Dvě rakve a láhev Fernetu

Odjakživa jsem sova a v noci toho moc nenaspím. Už dávno se setmělo a já vyrazil někam na skleničku. Po celodenním dešti byla venku mlha, ale i ta má svůj půvab. Bydlím na kopci nad městem a údolí pode mnou bývá jako v pohádce - po ránu se většinou obléká do slušivých šatů mlhy. Ze širokého, bělostného jezera chomáčků vaty, pyšně vyčnívají jen vrcholky okolních zalesněných kopců. A vršky jehličnanů, jako zastřižené entlovacími nůžkami, zubatě hladí to blankytné nebe nad sebou... Anebo jindy, to když les je teple vyhřátý, s končícím deštěm či bouřkou se nad těmi lesy lehce vznášejí desítky heboučkých něžných obláčků vodních par... A právě tehdy, když les takhle roztouženě vzdychá, voní nejkrásněji a romanticky mne dojímá... Jenže teď už byla tma tmoucí, jenom na dnešní noc si od nějaké hříšnice půjčila bělavou saténovou košilku vlahé jarní mlhy. V našem bistru bylo v tuto pozdní hodinu jako vymeteno. Jenom dole u stolku seděl nějaký starší chlápek s ostře řezanými rysy v obličeji. Pod černou golfovou čepičkou mu prosvítaly tmavé, stříbrem prokvetlé vlasy. Zamyšleně kouřil, díval se do prázdna a před ním stála láhev Fernetu a nedotčený drink. Co budu sedět sám? S omluvným úsměvem jsem si přisedl k němu. Krátce na mne vzhlédl. Na obou spáncích měl do hlavy dvě díry, jako čerstvé vstřely z pistole ráže 6,35. Na tváři měl několik čerstvých krvavých šrámů a jeho špinavé džíny byly na dvou místech parádně roztržené. Ani jeho ruce nevypadaly dvakrát čisté. Ale na to, jak byl orvaný, vypadal až moc klidně a vyrovnaně. Nebo to bylo jen moje zdání? Objednal jsem si dvojitý fernet a opatrně povídám: „Koukám, žes někde zmlátil pár chlapů.“ „Já?“ zvedl překvapeně obočí a pousmál se. „Ale kdepak, to by ses sakra divil! Všechno je úplně jinak. A nevěřil bys, co může člověk prožít za jediný rok nebo dokonce za jediné odpoledne, jako bylo to dnešní. Může i překročit svůj vlastní stín.“ Zpříma na mne pohlédl bystrýma zelenýma očima a vyprávěl mi svůj příběh.