Jak ze mě vyrostl hňup, I. - Rádoby

Rád se usmívám. Lidi si myslí že sem zkouřenej nebo při nejmenším bych chtěl, že je chcu sbalit a že to není normální, aby se lidi jen tak usmívali. Hm, vono to asi fakt normální není, ale nevím proč bych měl být normální. Když se na mě lidi usmějou zpátky, je to docela fajn, když ne, tak si můžu říct, že jim nepřijdu k smíchu a že to je vpoho.

Rád se lepím na skla výloh a dělám xichty na lidi za nima. Oni mi říkajou že to není hygienický, kdo ví kdo ty skla přede mnou olizoval. Majou pravdu, jenže já to nevím a je mi to salám banán, myslím že to není tak, že sou ty skla jen na jedno nalepovací použití, to by nebylo vůbec fér.

Rád skáču po zadku závody ve vířivce, to se dělá tak že si sednete na zadek a někdo jinej taky, určíte směr a cíl a závodíte. Tohle nemaj rádi akorát lidi co si přišli do vířivky válet špeky a stříká na ně voda. Tihle lidi nemajou ani rádi když kolem dokola vířivky jezdí dvě malý holky jakože vlakovou soupravou a vždycky když jedou kolem nich, řeknou jim jestli jim můžou uhnout, že jede vlak. To už teda já nedělám, ale kdybych chodil do vířivky se svejma neteřama, tak bych to určitě taky sjížděl.

Rád se koukám na slečny v městský hromadný dopravě a přivádím je do rozpaků a rozparků. Ono by to tam přivedlo i pány, ale nechcu aby mě někdo inzultoval a tím míň nějakej pán, od slečny by mi to přišlo docela milý, že se kvůli mně tak ohání.

Rád se rozbíhám a skáču proti dveřím, většinou zavřenejm, nebo nečekaně otevíranejm, protože u těch otevřenejch to ztrácí nárazovej moment a vypadá to spíš jako bych se chtěl proletět a měl nějakej blbej tik, že to nemůžu udržet a zkouším si to zrovna na dveřích. Když člověk narazí do dveří moc blbě, tak si třeba i může zlomit ruku, ale kdo by si chtěl tak blbě lámat ruku, existuje na to spousta lepších způsobů. Jako třeba hra kdy jeden člověk leží mezi postelama a další na něho skáčou z postelí a snaží se mu zlomit ruku, ta je hodně dobrá.

Rád chodím nohou po stěně, po cizí stěně nebo cizí noze, ty variace v tomhle ohledu mám na hodně volný úrovni, když je v tom něčí noha a stěna, nebo dvě nohy, nebo i čtyři nohy, víc zas ne, pže to by už bylo jak nějaká swingers party, tak to není vůbec vtíravý a dá se s tím docela dobře žít.

Rád maluju lihovkou obrázky na lidi, co neví že lihovka nejde smazat. Když to zjistí, tak jediný co s tím můžou dělat je to, že ty sprostý obrázky zakryjou vhodně použitým oblečením, cože třeba je docela lehký a tak jim to ode mě nepřijde ani podlý. Zajímavý je, že čím sou ti lidi opilejší a čím víc spí, tím lehčeji se na ně maluje.

Rád si volizuju rty. Řek bych že je to trochu paradoxně vysušuje, lesknou se a sou náchylnější k popraskům, ale taky ke kousání, takže se to všechno vyškrtá. Volizuju stejně tak i cizí rty, ale tam už se poměr náchylností drasticky mění ve prospěch kousání, a to se vůbec nedivím.

Rád si tancuju u televize a říkám si, že bude dobrý, až to jednou budu umět. Před cizíma televizema se stydím, před cizíma lidma a vlastní televizí taky. A dokonce i před vlastníma lidma a vlastní televizí, sem asi hrozná bábovka pokud de o televizní tanec.

Rád maluju do sešitu takový malý postavičky. Zajímavý je, že když něco ale vůbec neumíte, jako třeba malování takovejch malejch postaviček do sešitu, tak když to děláte 5 let 5x týdně 4 hodiny denně ve škole, neumíte to pořád. Ale vypadá to že jo a to je ten trik. Jednou sem takhle zkoušel namalovat farmu, na který ty postavičky pracovaly, a vůbec se mi to právě nepovedlo, a tak sem to poznal, tu odvrácenou stranu umění.

Rád když prší v létě a nefouká studenej vítr jen tak jdu a moknu si a s těma mokrejma vlasama pak po lidech třepu a zamokřuju je, něco jako dělajou psi, ale směju se u toho jak hňup a když mám zrovna moc krátký vlasy, tak to navíc nic nedělá a ztrácí i to už tak dost slabou oporu ve smyslnosti.

Rád si votáčím gatě a nosím je naruby. Moc lidí to neví, ale je to můj vynález. Dneska, když gatě naruby vidím na každým rohu, to nesu zvlášť těžce, že se tahle módní invence nespojuje s mým ménem. Mohl bych se menovat třeba pan Obraceč a všechno dělat obráceně, jako obráceně mluvit obráceně chodit a obráceně nosit oblečení a byl bych slavnej, bohatej a vyhledávanej, znuděnejma bohatejma slečinkama. Lidi se mě ale pořád ptají, jestli vím že mám gatě naruby. A já jim pořád musím říkat, že nejde si zapnout pásek zevnitř a dát gatě naruby, nebýt úplně zkouřenej a nevšimnout si toho.

Rád polykám naušnice. To je totiž tak, nedělám to naschvál, ale sem rád když sem v situaci kdy se mi to stává, takže to vlastně dělám rád. Je dobře že nejsem upír, pže to bych byl alergickej na stříbro. A mít na náhrobku napsaný Zemřel pod tíhou jedné stříbrné omylem spolknuté naušnice, to je vostudný.

Rád si zpívám písničky co si sám vymýšlím. Trochu problém je, že jak je vám víc než 5 let, přijdete o schopnost zpívat vlastní simultálně otextovávaný melodie, aniž by to lidem přišlo divný a úchylný. Teda, můj problém to vlastně není, když se to lidem nelíbí, a navíc to ve společností jinejch lidí než mejch altereg moc často neprovozuju, takže mě za to ani nemůžou nechat zavřít do cvokárny nebo tak něco.

Rád ležím a poslouchám, třeba ležím na okně trolejbusu a poslouchám ulici venku za oknem. Nebo ležím na školní lavici a poslouchám jak si lidi podupávajou do rytmu se školní výukou. Taky ležím na posteli a poslouchám sousedy co dělajou a výtahy jak jezdijou po baráku, přemýšlím kdo asi zrovna k nám na patro přijel a jak moc to ovlivní moje ležení v posteli, jestli to jako třeba nebudou nějací potrhlý jehovisti co mě budou chtít spasit nebo ten cikán co chce prodat starej rozbitej vysavač, aby si mohli koupit domů nějaký střeva, a jak je pak budou s rodinkou vařit, tak s nima zasmradil celej barák

Rád skáču, třeba při sebíhání schodů přeskočím 6 za sebou a čekám jestli klouby vydrží nebo se neudrží a já taky ne. Taky skáču do vody, třeba jako salto a ve skutečnosti polosalto, od kterýho mám celý červený záda a lidi okolo sou celí mokří, jak to stříklo. Nebo skáču jen tak za chůze, aby mi líp ubíhala, a nebo mi nebyla zima, když sem se málo oblíknul.

Rád přemýšlím nahlas, to se od normálního mluvení odlišuje tím, že ty lidi kolem to vůbec nezajímá a nechcou to poslouchat a nebo to jednoduše neposlouchají. Takže z toho nakonec vznikne mix samomluvy a řečnickýho cvičení a já sem rád, že třeba na něco přijdu.

Rád chodím na červenou a dobře si prohlídnu, jestli to stihnu a když vidím že jo, tak dělám jako by mi to kolem bylo úplně volný, jestli mě ty auta srazí nebo ne. Někdy se nerozhlídnu a je mi to volný, jestli mě ty auta srazí nebo ne. Dost blbě se to z pozice nezávislýho a nezávadnýho pozorovatele rozlišuje.

Rád za jízdy v čemkoliv vystrkuju hlavu a nechávám si vyfoukávat vlasy. Škoda, že takhle vyfoukaný vlasy vypadají ve finále skoro vždycky idiotsky. A když třeba moc koukám a zavřu oči u toho vystrkování, dost si zahrávám se sloupama kolem cesty, co si o ně můžu urazit hlavu. Ale vony vijou, že to je jenom taková hra a že by nebylo fér mi tu hlavu jen tak z placu urazit, protože bych se urazil, takže mě nechávajou neztrácet hlavu.

Rád se hrozně cpu jídlem. Rozdíl mezi běžným cpaním jídlem, neobyčejným cpaním jídlem a hrozným cpaním jídlem de krásně ukázat na příkladu. Jídlo, který normální 50kg slečna sní za týden, přenesený do jedný porce, to je běžný cpaní. U tejdne a půl se bavíme o neobyčejný cpanici a nad dva tejdny, to už je velký a hrozný. Pro příklad třeba kilo masa , čtvrt kila hranolek a hromada zeleniny, to je hrozný. Tady by asi byla na místě poznámka o maximální okamžitý vstřebatelnosti výživnejch látek těla, ale na to kašlu.

Rád se ukazuju. Sou lidi, co třeba zalezou do díry, a v tý díře si dírovatí celej život, tak takovej já nejsem. Třeba jen tak chodím po městě a obchodech, po ulicích a veřejnejch záchodech. No, tak to sem přehnal, protože je pravda, že ty záchody se mi líbí, ale jenom takový ty luxusní, kde je to čistý voňavý, je tam tekutý mýdlo, zrcadla, papírky, vysoušečka na ruce a nesmrdí to tam.

Rád se šermuju, moc často ne přímo se zbraněma typickýho zbraňovýho charakteru, jako třeba imaginárníma světelenýma mečama, spíš nějakýma papírama stočenejma do rulky, tužkama a podobně situovanejma kancelářskejma potřebama.

Rád slovíčkařím. Někdo třeba řekne nějakou nepřesnost a já ho opravím. Nebo někdo řekne nějakou přesnost a já ji znepřesním. Taky se stává, že řeknu nějakou nepřesnost a někdo ji upřesní a já ji tak zmateně ještě víc znepřesním, že nakonec vůbec nikdo neví o co se jedná, ví se jen, že je to jako takový milý zpestření přesností.

Rád dělám různý zvuky pusou, myslím třeba simulace takovýho toho rybího ponk-ování,  praskání nafouklejma tvářema ze strany na stranu, převalování míčku v puse bez míčku v puse, nebo zkouším napodobovat hudební nástroje. Když to zrovna nezkouším pusou, tak to zkouším s těma hudebníma nástrojema a zkouším napodobovat lidi, co to s nima umijou.

Rád stepuju. Důležitý je vědět, že neumím stepovat, ani nemám stepovací boty nebo stepovací vlohy. Ale viděl sem hodně filmů, kde někdo stepoval a když se hodně snažím, tak se mi zdá, jako bych to uměl. Je to spíš hodně vysnažená míra sebesugesce, jenže na to já nehraju, a proto mi to nevadí a říkám si, že sem stepper.

Rád u čůrání maluju obrázky. Ne že bych si vzal jako na záchod bloček a maloval si na stojáka, ale myslím jako, že tím čůráním maluju. Třeba vlnovky, podepisuju se nebo jen tak pohupuju do rytmu, to už je vlastně jedno.

Rád si povídám s ovcema, funguje to tak, že přiběhnu k ovci, ovce se lekne a uteče, takhle se chvilku s ovcí honíme, než si ujasníme vzdálenost mezi náma, která je tak akorát, aby ovce neutíkala a mně se s níma dobře povídalo. A pak já s ovcí mluvím a vona poslouchá a říkáme si co nás napadne a je nám dobře.

Rád se peru. Ne jen tak nazdařbůh s osudem, to je pro pozéry, ale třeba s lidma co vím naprosto jistě, že je přeperu, a tak nic vlastně neriskuju. V horším případě s lidma co vím naprosto jistě, že mě přeperou, a tak mě přeperou a já se vymluvím na vlhkost vzduchu a kluzkej terén nebo něco podobně nesmyslnýho.

Rád se dívám z okna na lidi co venku běhajou a přemýšlím, proč to ti lidi dělajou, jak dlouho a s jakejma výsledkama, a jestli ty veverky co sedí nad nima na stromech se jim taky jako já smějou, když majou divný elasťákový oblečení. Ale je mi zima za ty běžce co jim evidentně je taky, protože nesedí za mým oknem vedle topení s nastavenou výstupní teplotou 25°C.

Rád si točím vlasy kolem prstů. Zajímavý je, že se ty vlasy při přemíře točení kolem prstů umastí a sou škaredý a už se mi s nima ani nechce točit, na to je dobrý si točit občas aji s cizíma vlasama, kdy zase sice člověk necítí takovej ten točivej moment jako u svejch vlastních, ale může si k nim čuchat nebo tak.

Rád na zadejchaně malhavý okna, nebo ty který si sám zadejchám, maluju prstem a píšu nápisy, jako vzkazy dalším dejchánkářům a malovníkům…to berou lidi docela dobře, třeba dělajou že to nevidí, nebo to nevidí, ale nikdy si na to hlavně nestěžujou.

Rád se měním, přibírám, hubnu, měním image, měním vůni, náladový rozpoložení, pohnutky žití a usmívání a taky programy na televizi. Občas i oblíbený písničky za ty, co se mi už ohrály, nebo kamarády, ale to je smutnej příběh.

Tak takovej sem dneska.