Drama srnčí

Srnka Sylvie byla srnkou veselou ažaž, obzvláště když se dobře najedla zeleného listoví, a to pak měla spoustu energie na laškovné poklepávání kopýtky o kameny v lese se rozvalující, což rajcovalo srnce, kteří pak pobíhali kolem a bylo jim všem hej a žertovné kývání parůžků značilo, že nejde o legraci nevinnou, jenže larvám žijícím pod dotyčnými kameny to zase až tak legrační nepřišlo, ostatně kdo někdy bydlel v paneláku ví nejlépe, jak je pro sluch příjemné poklepání na topení o tři patra výše, takže asi tak se larvičky cítily a nejen larvičky, ale i veškeré obyvatelstvo v blízkém okolí jako třeba včelka Anomálie, která seděla na dotyčném kameni a která se také naštvala a píchla Sylvii do ocásku a věřte nebo ne, srnci Sylviinu úprku nestačili, což jim bylo divné, neboť dotyčná srnka nebyla zrovna lakomá, ba právě naopak byla velmi povolná, ale to se příběhu netýká, zkrátka Anomálie umírala a dala by za svůj hloupý čin nejraději žihadlo sama sobě, jenže to žihadlo spolu se Sylvií pádilo do dáli a Anomálie tiše v bolestech skonala a srnci se nestačili divit, co se to děje a opuchající zadek Sylviin zmizel za obzorem a mířil k rybníčku, který kdysi patřil jistému sedlákovi, než ho rozkulačili, a tak ten rybník patřil jednomu nejmenovanému státu a Sylvie si do něho sedla a chladila si ocásek i s partiemi přilehlými v chladné vodě a to tedy ryby dlouho neviděly, aby se jim nějaká prdel chladila v rybníce, tož plavaly k madam štice Ofélii Stotřicátépáté, aby žalovaly na nezvyklé poměry a madam Ofélie zareagovala hbitě hbitým plácnutím ploutve a a a a a rychlými pohyby těla připlula k onomu úkazu do kterého se zakousla, byl to onen ocásek, který za nic nemohl a srnka pádila, co jí síly stačily zpět do lesa, přičemž vytáhla Ofélii na souš a vlekla ji po poli, no ještěže tam už nebyly šípkem porostlé meze a Ofélie, dravá dáma, se pustila až po pár stech metrech, zrovinka na cestě spojující dvě vesnice, které měly jen jednu jedinou školu, takže děti z té jedné vsi utíkaly po škole domů a co nevidí, štika na cestě lapá po dechu a netváří se přívětivě, snad dokonce nepřátelsky, jenže Michálek z chalupy u Lípy nebyl strašpytel a večer se z jejich chaloupky linula vůně rybí pečeně, na pětku z počtů se zapomnělo, neboť Ofélie byla ryba veliká a porybný pověřený envé měl vzteka, jenže zákon nepamatoval na štiky na cestách a Anomálii mezi tím snědli mravenci zrzaví, ze Skotska, jejichž královna měla velké dudy.