DRUHÝ POKUS

    Mlčící tmou se pomalinku přišoural k oknu pokoje. Chvíli stál bez hnutí a koutkem oka pozoroval potemnělou ulici. Pak opatrně, jakoby se strachem zvedl ruku směrem ke klice, ale v poslední chvíli ji stáhl a ta opět klesla k jeho boku.
    A zase mlčky stál a ztěžka oddychoval. Odněkud bylo slyšet ponurou hudbu, snad od sousedů, možná, že ji produkoval jeho mozek, kdo ví, ovšem jisté je, že tomuto, až apokalyptickému výjevu, dodávala jakýsi neskutečný důraz. Jeho ruka se opět pohnula, a spočinula na mosazné okenní klice. Nejprve trochu zaváhal, avšak za okamžik již stál u otevřeného okna. Byla temná podzimní noc, protkaná sychravostí. Zčernalé stromy vrhaly na matné domy své zpitvořené stíny, které se pod závany větru měnily, hned v oblaka, hned v nadpřirozené postavy, a jak tak v té temnotě docházelo k častější proměně stínů, začínal mít pocit, že se mu točící hlava každou chvíli rozskočí a vyprskne svůj obsah na zšedlé sklo. Zmateně přelétl očima k pohybu na chodníku. V tuto poněkud nepřirozenou dobu na procházku si zvesela, oděná do těžkého černého kožichu s dlouhými chlupy, vykračovala jakási stařena, vedoucí na vodítku psa. Pes bojácně přetahoval svou paničku, a každou chvíli zvedl nohu, aby všem okolním čtyřnohým obyvatelům ukázal, kdo je v tomto teritoriu pánem. Upřeně hleděl na tuto dvojici, až mu oba zmizeli z očí. Poté poněkud pohodil hlavou, zvedl nohu a vyšplhal se na okenní parapet. Sklonil hlavu a několik minut pozoroval černou propast pod sebou. Pak se zhluboka nadechl a skočil do tmy.
    Černou studenou tmu vystřídalo bílé, přívaly tepla nesoucí, neoslňující světlo, které se rozhostilo doslova v celém jeho těle. Byl naplněn klidem, jaký doposud neznal, jaký dosud neprožil. Vlastně ano, ano je to tak, prožil přece, už si pomalu vzpomínal, že ten bezstarostný klid již několikrát pocítil, ale ne teď v poslední době. Je to tak dávno, jako by to bylo před mnoha lety, staletími, milióny let. Ano již si byl jist, tento, tak blahodárně působící klid opravdu zažil, ba co víc, zažíval, po mnoho chvil se mu usídlil v těle. V těle ? Co to je tělo, zamyslel se, a sklopil oči do těch míst, kde byl přesvědčený, že by mělo být jeho tělo. Ovšem v tuto chvíli spatřil pouze namodrale-červený opar, jakousi ne zcela průhlednou mlhu. Nebyla tu ani stopa po pažích, trupu, ba ani nohách. Při tomto zjištění jím projela ostrá touha po poznání. Vůbec si nedovedl vysvětlit kde je, jak se sem dostal a co bylo jako bezprostřední následek této neuvěřitelné proměny.

    „Vítám Tě“, zaznělo mu v mysli, instinktivně obrátil hlavu, avšak nikoho nespatřil, ač se rozhlížel sebe pečlivěji.
    „Nemůžeš mne vidět, nejsi hoden toho pohledu“, vytrysklo mu v mysli v podobě slov, kterým rozuměl.
    „Jakto ?“, vylétlo mu bez rozmyšlení, „jakto, že nejsem hoden ?“, doplnil svou otázku.
    „Po tom, co jsi udělal, nejsi hoden ničeho, ani tohoto rozhovoru, ba ani klidu, který Tě nyní obklopuje“, zavířilo mu znovu hlavou.
    „Po tom, co jsem udělal ?“, opakoval a rozpomínal se na posledních několik dní.
    „Byl jsem v práci, v klubu, doma ...doma...a pak...“, nedovedl si vybavit, co bylo pak, „ ...a pak už si vzpomínám jenom na studenou tmu a hukot v uších. Co bylo pak ?“.
    „Tak Ty si nemůžeš vzpomenout, heleďme se, hmm, hmm“, slyšel opět onen hlas. „V hlavě mi uvízlo akorát okno, ale pouze v nesourodém nespojeném útržku, střípku vzpomínky. Je mi líto, ale víc toho asi nevím, bohužel“, dodal omluvně a odmlčel se.
    „Tak tedy poslouchej. Poté co jsi přišel domů, chvíli jsi stál u Tebou již zmíněného okna, pak jsi jej však otevřel a vyskočil ven. Při pádu z třetího patra si se doslova roztříštil o asfaltový chodník. To co jsi prve uvedl jako studená tma a hukot v uších, byla v podstatě tmou naplněná podzimní noc a svištění vzduchu, způsobené pádem. Tak už je Ti jasné, co jsi udělal, a proč nejsi ničeho hoden ?“, dozněl hlas.
    „Aha, to je skoro neuvěřitelné, tak takhle to tedy bylo, no páni, a co bude teď ?“, pronesl, jako reakci na podané vysvětlení.
    „Mám dvě možnosti, buď Tě mohu nechat tady, aby jsi sám přišel na to, že toto není řešení žádných problémů, a nebo Tě, i když se to dělá jen u osob, které si to zaslouží, mohu vrátit do počáteční pozice před problém, s ohledem na Tvé mládí. Avšak volba spočívá jen a pouze na mne, bez ohledu na Tvé přání“, zaznělo mu naposled v uších, a pak se vše rozplynulo jakoby pod mávnutím kouzelného proutku.

    A opět se ocitl v jeho dobře známém prostředí. Byla tu postel, skříně, noční stolek, čtyři stěny, okno...
    „Okno, můj starý známý“, pronesl tiše do prostoru. „Tak takhle to tedy nakonec bylo...“, dodal vážným tónem, a opatrně přistoupil k oknu. Venku byla deštivá noc, kterou prosvětlovalo pár lamp pouličního osvětlení.
Chvíli mlčky stál s jednou rukou opřenou o kliku, a druhou pevně svírající záclonu.
Nakonec se zhluboka nadechl, a otevřel okno...