Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sepsal jsem jí i báseň
Autor
Winter
Někde jsem četl, že s příchodem jara se člověk zamiluje třikrát snadněji než v té nejtužší zimě. Nevím, jestli je to pravda, nicméně já zamilovaný byl. A bylo jaro. Seděl jsem v kanceláři, cvrnkal si do pěti sponek na papír, co se válely na stole, a sledoval Ivetu, jak se baví s Milanem - občas se usmála, občas zamrkala, pohodila hlavou a já jen bezmocně zíral na její kaštanové vlasy. Miluju brunety. A když miluju, chovám se povětšinou jako naprostý blbec – prý romantik – já říkám blbec.
Nedělal jsem nic kloudného, dál jsem se díval na Ivetu a ani jsem si nestačil všimnout, jak se v mé ruce objevila tužka. Boží vnuknutí? Začal jsem psát…básně, pche. Umberto Eco říká: Dobrý básník své verše spálí, špatný vydá – já jsem něco mezi, nikdy jsem nic nespálil ani nevydal. Tak jsem prostě psal:
„Jsi mou vodou i mým chlebem,
stejně zimou, jako létem,
nočním snem
mrtvým s ranním nebem
zalitém krví
těch probdělých let
jak s tebou tak bez tebe.”
…Zkrátka klasická zamilovaná katastrofa. Napadlo mě, že bych to mohl Ivetě poslat – ANONYMNĚ POŠTOU.
O tři dny později jsem se rozhoupal k činu. Vzal jsem obálku napsal na ní Ivetinu adresu, kterou jsem si mimochodem už dávno zjistil ze Zlatých stánek (Bůh chval Zlaté stránky), báseň přepsal na pořádný kus papíru a jel na poštu. Nikoliv na tu nejbližší v Michálkovicích, ale hezky pěkně do Poruby, na druhý konec Ostravy, aby Ivetě, které jsem už (asi v nějaké bláhové naději) několikrát stihl dopodrobna vylíčit, kde bydlím, nedošlo, kdo tenhle ten „anonym” poslal.
Nicméně, když jsem v Porubě vystoupil z autobusu, přepadly mě první pochyby. Na ulici jsem vytáhl báseň z mé příruční kožené aktovky a za chůze si ji pořád dokola polohlasem předčítal. Samozřejmě jsem brzo potkal sloup. Nikdy nevěřte žádným sloupům, rozhodně ne těm uprostřed chodníků. Tedy, to bylo první varování.
Na poště to nebylo o nic lepší. Hlava mě bolela a u přepážky byla zoufale dlouhá fronta. Ironicky mě napadlo zrovna toto: „ještě nikdy nebyly naše služby tak pomalé jako nyní“. Na čele jsem si přidržoval kapesník a mezi jednotlivými nadávkami šouravě postupoval vpřed, až jsem se ocitl u okýnka, za nímž sedělo něco neidentifikovatelného. Mžoural jsem oči a chytal třpytky na sítnici.
Konverzace vypadala asi nějak takto:
-Dobrý, co si přejete? zeptalo se to něco za sklem a asi si mě to i přeměřilo pohledem.
-Eh…chtěl bych poslat tohle. Pronto, prosím, ale aby na tom nebyla moje adresa. Rozumějte, anonymně. koktal tam jsem a přemáhal chuť omdlít.
Věc za přepážkou, si mě opět přeměřila pohledem (asi), otevřela ústa, dvakrát zalapala po vzduchu, jako kapr, a následně už mě čekal jenom mohutný vodopád slov.
-Jo, anonymně? A co když jste nějakej vyděrač, co? Abych tak měla ještě problémy…Vám nic nedám…Nic…Mě neslyšíte nebo co? A navíc, navíc se mě nelíbíte.
Tak a bylo tu varování číslo dvě.
Přesto jsem ze sebe dostal:
-Tak alespoň obyčejnou známku.
-Tak to je jiná. odpovědělo to něco a podstrčilo mi to malou známku za 7.50. – Ste ji měl chtít hned. Ale, ne že pudete ven a hodíte ten anonym do schránky! Že ne?
-Samozřejmě. slíbil jsem a přesně za dvě minuty tento slib i porušil.
Čtyři dny jsem pak chodil do práce jak v mrákotách. Sedíc ve svém křesle jsem si hladil jizvu, co mi zbyla po poštovním výletě na čele, pozoroval Ivetu a tipoval, jestli už ten můj výtvor dostala. Samozřejmě, že ano. Po obědě ke mně přišla, sedla si na můj stůl, vytáhla papír, který jsem hned poznal a řekla:
-Hele, podívej se, co mi Milan poslal. On totiž bydlí v Porubě, víš? Ježiši…to je tak romantický…
Valil jsem oči.
-Navíc v pátek s ním jdu na večeři. pochlubila se ještě Iveta a já si v duchu řekl, že se opět dokázalo, jaká je romantický přístup k ženám blbost.