Z vody socha

 

 

 

 

noční sníh na dvorku
coby zmrzlou myš
obcházela kočka
        v obratnosti noční hry
dělila na slabší     a       silné 
         se světlem        na útěku 
                       nečekala
na ranní dítě 
      hračku v kaluži
šeptající v potlesku                    tak padá déšť
                        že louže nemají dno
a přes clonu kapek tepajících panenku
vidí jen polozmrzlý rybník v odrazech
samá voda

až v prosvětleném rámu
                       nově sluncem oprášeném klišé 
spatřila jsem ruce, spíš cizí než moje
probouzely se nepůvabně
ale beze slov
s tajemstvím pýchy vrácené růžím z ledu
se už nebojí
v zápěstí vykvetla první třešeň
jenom             ze mě        stále spí
po čemsi                              omamném
touha 
                                                              že

v noci zas napadne sníh