ve 22 hodin a 6 minut v Praze

Bylo asi deset večer. Po tmavé, slabě žlutě osvícené ulici kráčela Práchalová v černém (jak jinak) kabátě a s nezbytnou krátkou startkou v rudých rtech. Courala se, ale vzpřímeně a s výrazem přemýšlení ve tváři. Batoh na zádech,otrhaný, s řetězy a popsaný hesly, byl už na pohled lehký. Aby ne, vždyť v něm byl akorát sešit s obyč tužkou, cigára a dvě stovky za nudnou brigádu. Trčela u výlezu z metra s pitomejma letákama na levnější volání od jedné mobilní společnosti celý odpoledne a dostala za to mizerný dvě kila. Aspoň něco. Teď šla, no šla, spíš se šourala domů, kam se jí viditelně nechtělo. Měla lítostivou náladu. Chtěla se odstěhovat. Stereotyp a strach ji ubíjel ze všech stran a bála se dalšího rána, ač to zní jako klišé. Myslela i na drogy, ale nechtěla, aby z ní ve dvaceti byla zfetovaná prostitutka bez vyhlídek a navíc věděla, že jí stejně nepomůžou, tak je ani nezkoušela. Sebevražda ji taky napadala, ale až jako konečné východisko, které se černá až tam, někde na konci Tunelu naděje. Teď ne, nechce zemřít mladá, ale určitě ví, že je to lepší než v sedmdesáti zemřít sama a opuštěná, jenom s rakovinou v těle. Zemřít pro svůj názor. Bylo by to lepší, ujišťovala se, ale zároveň o sobě pochybovala, jestli by to dokázala. Nejspíš ne. Bohudík. Přicházela k domovním dveřím. Odhodila nedopalek a z pravé kapsy kabátu vytáhla kroužek se čtyřmi klíči bez přívěsků. Vzala mezi prsty ten druhý nejmenší, fialový, klíč. Zasunula ho do zámku, otočila a celou svou vahou se opřela o hnědé, staré a pograffitované dveře. Zavrzaly a vpustily ji do nepřívětivého intra domu. Vzduch páchnul obsahem dávno nevynesených popelnic a ani se nesnažila rozsvítit. I kdyby domovník vyměnil týden prasklou žárovku, nejspíš by ty plyny tady vyhodily dům do povětří. Vyšlapala dvě patra žulových schodů a další klíč, tentokrát vybrala větší stříbrný, popaměti zastrčila do spodního zámku u obyčejných dveří vpravo. Vešla do typického činžovního 3+1 a zabouchla dveře. Stiskla vypínač a tím rozžhavila žárovku visící ze stropu na drátech. Svlíkla kabát, batoh hodila do pokoje a šla do koupelny. Otevřela lékárničku, propletla ruku mezi prázdnou lahví rumu a ibalginem šestistovkou, vzala rohypnol a zase jí automaticky zavřela. V pokoji si lehla na matraci a protáčela platíčkem prášků v prstech. Ležela tak minutu nebo dvě, nakonec položila léky na zem vedle matrace a tiše zírala na strop, na žlutou mapu tvořící se jí přímo nad hlavou.