravděpodobně německé národnosti a opačné sexuální orientace. Měl jsem si vzít mobil, vyčítal jsem si, abych si mohl v případě potřeby zavolat pomoc. Měl jsem chuť se otočit k východu a odejít. Ale zároveň mne velmi zajímalo zjistit, kdo mě to vlastně pozval. Došel jsem tedy až k výtahu, tam jsem se naposledy otočil směrem k východu. Venku před ním stále stál ten muž, co po mě chtěl pozvánku, i limuzína, která mě přivezla. Nadechl jsem se a stiskl tlačítko výtahu. Po docela dlouhém čekání se dveře s typickým cinknutím otevřely.
Pohlédl jsem dovnitř. Ve výtahu stála polonahá usmívající se dívka. Stál jsem jako skoprnělý a asi i s otevřenou pusou a zíral na ni.
"Pojedete?" otázala se po chvíli, během které jsem stále stál s otevřenou pusou před výtahem, neschopen jakéhokoli pohybu.
"A-a-ano!" vykoktal jsem a dlouhém váhání nastoupil do výtahu.
"Do dvacátého?" zeptala se.
"Ano," odpověděl jsem už s jistou známkou alespoň nějaké suverenity.
Dívka zmáčkla nejvýše umístěné tlačítko a dveře se zavřely. Výtah se dal do pohybu.
"Bohužel, ale tento výtah nepatří k těm nejrychlejším," řekla, "ve dvacátém budeme tak za dvě a půl minuty."
Jenom dvě a půl minuty říkal jsem si, zatímco jsem se na ni díval. Říkal jsem, že byla polonahá?! Abych řekl pravdu byla spíše nahá. Jediné co měla nasobě... vlastně neměla nasobě vůbec nic, když tedy pominu fakt, že její tělo bylo pokryté zlatou barvou s nějakými černými vzory.
"To nevadí, nějak to tu už vydržím," odpověděl jsem jí a usmál se.
I ona se usmála. Chtělo se mi si s ní povídat, ale nemohl jsem najít ta správná slova, jakými bych mohl naši konverzaci zahájit. A tak jsem zbytek cesty prostál mlčky vedle ní a dělal, že se na ni nedívám, ale díval jsem se a myslím, že i ona věděla, že se dívám. Ale tvářila se, jako bych se nedíval. Stále se usmívala. Pravděpodobně se po ní díval každý, kdo s ní jel tímto výtahem. Tedy pokud nejsem pozvaný jediný. Ano, vlastně bych se jí mohl zeptat kolik lidí je pozvaných a kdo a proč mě vlastně pozval. Než jsem se však zmohl na jediné slovo výtah zastavil a dveře se s tím, pro výtahy tak typickým, cinknutím otevřely.
Předemnou se objevil obrovský sál plný lidí. Byla slyšet nějaká disko hudba.
"Prosím," řekla dívka z výtahu, potom mě chytila za ruku a vyvedla ven, do jakéhosi předsálí. Zde mě zase pustila, popřála hezkou zábavu a nastoupila zpět na palubu výtahu. Ale to už mě stála další nahá dívka, tentokráte modře zbarvená:
"Váš kabát, pane."
"Díky," řekl jsem a podal jí ho.
Převzala jej. I ona mi popřála hezké zábavy, poté odešla i s mým svrškem někam za roh. Pořádně jsem se nadechl. Následně vydechl a vstoupil do obrovského proskleného sálu. Byla tu spousta pánů v drahých oblecích a žen v ještě dražších šatech. Mezi nimi pobíhali další nahé dívky s podnosy se sklenicemi šampaňského. První z nich stála hned u obrovských skleněných vstupních dveří. Kromě toho, že byla nahá tak měla na hlavě obrovský černý cilindr. Vzal jsem si od ní sklenku a šel se bavit.
Procházel jsem tím obrovským sálem zcela ohromen. Po celé délce stěny po mé levé ruce se táhl barový pult, za kterým pobíhalo asi dvacet barmanů oblečených v bílé košile s černým motýlkem. Zatímco u pravé stěny, kam jsem jenom ztěží dohlédl, stálo, prozatím prázdné, podium. Momentálně se z reproduktorů linula nějaká disco hudba osmdesátých let. Kromě slečen se šampaňským pobíhala po celém sále další řada tentokráte již oblečených žen se zlatými podnosy s hromádkou bílého prášku. Žen? Poté, co jsem kolem jedné z nich prošel, jsem nabyl dojmu, že se nejedná o ženy, ale o umě nalíčené transvestity. Po tom co jsem prošel, kolem dalších, až na konec sálu, jsem se v tomto dojmu jenom utvrdil. Prošel jsem dalšími prosklenými dveřmi až na obrovskou terasu, spíše snad vodorovnou střechu, uprostřed které byl zapuštěn bazén ve tvaru půlměsíce, ve kterém se snad koupali pouze modelky. Celá terasa byla obehnána asi metrovou zídkou, zpoza které se linula zázeře z okolních budov. I zde byl veliký bar, i zde pobíhali slečny se pseudo slečnami. Došel jsem k baru, nechal si namíchat nějaký koktejlek a zamířil zpět do hlavního sálu. Na podiu to právě začala rozjíždět nějaká dámská kapela směsicí známých hitů v jejich podání. Někdo zavolal mé jméno. Rozhlížím se, ale nikoho známého nevidím. Znovu, zcela zřetelně slyším svoje jméno. Nějaký muž s knírkem a krátkými vlasy, v havajské košili na mě mává, abych šel k němu. Po chvilce rozpaků, mířím k němu. Stojí u ohromného kulatého stolu, u kterého sedí několik pánů v oblecích, taktéž několik dam v drahých róbách, ale též i několik slečen v bikinách.
"Jsem rád, že jsi přišel!" vítá mě, ukazujíc na práznou židli. "Vem místo, číšnice se ti začnou ihned věnovat. Jo... a říkej mi Fredy."
Poté mi představuje celé osazenstvo našeho stolu.
Přicházejí číšnice a každému z nás přináší několik sklenek nejrůznějšího alkoholu. Fredy ještě nechává donést tác s oním bílým práškem. Popíjíme, bavíme se, občas si někdo z podnosu šňupne.
"Ty si nedáš?" ptá se mě jedna z dívek v bikinách a přisouvá mi tác přímo pod nos.
Vlastně proč bych si nedal říkám si a lehce si šňupnu.
Dívka se na mě usmála, poté mě požádala abych si s ní šel zatančit. Jeji nabídku přijmám.
Jsem plný energie. Dali jsme si spolu několik tanců, dokud Fredy nevyhodil kapelu. Potom se znovu ozývá nějaká disko hudba z reproduktorů. Já, i ta dívka se usazujeme zpět na místo. Na podium nastupuje několik spoře oděných dívek. Striptýz začíná.
Vytahuji cigaretu a chci si ji zapálit. Fredy mi ji však vytrhává od rtů.
"Počkej," říká mi, "ona ti ji roztahá," a ukazuje na jednu ze striptérek. Potom ji zavolá k našemu stolu a podá jí cigaretu. Ona si ji strčí do intimních míst, zapálí a několikrát si potáhne. Nechápavě zírám do klína tanečnice. Ta mi vrací již zapálenou cigaretu. Poděkuji.
"To čumíš," říká Fredy.
"No, to teda čumím," odpovídám mu mezi tahy z cigarety.
Po striptýzové produkci nastupuje na podiu další kapela. My u stolu zase tlacháme, požíváme alkohol, či trošku toho koksu.
Potom někdo navrhl, abychom se šli vykoupat do bazénu.
A tak celá naše společnost skáče, někdo v šatech jako já, někdo zcela bez nich, do již nyní solidně zaplněného bazénku. Všichni se smějí, někdo stříká vodou po ostatních. Po obou svých bocích mám jednu dívku. Jedna z nich nabízí, abychom se někam ztratili. Všichni tři vylézáme z bazénu, procházíme sálem a odcházíme do míst kam prve modře zbarvená dívka odnesla můj kabát. Stojíme v podlouhlé chodbě, která je po obou stranách zaplněna dveřmi. Jedna z dívek jedny z dveří otevře a všichi vcházíme dovnitř, do nevelkého pokoje bez oken. Pokojík je vybaven pouze velkou postelí, maličkatým stolečkem a obrovským zrcadlem, které pokrývá skoro celou plochu levé stěny. Na stolku leží malý tácek s kokainem a lahev šampaňského značky Cristal. Všichni si poředně šňupneme a já se silným zvukovým efektem otevírám šampaňské, které posléze stříká všude kolem...

Probouzím se sám ve své posteli u mě doma. Že by to všechno byl pouze sen? Jenom prachobyčejný, avšak nádherný sen? Ale proč mne potom, tak příšerně bolí hlava, proč ze sebe cítím zápach z cigaret a proč můj oblek leží zmačkaný na zemi před postelí. Natahuji k němu ruku. Je ještě vlhký. Takže to nemohl být sen. Ne nebyl to sen, byla to nejúžasnější noc mého života.

---