Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDvě rakve a láhev Fernetu
18. 04. 2006
2
0
1138
Autor
anquetil
Dost možná mému povídání neporozumíš, protože pochopí to jenom ten, kdo se s něčím podobným setkal na vlastní kůži. Lidé, co proklouzávají serpentinami života snáze, nic nechápou nebo nechtějí a spíše inklinují k soucitu. A přitom soucit a politování jsou tím posledním, co člověk potřebuje. Většina lidí dnes bere své životy tak lehkomyslně a samozřejmě, až kolikrát žasnu. A přitom nikdo z nás nevíme dne ani hodiny, kdy se může všechno totálně změnit. I z úspěšného a hyperaktivního člověka se jako mávnutím kouzelného proutku může stát lidská troska bez jiskřičky naděje, přežívající jenom s vypětím všech sil. Ani lékařská věda není všemocná, protože jsou nemoci, kdy se i medicína ocitne v koncích. To mně přinesl prozření blesk, který přišel z čistého nebe. Bez varování, bez předtuchy.
Je to právě rok, co se můj život z gruntu změnil. Po malé mozkové příhodě jsem naštěstí zůstal bez jakýchkoliv následků, ale uvědomil jsem si, že si na mne sáhla smrt. A od té chvíle je můj život jiný. Všechno je najednou jinačí. Nevím, je-li nad námi Bůh, ale každý den děkuji osudu za nové ráno. Dokážu se stokrát víc radovat z každého nového dne. Každý nadcházející den je jiný, než ty tisíce předchozích a každý nový den mne něčím novým nádherně obohacuje. Někteří dnové přicházejí po špičkách a táhnou se zvolna jak zlatý med, jiní cválají jak stádo splašených koní. Člověku po takovém dni únava padá na víčka a usíná dřív než ulehne.
Stokrát víc si dokážu vážit lásky i všech mezilidských vztahů a hodnot. Stokrát víc dokážu milovat, nenávidět i odpouštět. Dokážu vyřešit problémy a trable, které se mi dřív zdály být neřešitelné. Padám sice na hubu stejně jako dřív, ale pokaždé se otřepu, pokaždé znovu vstanu a jdu dál, krok za krokem pořád dopředu. Má ušlechtilá pokora k přírodě i mé tiché odevzdání, mne nabíjí životní energií a pomáhá mi překonat všechna ta traumata i bolestné chvíle, co mi připravil osud. Už nikdy nezůstanu na kolenou. Pokaždé jsem dokázal vstát, když mne osud na ně srazil. Ještě tolik toho v životě dokážu! Jako kdybych dosud viděl všechno kolem sebe jenom černobíle. Ale teď na mě odevšud tryskají oslnivě zářivé gejzíry hladivě teplých barev životního poznání, hluboké lidské moudrosti a jakéhosi absolutního prozření. Až teď si vychutnávám život plnými doušky. Život je totiž ve skutečnosti mnohem krásnější, než si kdo dokáže představit…
Jenom někteří lidé se pořád za něčím zběsile ženou. A v té dnešní uspěchanosti jim ani nezbude čas řešit vlastní problémy, natož aby se pozastavili nad cizími, které je osobně nepálí. Ale vše má svůj řád a všechno chce svůj čas. Nic se nedá uspěchat. Člověk, zmítán pochybnostmi, kolikrát znejistí. Začíná bilancovat a pochybovat o svých předchozích životních krocích. Vždyť tolik našich vzletných záměrů vzalo za své, tolik smělých a dobře myšlených plánů nám osud pokazil a nádherné štěstíčko nám před nosem ulétlo jak ptáče, když vyděšeně vzlétne z křoví... Život je plný věčného míjení i nálezů a ztrát. Zázrakem jsem byl podruhé na světě a musel jsem za to zaplatit svou daň - horká láska mojí femme fatale vychladla. Má osudová žena se stala odtažitou se zjištěním, že moje příjmy rapidně poklesnou. Existují i materiální hodnoty, které nelze opomíjet, co se dalo dělat? Měl jsem si hodit mašli?
_ _ _
Život dneska letí strašně rychle a než se rozkoukáš, proteče ti z dlaní jako voda dřív, než se stačíš pořádně napít. Jak vidíš, nejsem už nejmladší, ale ještě pořád mám daleko do věku, kdy se sluší dávat mužům květiny. Zůstal jsem sám a na prahu svého druhého života jsem poznal křehce poetickou ženu. My dva se museli setkat, vždyť jsme žili jen kousek od sebe. A stejnýma očima a se stejnými pocity i poetikou jsme oba viděli přírodu všechno kolem sebe. Věděl jsem, že existuje a plný napjatého očekávání jsem se ubíral stejnými cestami jako ona, v naději, že potkám její oči. To hledání mělo v sobě půvab panenské nevinnosti a bylo plné smyslného očekávání. Pak to přišlo - jako holubí peříčko se mi sama snesla z oblaků.
Byla ztělesněným pohlazením duše. Oči měla modravě čisté jako len, vlasy barvy noci jí stékaly až na útlá ramena a na opálené kůži se jí lesklo zlatavé sametové chmýříčko, které bylo hebounké jak srst kolouška. Ústa měla jako lesní maliny. A když, plná vzrušení, pootevřela své rty jako tulipán, zasvítily jí v puse drobné zoubky jak bělostné labutě. Tak rád naslouchal jsem šepotu jejích kroků. Viděli jsme se tolikrát, že to ani nespočítám. Nebyla to obyčejná setkání, byl to náš společný let prosluněnou modrou oblohou. Ale co se stalo pak, za to mraky nemohou. Rozloučili jsme se, jako kdykoli předtím a já si vychutnával, jak se mi vzdaluje svou roztančenou chůzí. Tak zase příště...
Nebylo žádné příště. Už jsem ji nikdy nespatřil. Někdo někde něco pokazil. Bylo to jako přerušená píseň, jako nedojedené jablko, přetržená stuha, nedořečená věta... Nastal konec světa... Jako když otočíš vypínačem a místo barevného dne nastane tma. Černočerná tma tmoucí. Od toho dne bylo každé moje usínání jen krutým umíráním. A ona to věděla. Jestli mne milovala stejně jako já ji, cítila stejnou trýzeň. Každé nové ráno jsem vítal s nadějí, že ji někde potkám. Naděje přece umírá naposledy, ale probouzí se každý den znovu. Procitne snad už zítra? - ptal jsem se sám sebe. Tolik času uteklo a s těmi tisíci dny uplynulo snad i půl moře vody. Ale už jsem ji nikdy víc nepotkal…
A v uších mi zněla její slova, že život jde dál. Život šel dál, to jenom ona mne opustila, když sedla na lep úlisným kydům jednookého kripla, který zpronevěřil pět milionů. Zachránil ho bohatý strýček, jinak by dostal deset let natvrdo. Dneska je možné úplně všechno - beztrestně parazitovat na starých rodičích i bezostyšně vyžírat své zakomplexované naivní ctitelky. Mezi slepými jednooký králem. A ona? Jako když ponoříš růži do karlovarského vřídla - z mého něžného květu se stal jen chladný, kamenem potažený skelet. Květ, který sice už nikdy nezavoní, ale přesto zůstane pořád krásný. Jako vznešená socha antické bohyně, kterou každý pohladí jen očima, ale nedotkne se jí dlaní ani svými rty…
_ _ _
Po té lavině ponížení, trablů a zoufalství, co mne potkaly, jsem se sebral a vstal. Ale z čistého nebe uhodil další blesk - i můj druhý život se právě chýlil ke konci. Bez tušení stínů přišel šokující verdikt lékařů, kteří v mém mozku objevili nádor. Nebyl sice zhoubný, ale rostl se zničující rychlostí a začal nebezpečně ohrožovat moje základní životní centra. Po smršti telefonátů zdejší lékařské celebrity se špičkovými neurochirurgy z Univerzity Karlovy, jsem doslova za pět minut dvanáct stanul v pražském špitálu Na Homolce. Čtyři otvory do mé lebky pro fixační rám a osmnáctitunový kolos - Laksellův Gamma nůž. Složité počítačové operace a už to frčelo - z více než dvou set sprch současně pršel na můj mozek silně radioaktivní kobalt. A všechny ty smrtící paprsky se v jediném místě sečetly v obrovskou, zdrcující sílu, která eliminovala tu potvoru v mé hlavě. Rostoucímu nádoru chyběly už jenom necelé dva milimetry a byl bych navždy slepý…
Ale nebyl jsem tam sám, už před tou traumatizující diagnózou jsem totiž poznal vzácnou a inteligentní ženu, jaké se už dneska nerodí. Elegantní zrzka s nádhernými prsy, jaké svět neviděl. Bože, jak ta se umí smát! Zlatavé dlouhé řasy jsou tím pravým rámem pro ušlechtilé oči šlechtičny, jako vystřižené z pláten starých holandských mistrů. V člověku hned všechno pookřeje při její úžasné vitalitě a živočišné energii, které má na rozdávání. Držela mne nad vodou už hezkých pár měsíců a všechny ty dny, kdy se v mém životě lámal chleba, byly promocí naší lásky. Královna mého srdce na mne trpělivě čekala celé ty dlouhé, tristní hodiny mezi všemi těmi složitými lékařskými aparaturami a bílými plášti neurochirurgů. Mléčná čokoláda a pistáciová zeleň v jejích jiskřivých očích mé milé to byly, co mne tak hladivě doprovázelo. Nikdy nezapomenu na něžné doteky jejích hebkých dlaní, jediné teplo v té studené nemocnici… A z každé věty, kterou tiše pronesla ze svých drobných úst, vyzařovalo úžasné charisma a nesmírná síla její ušlechtilé duše.
Cítil jsem se jí být tak provinile dlužný. Čím se odvděčí bodrý Moravák té milé dušince, která je zásadní odpůrkyní alkoholu a naší zlaté domácí slivovice si nezavdala ani jediný doušek? Šrutka moravského uzeného! To je ono, tím se zavděčím té pravé dámě, jejíž manžel vařil i pro britskou královnu. Známá s manželem měli namířeno do našeho města a nabídli jí, že ji jednu cestu svezou.
_ _ _
Po prudkém tání, kdy během několika hodin zmizel všechen sníh, přišel nečekaný jarní déšť a od časného rána lilo jako z konve. Měla přijet do Brna už během dopoledne, ale její tělesně postiženou přítelkyni zastihly cestou zdravotní potíže, a tak dorazila až po poledni, unavená a hladová jako vlk. Mazali jsme na oběd. Naházel jsem do sebe svou oblíbenou čínu a pak se jen díval, s jakým požitkem si vychutnává své tajemství moře. Dáchli jsme si u šálku kávy a ona neodolala malému hříchu - dvěma rakvičkám se šlehačkou. Se zaujetím jsem ji pozoroval, s jakou nonšalancí bere do své upovídané pusy mrňavá sousta a věřil jsem jejímu tvrzení, že si zákusky dopřeje sotva jednou měsíčně. Má milá povídalka si půvabem, sobě vlastním, troufla vnést do svých slov i jemný dotek smyslnosti. Zvolna dojedla, rozkošnicky se protáhla jako kočka a zvonivě se zachichotala. Neuniklo jí, s jakým nadšením si ji prohlížím. A věru bylo nač se dívat, ačkoliv vznešená dáma se vším všudy, měla dravé tělo ušlechtilého zvířete. Pečlivě si načechrala své nazrzlé vlásky a šlo se ven, konečně k řece Svratce.
Vstoupili jsme na prohnutou komínskou lávku. Vzduch byl provoněný jarem a na hnědavou, táním sněhu poznamenanou hladinu řeky s cinkáním dopadaly tenké provázky odpoledního deště. Galantní kačeři se zelenými golfovými čepičkami, rozpustile vrtěli ocásky a v rošťáckém dovádění si zadávali se smyslně flirtujícími, měkce hnědými kačenkami. Letos si věru pospíšili! Už dobré poslední dva týdny v párech hledali svá soukromí v tichých říčních zákoutích. A královny vody, svítivě bělostné labutě, ani ty nezůstaly pozadu. Jen jejich láska nesla punc graciéznosti a vznešenosti sněhobílých labutích šíjí. Se zatajeným dechem jsme stanuli nad stříbrnou hladinou řeky Svratky. A během pouhé chvilky jsme spatřili desítky srdíček, která v objetí lásky ladná labutí hrdla elegantně nakreslila nad vodou. Láska, hebká jak pápěří…
To byla božská podívaná! Kde je nějaký malíř, aby s paletou a se štětcem zvěčnil všechnu tu krásu? Oči mé přítelkyně rozkvetly jako kvítí a zářily nadšením, plné prsy s bradavkami višní se jí při každém dechu rytmicky zvedaly, až oči přecházely a bujná krev se mi divoce rozbušila ve spáncích. Se zalíbením jsem ji pozoroval a hladil její dychtivé tělo svýma lačnýma očima - s vyšpuleným zadečkem se jí svůdně vlnily boky, tvarované jak vzácná amfora z Atiky…
A moje fantazie se rozjela naplno. Dokázal jsem si ji živě představit, jak za letního dne udýchaně usedne do měkoučkých trsů trávy a rozkošnicky protáhne své tlapky. A své, tak plné prsy, k polibkům mi smyslně nabízí, já do lůžka zeleně k ní usedám a vzpínající hřebec se ze mě stává. Ona, zprvu plachá jako laň, jak had se kroutí a ve zrychleném dechu se ke mně vine a lačně vzpíná, aby v náruči mé spěchala vstříc nebi… A pak, až blesky na obloze zmizí a utichne krásná ta bouře v nás, zvolna vstává a v očích má všechny barvy duhy. V ševelení lesa uklidní se náš vzrušený dech a ona, upravujíc si pomačkanou sukénku, s chůzí gazelí vedle mne ladně se vlní. A za každým krokem jejím, za každou její šlépějí, cinkají kvítky drobné, co jak v pohádce raší z mechu v jejích stopách. Víla, se kterou bych k lesní studánce pro živou vodu šel snad tisíckrát! Její řasy se bezděčně jemně zachvěly, jakoby za loukou, plnou motýlích křídel, snila hebký sen svých dívčích nadějí. Jak asi chutnají prameny jejích rudě křičících vlasů, když její křehká slova jsou tenčí než pavučina? Bláznivé gejzíry vzrušení po celém těle mne tak slastně mrazily. A snad jsem v tu chvíli měl i husí kůži.
Při té erotické představě jsem nevědomky vzdychl. Všimla si toho, tázavě na mne pohlédla a já se lišácky vyhnul otazníku v jejích očích. Ještě poslední zamávání eleganci labutí a už jsme vstupovali na útlou pěšinku, zmáčenou deštěm. Podél rozvodněné řeky, která hladově polykala břehy, jsme se blížili k úpatí kopce Holedná. Znám tu každý kamínek a šel jsem tudy snad už tisíckrát. Tak dobře znám tu uzoučkou cestičku, která se vlhce klikatí spolu s řekou a obkresluje ji jako konturka dívčí rty. Z jedné strany ční strmý, zalesněný skalnatý svah, deroucí se až kamsi k obloze a z druhé strany cestičky je naše tiše plynoucí stříbrná řeka Svratka, co oplývá i hojností ryb. Tak rád tudy chodívám... Přitom stačí jediný chybný krůček a člověk se ocitne po krk ve vodě. Jako v životě...
Právě tou útlou stezkou jsem kdysi vedl přesně o půlnoci svého syna, abych ho odnaučil bát se. Ten malý strašpytel zprvu drkotal zuby a po celém těle měl husí kůži. Ale noc to byla nádherná a černá, Měsíc nikde a na cestu nám z vysokého nebe svítily jen miliony studených hvězd, které se odrážely v zrcadle chladné hladiny řeky... A od té překrásné noci se můj syn už nikdy nebál...
Překvapilo mne, že ta uzounká pěšinka byla ještě pokrytá ledem, navíc mokrým od právě ustávajícího deště. Úpatí svahu, hraničící s řekou, bylo v celodenním stínu a byl to jediný led široko daleko. A protože v lese prší dvakrát, dopadaly na nás i na ledovou stezku, poslední kapky ze stromoví, které čnělo až nad erozí podemletý břeh. Mokrý led neuvěřitelně klouzal, až nám zmrzl úsměv na rtech - od studené hladiny řeky nás mnohdy dělily jen centimetry. Stačilo uklouznout a bylo hotovo. A že je tu parádní hloubka! Vždyť při nedávném soustředění švýcarských cyklokrosařů tu měli pro záchranu k dispozici dokonce nafukovací čluny s žabími muži. Copak jsem jí tohle mohl říci?
Šli jsme pomalinku, krok za krokem a oba jsme se na ledě několikrát parádně natáhli. Nebylo čeho se zachytit a každou chvíli nám hrozila ledová koupel. Chytali jsme se větví, klouzajících vlhkých výčnělků skal, zoufale hrabali ulámanými nehty v kypré hlíně, ukryté pod mokrým podzimním listím. Za celou tu strastiplnou cestu jsme potkali jen mladičkou, otrhanou dívku, se dvěma ohaři. Stejně jako my, i ona byla od pádů umatlaná od mazlavého jílu. Oba její lovečtí psi měli strachem stažené ocasy mezi nohama a teskně kňučeli, jak jim na ledě ujížděly tlapky. Jinak nikde ani živáčka. Ocitli jsme se ve smrtonosné ledové pasti a neměli jsme na vybranou. Po té šílené cestě, kterou jsme měli za sebou, už nemělo cenu se vracet zpátky a my šli pořád dál v bláhové naději, že ten led skončí. Dvakrát jsem už už sjížděl do řeky, když jsem se v poslední chvíli zachytil kmenů stromů, sklánějících se nad řekou. Byla to pořádná pecka a já si o strom roztrhl obličej.
Rozvodněná hladina řeky na některých místech spolkla cestičku docela a my museli lézt po mokrých skalách. Na jednom z ostrých výčnělků jsme našli kus urvaného dívčina svetru… Aha, už vím, proč horolezci si berou jen to nejlehčí možné vybavení, vždyť naše šrutka moravského uzeného v těch mokrých, klouzajících skalách, vážila jak těžký ocelový ingot. Několikrát jsme jeden druhého zachránili před pádem do vody doslova na poslední chvíli. Počáteční nejistota v očích mé přítelkyně se už dávno změnila v čiré zoufalství a naše romantická procházka v boj o holý život. K dovršení vší smůly se už začínalo šeřit. To by tak ještě scházelo, abychom docela otměli a museli v tom ledovém pekle bivakovat! Ochladilo se a mokrý led namrzal.
Soumrak se změnil v šero a jako mávnutím kouzelného proutku led na cestičce najednou skončil. Povrch stezky se změnil v hluboké bláto. Ale nám to v tu chvíli bylo jedno, z té pasti jsme vyvázli živí a počítali své ztráty. Byli jsme na pokraji sil a oba jsme právě překročili vlastní stín. Při té strašlivé mzdě strachu jsme byli oba jedním tělem v docela jiném smyslu, než jsme si ještě v poledne představovali. Má přítelkyně mne už několikrát zavraždila očima. I ona měla v obličeji pár krvavých šrámů, naše drahé značkové bundy byly na několika místech roztržené a oba jsme byli od hlavy až k patě obaleni mokrým blátem.
Provinile jsem se vyhnul vyčítavému pohledu své přítelkyně, když z kabelky vyjmula vlhčené papírové kapesníčky. Aspoň zhruba jsme se očistili a pohled na hodinky ukázal, že ještě před jejím odjezdem stihneme vypít společně šálek kávy. Celá se chvěla a držela se mne svou drobnou dlaní jako klíště. Citil jsem, že i v pouhých dotecích konečků jejích prstů jsou sametově něžné verše... A uvědomil jsem si, jak miluji její ruce. Z nich i chléb se solí by mi chutnal víc, než kaviár... Ale uvědomoval si, že jsou dvířka, která nesmíme otevřít. Jakoby četla moje myšlenky, tiše se rozplakala. A já mlčky slíbával stříbrné korálky slz z jejích něžných řas. Tak hedvábně a příjemně mne potom studilo každé písmenko jejích výčitek - jak vanilková zmrzlina...
Poručil jsem si picollo a moje líbezná společnice si dala své oblíbené latté.
„Budete si ke kávě přát nějaké zákusky, prosím?“ vnucovala se obsluha.
„Jo! Doneste nám dvě rakve…“ hlesla zničeně žena, která čerstvě prošla tím pravým očistcem.
„Cožééé?“ protáhl překvapeně číšník.
„Rakvičky. Dvě rakvičky….“ špitla tiše přítelkyně a zavraždila mne svýma nádhernýma očima.
Epilog
Chlápek se na chvíli odmlčel a zvědavě si mne prohlížel. Pokusil se o úsměv, ale povedla se mu jen kyselá grimasa.
„Cherchez la famme…“ podotkl hrubým hlasem a pak dodal:
„Za vším je žena, kámo. Žena je totiž středem vesmíru a to nejenom proto, že je nositelkou života. Žena je ztělesněním všeho na světě a nikdo z mužů nemá ani tu nejmenší šanci proniknout do všech jejích tajemství, záhad a složitostí... Žena je prosluněný den i černočerná noc, láska i nenávist, pálící oheň i ledová kra, ptačí křik i teskné mlčení, úsměv i slzy, vybuchující sopka i šeptající rozkvetlá louka, překrásná duha na nebi i ničivé tornádo, horoucí milování i zákeřná zrada, horce vášnivá touha i mrazivě chladná nymfa, smyslně hladivá báseň i krutý suchý telegram, panensky nevinný andílek i smyslně rozpálená hříšnice s ďáblem v těle. Převlečena v rozvíjející se poupátko voňavé růže, pokryté perličkami rosy, je zlatou schránkou na perleťově stříbrné sperma i hořkým fernetem trpkého života. Hebké dlaně ženy a její ústa umějí něžně pohladit i bolestivě uhodit, dokážou teple konejšit i hanebně bez uzardění nasypat sůl do ran. Žena dokáže být božsky povznášející i šíleně deprimující a srážející na kolena ponížení, umí nám mužům dávat bělostná křídla k rozletu do oblak i utáhnout smrtící oprátku kolem krku. Žena je věčnou inspirací k životu i ke smrti z beznaděje, zoufalství a zapomnění, je věčnou studnicí skvostného poznávání i bestiální vražedkyní těch nejsmělejších mužských snů...“
Tázavě na mne pohlédl a pozvedl skleničku k suchým rtům.
„Tak na tohle všechno si s tebou rád připiju,“ povídám.
Dva panáky z tlustého skla o sebe hlasitě klaply.
Před námi byla ještě půlka noci a láhev Fernetu.
duben 2006
Poetické [opakuji vesuvanku, ale těžko najít výstižnějšího slova], čtivé, plné minulého.... .
Připíjím tlustým sklem a těším se společně s tebou na druhou půlku fernetové noci.
Tip
je mi ctí vidět u sebe právě tebe, vesuvanko, která dokážeš psát o přírodě jako hotový mistr
nádherně a poeticky napsané, jako všechna Tvoje díla.... díky a dávám obrovský TIP