Prolog mluví za vše

NEJSEM NIČÍ

kdo se zeptá, tomu odpovím

možná lžu a možná si hraju

(na tajemno)

a zabíjím lidi rozpuštěnými vlasy

proti všem svým přesvědčením...

jsou chvíle, kdy nevím, co znamená slovo asi

a asi objevuju to méněcenný vzájemno

dvou prolínajících se slov...

co se krčí v koutku

těhotná trává šlehá lýtka, bolestně a ostře

a voda teče po kohoutku..

do toho slečny modelky, co podobaj se kostře

bojím se toho

unikám

ten svět je pořád novější a každý je v něm sám

zeptat se není koho

utéct není kam

najít ztracený klid, znova líbat duše těch

co se ztrácí se znova a znova v obětech

strach z lepších zítřků

ve světle horších včerejšků - bijte svý slzy, prej je to tabu

ve světle... A někdo křičí -

- Líbej mě! - a někdo zas - Drž hubu! ... -

Až je mi z toho smutno

nikomu se neomlouvám - nejsem ničí

(sama sebe o tom přesvědčuju)

netrpím koplexama povinností

jen mě to ticho okolo děsí a ničí

a taky zavazuje v podivný křeči...

naše slova, dotyky, dráty rozdírají kůži

násilnictví kape z pusy jako šlechtická krev

stiskněte mezi zuby růži!

Teď, prosím, na chvilku zadržte dech

bojím se že ta chvíle už se blíží

a že se plíží...po zdech a po přechodech

a pořád jen brečet, znova a znova

představuju si tu chvíli, kdy nepotřebujem slova

jen plivat sny a dávit se hříchy

co vymysleli lidi

zavřený uvnitř kruhu

ale dobrejma skutkama se všecko zklidí

zasvětím život krásnu, vydám se hledat duhu

jen teď -

- nevím jak ty ale já už nějak špatně vidím...

a divně se mi dýchá...

dusí mě stříbrné kdovíco -

co straší mě a taky mě láká

snad nějaký střep z života

co tenčí je než pírko holubice

zamkněte touhy do krabice

přichází ta které se bojím 

samota