VYTÍ NA MĚSÍC

Skrz průhledné kapky deště,
ozářenou tmou,
hledím z bezpečí svého úkrytu na měsíc.

Na tvář mi dopadají chladivé paprsky,
a v tu chvíli začínám mít pocit, že jsem postříbřen.

Jakmile posbírám zbytky své odvahy,
roztříštěné kolkolem,
pokusím se vyjít do ztichlé noci,
posadit se na deštěm promáčený trávník,
zvrátit hlavu k obloze,
pootevřít ústa,
pevně stisknout pěsti,
a začít výt na měsíc.

Ne jako vlci,
po svém,
lidsko-zpustošeno-myslném způsobu.

Ať se všichni naplno dozví,
co jsem zač,
ať to vědí
a připraví se na jednání se mnou.

Hned,
jen co posbírám střípky odvahy,
které jsou však v nedohlednu.

Hned, jen co...