Neopakovatelná cesta

Najednou je všude okolo bílo. Pořádně se rozhlédneš.

 Sedíš na lanovce, pod tebou je bílá sjezdovka plná hrbolků  a ledových ploten. Nikdo po ní nejede.

 Vidíš maximálně tři metry před sebe.

 Před tebou jedou dvě lanovky zcela obsazeny lidmi různého věku i ošacení.

Přímo naproti sobě vidíš záda malé blonďaté holčičky v letních šatičkách.

 Pohlédneš vedle sebe a uvidíš ženu zhruba tvého věku v teplé zimní bundě.

 Skelným pohledem se dívá před sebe.

 „Promiňte, kde to jsem?“ pokoušíš se něco dozvědět.

 Žena jakoby si tě ani nevšimla, stále hledí před sebe a ani nemrká.

 Ještě se zkusíš zeptat muže na druhé straně, ale odezva také schází.

 Pokusíš se vzpomenout na to, jak ses sem dostal.

 Zprvu to nejde, ale po chvilce soustředění uvidíš záblesk nějaké nákladně zařízené místnosti plné lidí.

 Banka.

 Tohle slovo jakoby zapnulo tvůj mozek a okamžitě si vzpomeneš.

<-><-><-><-><-><-><-><-><-><-><-><-><-><-><-><->

Je ráno 24.července roku 1995, stojíš u bankovní přepážky a nevraživě hledíš na dlouhou frontu před sebou. Podupáváš netrpělivě nohou a každou chvilku se koukneš na hodinky, abys zkontroloval svůj pozdní příchod do práce.

Statná dáma konečně opustí bankovního úředníka a fronta se trochu posune dopředu.

Najednou pocítíš nepříjemné mrazení v zádech.

Ostražitě se rozhlédneš kolem. Všechno vypadá jako obvykle.

„Všichni k zemi.“ Překřičí někdo lomoz banky.

Ze dveří vybíhá skupinka pěti lupičů a míří na všechny okolo zbraněmi.

Najednou máš nohy jako vrostlé do podlahy. Chceš následovat všechny okolo, ale prostě to nejde.

Jeden lupič na tebe namíří pistoli a vztekle tě vyzve, aby sis lehnul.

Lidé na tebe vyděšeně koukají a pohledy tě prosí, abys udělal, co chtějí.

Znovu se pokusíš přimět nohy ke spolupráci, ale prostě tě neposlouchají.

Před očima ti probleskne bílá sjezdovka.

Ozve se výstřel.

Vyděšeně pohlédneš na zbraň v lupičově ruce.

 <-><-><-><-><-><-><-><-><-><-><-><-><-><-><-><->   

Začal padat sníh.

Skelným pohledem hledíš před sebe.