bezvěrec

v co a koho věřim? ptám se dnes a denně sám sebe

nechci, aby to byl bůh ani superhvězda jesuse krista,

mohamed si užívá, rozbitejch ksichtů přibejvá, zneuctívam posvátný místa,

jasná obloha, nejistá útočiště ptáků i hvězd, ta modrá, to je to slavný nebe?

dívenky v metru se strážnou věží nabízí mír a lásku, bral bych nekonečnou slast

vim, že nic podobnýho nefunguje: oko za oko, vlas za vlas,

květinový dětičky z duhovejch tripů dávno vystřízlivěly,

věk vodnáře je ta tam, i potomci krišny oněměli,

dá se věřit straně, lidu a bezchybnýmu, empatickýmu vůdci?

sup k holouběti sedá, ta nechá si vyškubnout játra, neodolá žadonícímu svůdci,

odpoutat se od země, s hlavou ve výšinách, dívat se dolu z trůniště nadpozemskýho,

s nirvanou v patách, říkáš mi: „odhoď své tělesné jho“

spálim si prsty o slunce, hvězdy i měsíc na nebi ležící,

těm se klanět nemusím, jejich odraz vidim ve lžíci,

ze zoufalství dívám se kolem sebe, v úvahu připadaj i věci materiální,

skládám ódy barabiznám, ale k čemu, když zanedlouho se zřítí,

a prej že nevěřim v „nic“

je nic absolutno?

nekonečná osmička, leží si v pelíšku,

natahuje se do nekonečna, hledám si cestu k jejímu pupíčku,

kam se ztratil osud a za jakej strom schoval se všemohoucí?

když něco poseru, nevycházim z doupěte ven,

prosim, aby pomoc přišla shora,

obvykle modlím se každej pitomej den...